HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Indonésie


POSLEDNÍ DISKUSE

Velrybáři z indonéské Lamalerely aneb s bambusem na obry

Velrybáři z indonéské Lamalerely aneb s bambusem na obry

Prožít celý den na lovu s velrybářskou výpravou se poštěstí málokomu. Jak probíhají přípravy a dělení kořisti napoví následující řádky.



Do velrybářské vesničky Lamalera přijíždím až za tmy. Ve vodě stojí po kolena dva chlapci a pochodní z hořící slámy osvětlují hladinu. „Húry, múry, húry, múry,“ nese se daleko do oceánu jejich tklivá zaklínací formule. Zpěvem prosí duchy o jejich náklonnost při zítřejším lovu. Po černé pláži z vulkanického písku mě vesničané vedou do malého příbytku. Ve tmě o něco klopýtám. „To je jen žebro,“ říká průvodce. Blikajícím světlem posvítí na dvoumetrové velrybí torzo a jde dál. Po chvilce padám na cosi většího. Je to lebka...


Dělba kořistiDělba kořisti

Zbyla jen ocasní ploutev...Zbyla jen ocasní ploutev...

Velrybí maso místo peněz.Velrybí maso místo peněz.

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Po staletí s harpunou

Lamalera leží na skalnatém pobřeží nedaleko činné sopky Ale ile v jižní části ostrova Lembata (Lomblen) daleko na východě Malých Sund v souostroví Alor. Je to poslední místo na světě, kde se loví velryby pomocí malých dřevěných člunů a bambusových harpun. O zdejších velrybářích se zmiňuje již jistý portugalský dokument z roku 1624. Lov velryb tu každopádně existoval nejméně 200 let před připlutím amerických a anglických velrybářských lodí začátkem 19. století. Lamalera má dnes kolem 1500 obyvatel, kteří neloví jenom velryby (vorvaně, kosatky, kulohlavce), ale také rejnoky, delfíny, žraloky, želvy nebo kapustňáky. Jen jeden druh je nedotknutelný - býložravý plejtvák obrovský. Pro vesničany je posvátný, podle legendy totiž na svém hřbetě přivezl první lid do těchto míst z ostrova Sulawesi (Celebes).

 

Probouzím se v pět do krásného rána. Při kávě, banánu a čerstvých kokosech na terase vychází slunce. Vybíhám s fotoaparátem, abych to zachytil, ale omračuje mne pohled na pláž, kterou mám přímo pod sebou. Ozářená úsvitem má zvláštní náladu. Pod rákosovými přístřešky se všude kolem schovávají pelendangy - posvátné dřevěné loďky na lov velryb. Před nimi několik postav. Byly tu již před úsvitem, tak jako každé ráno. Ženy na pláži upřeně hledí na třpytící se hladinu. Čekají na velrybu, vlastně na chvíli, kdy se prozradí parádním gejzírem. Už měsíc ji neviděly. Muži zabalení do sarongů se připravují. Spravují díry v trupech, opravují plachty z palmového listí.

Velryba na dohled

„Baleo, baleo,“ křičí najednou žena na velkém kameni na konci pláže. „Baleo, baleo,“ křičí z plných sil a ruku vymrští směrem k moři. Všichni okamžitě vyskakují ze země a před týl lodi podkládají množství klacků, aby po nich mohli dovalit loď do vody. Na 15 mužů se do ní opírá a tlačí co nejrychleji vpřed. Čas je důležitý. Nejenom proto, že velryba může velice rychle zmizet a oni budou čekat třeba další měsíc. Na lov totiž vyráží hned několik rodinných klanů. Kdo bude nejrychlejší, bude také nejvíc profitovat.

Poražený obrPoražený obr

 

Jeden z rybářů mi v běhu nabízí připojení k lovu - za 30 000 rupií. Necelých 100 korun mě tedy bude stát zážitek, ze kterého se dodnes vzpamatovávám. Tryskem balím kameru i fotoaparát a už přeskakuji několik vln a šplhám na palubu. Všichni se opírají do pádel a loď vyráží za kytovcem. Když se dostáváme na volné moře, začnou muži rozbalovat plachtu. Vztyčí dvě bambusové tyče do tvaru „A“ a vytáhnou ráhno až navrch. Do ručně upletené plachty z pandánových listů se opře silný vítr. Svérázné plavidlo je 12 m dlouhé, přes tunu těžké a slepené dohromady jako puzzle do jakési předvikinské podoby.

 

S tímhle párátkem vyrážíme na boj s tvorem, jehož hlava je široká jako lokomotiva a tělo může mít až 50 tun. Za námi v závěsu plují další čtyři lodě. Zatím je to vcelku příjemná plavba, jen nejmladší člen posádky permanentně vylévá vodu z lodi. Prkna, vytesaná ručně sekyrou, ne zrovna dobře lícují, a tak do lodi teče. Ignatzius, hlava rodinného klanu, nejstarší a nejzkušenější rybář, ale vedle mě sedí v poklidu a z bambusové nádobky vybírá tabák a kousek sušeného palmového listu, aby si ubalil cigáro. Pak mezerami, kde měl kdysi zuby, spokojeně vyfukuje dým. Část posádky postává kolem stěžně a netrpělivě sleduje každý odlesk na hladině, který by mohl prozrazovat hřbet velryby. Harpunář Elias na přídi brousí břity bodců o navlhčený kámen, aby snáze projely silnou vrstvou tuku velryby. Na něm záleží celý úspěch lovu.

Poslední gejzír

Jsme již hodinu na moři a vesnice téměř zmizela z dohledu, když jeden z lovců vyskočí: „Tady nalevo.“ Je to vorvaň. Překrásný, silný a děsivý. Vypustí mohutný gejzír vody a jako černý stín mizí v hlubině. Na lodi propuká zmatek. Jeden přepadává přes druhého a všichni na sebe neúnavně křičí. Rychle stahujeme plachtu, aby nepřekážela, a začínáme pádlovat. „Ulumbáté, ulumbáté,“ udává Ignatzius tempo. Vorvaň nemá naspěch. Líně si krouží vodami teplého moře, jako by o nás ani nevěděl. Elias v rychlosti nasazuje bodák na bambusovou násadu a přesouvá se na prodlouženou příď člunu, která mu poslouží jako odrazový můstek. Upřeně sleduje stín, ke kterému se každým záběrem pádla blížíme. Už nás ostřikuje šplíchání ocasní ploutve o hladinu.

 

Slyším velrybu dýchat. Poslední svobodný výkrut z vody. Hřbet nad hladinou je přímo před námi. Elias se bleskurychle odráží, letí vzduchem, v napnutých pažích oštěp. Celou svou vahou zabodává harpunu do hřbetu toho překrásného tvora a její hrot projíždí hluboko tukem. Elias zatím dopadl na obrovskou hřbetní ploutev a mizí v krví zbarvených bublinách. Velryba je o polovinu větší, než je naše kocábka. Jedním pohybem ocasní ploutve by z člunu udělala trosky. Teď má ostrý ocelový bodec hluboko v těle a začíná rodeo. Hák je provazem upevněn k trupu, aby velryba nemohla uplavat.

 

Ta v boji o život uhání vpřed a táhne nás neuvěřitelnou rychlostí za sebou jako hračku. Elias ve vodě se na poslední chvíli zachytává a leze na palubu. Lano od bodce je uchyceno za zadní část lodi. Když se napíná, málem několik lovců uškrtí. Na lodi je naprostý zmatek. Napadá mne, co když se ta velryba začne potápět? To bychom šli ke dnu s ní. Ale zraněná teď potřebuje hlavně dýchat, a tak zůstává na hladině. Vláčí nás za sebou sem tam. Ruku mám vztyčenou vysoko nad hlavu a snažím se filmovat. Každou chvíli do mě někdo strčí. Kolem se brzy objevují další lodě a začínají velrybu obkličovat. Elias opět „nabíjí“ a v příhodný okamžik skáče. Další hák do velryby, která je teď už značně vysílená a vykrvácená.

Návrat z lovuNávrat z lovu

 

Kolem dokola, kam oko dohlédne, je moře zbarveno krví. Savec mohutně chrlí do vzduchu gejzír, který je teď směsí vody a krve. Proud mi ostřikuje obličej i kameru. Teď už se na velrybu postupně vrhají i lovci z ostatních člunů. Jeden po druhém do ní zapichují ocelové bodce. Všech pět člunů je vedle sebe na dotek, když vtom se oběť z posledních sil vzepře a začíná se znovu pokoušet o únik. Lano se nebezpečně zamotává mezi lodě a dvě se málem okamžitě potápějí. Několik mužů s dlouhými noži v zubech skáče do vln a plavou k velrybě. Snaží se jí konečně zasadit smrtelnou ránu, až se jednomu podaří zabodnout nůž do jejího průduchu. Je to brutální, živočišná podívaná. Velryba ve smrtelné křeči uráží mohutným švihem ocasní ploutve bambusovou platformu jednomu z člunů. Pak začíná rotovat a namotávat na sebe lano. Lovec se bez jakéhokoliv pocitu strachu drží ploutve a snaží se ránu otevřít, aby kořist vykrvácela.

 

A tak to pokračuje až do úplného konce bezmála dvě hodiny. Je to děsivý pohled. Velryba zcela vykrvácená plave bezvládně na hladině s čelistí dokořán, s desítkami bodáků a nožů ve hřbetě. Mám nevýslovný pocit lítosti za toho překrásného tvora.

V zápalu boje nikdo nesledoval, kam nás vítr, proudy a mohutný savec odnáší. Teď nás tedy čeká úkol dostat se zpět do vesnice, která je sotva na dohled. Lodě se zapojují do řady, navzájem spojené lany a úlovek se připevňuje za ocas, hlavu a ploutve k boku posledního člunu. Vztyčují se plachty a celý konvoj se vydává zpět k pobřeží. Ale počasí nám není nakloněno. Je téměř bezvětří a slunce nemilosrdně pálí. Rybáři, ač vysíleni, musí pádlovat. Ignatzius začíná zpívat a všichni se k němu postupně přidávají. Je to zpěv bojovníků, kteří se vracejí z vítězného tažení. Má to tak neuvěřitelný náboj, až mi z toho běhá mráz po zádech.

 

Trvá nám přes pět hodin, než se dostaneme k blízkosti pláže, kde na nás už čeká celá vesnice. Děti skáčí do vody a plavou nám na uvítanou naproti. Všechny čluny postupně přirážejí ke břehu a velryba se přivazuje za ocasní ploutev ke skále. Děti ji hned berou útokem, aby si ji užily dřív, než dojde k porcování. Kloužou se po ní, skáčou a hrají si s ploutvemi. Pak ještě, než zapadne slunce, přijde hlavní hrdina lovu harpunář Elias a vezme si, co mu patří. Tu nejcennější trofej - část ocasní ploutve a pysk.

Dělení

Když se druhý den brzy ráno probouzím, běžím na pláž, kde leží úlovek už úplně na suchu. Je odliv. Kolem se hemží spousta lidí s noži a sekyrami, aby vorvaně vyvrhli a rozporcovali dříve, než stoupne voda. Každý přesně ví, co má dělat. Nejdříve odříznou ocasní ploutev a pak začnou oddělovat tuk. Kůže se rozřezává na metrové pruhy a ty se pak oddělují od svaloviny. Pět mužů ze všech sil tahá za provaz, který je hákem upevněný za kůži, aby odtrhli gigantický pás s tukem. Téměř čtyři metry dlouhý a metr široký blok pak táhnou po písku do bezpečí před přílivem. Další a další pruhy se oddělují, až přijde na řadu maso, které je úplně černé a páchne tak, že nemám slov. Odřezávají se až padesátikilové kusy masa, které se dále dělí na menší. Ty posléze připadnou příslušníkům rodin, které se na lovu podílely. Ten, kdo první uviděl velrybu, dostane maso kolem očí, velkou část masa dostane vlastník pelendangu, pak ten, kdo loď vyrobil, kapitán, zhotovitel harpun a pak posádka. Pak si maso rozdělí jejich rodinní příslušníci a zbytek se vymění se sousedy za tabák, palmové víno (tuak) apod.

 

Na řadu přijde také 1,5metrákové srdce, desítky metrů střev atd. Jeden z mužů stojí po kolena ve vnitřnostech a odřezává ploutev. Vůbec nic se nevyhodí. Za půl hodiny už je polovina velryby obrána doslova na kost. Pláž je celá posetá kusy vnitřností, metry a metry střev, metrákovými kusy masa obalenými pískem, aby na ně nešly mouchy, no a samozřejmě gigantickými kusy tuku jakožto nejžádanější suroviny. Ženy vše postupně dělí na menší kousky, perou v mořském příboji a na hlavách odnášejí do svých příbytků. Zde se maso a tuk zavěsí do vzduchu na předem připravené bambusové konstrukce a nechá se sušit na slunci.

Dětská hraDětská hra

 

Tuk, který při sušení odkapává, se chytá do dřevěných nádob a pak slévá do keramických láhví. I když je dnes k vidění ve vesnici i kerosin, stále je ke svícení v olejových lampách ze 70 % používán velrybí olej. Maso a tuk se po vysušení většinou nakrájejí na kostičky a slouží k přímé spotřebě nebo se vaří s krví. Ochutnal jsem, abych neurazil. Bez soli a koření, které používají minimálně, nic moc. Velké množství sušeniny pak také poslouží jako platidlo na nedělním trhu. Když už z mořského tvora zbývá jen kostra, ani ta nepřijde nazmar. Obrovská žebra a páteřní obratle poslouží jako materiál ke stavbě plotů, na dekoraci zahrádek. Jako okrasa u vchodových dveří do řady domů se hodí obrovské kosti z ploutví.

 

Totéž platí o čelistech či lebce. Velké zuby se schovávají jako cenné relikvie pro případný zájem turistů. Velryba je za hodinu a půl úplně zpracována. Šplhám na skálu nad pláží, odtud shora se vše jeví jako mravenčí rej. Přichází příliv, který už žene vlny na torzo velryby. Moře se barví do krvava. Sytě červené vlny se jedna za druhou lámou o mělčinu, s burácením se řítí na břeh a malé děti v nich vesele surfují.

Obchody bez peněž

Uplynulo několik dní, krev z pláže zmizela, takže jsem se mohl i potápět na okolních korálových útesech. Dnes je neděle, vyrážíme na lodích do Wulandoni, osady vzdálené 7 km na východ podél pobřeží. Je to místo, kde se scházejí každý týden na trhu lidé skoro z celého jihu ostrova. Většinou zemědělci, ale také obchodníci, výrobci tkanin, palmového vína a jiní. Lidé z Lamalery jsou jediní rybáři v okolí. Zem v jejich vesnici není tolik úrodná, proto se věnují rybolovu. Je to trh, kde zřídkakdy uvidíte peníze. Jde ryze o směnný obchod. Převážně ženy zde směňují banány, ananasy, avokáda a jiné ovoce za sušené ryby, chobotnice, za sladké brambory, rýži, kukuřici, okurky i betelové ořechy. Obchodníci nabízejí plastové nádobí, sešity pro děti do školy, baterky i Coca-Colu. Naše družina je očekávána s velikým zájmem. Nejen velrybí, ale také žraločí, rejnočí či delfíní maso je velice žádané. A samozřejmě tuk a olej. Jeden malý pruh velrybího masa má cenu 12 kukuřic, 12 banánů, 12 kusů cukrové třtiny či 12 kusů sušených sladkých brambor. Nebo pinang ořechů či sirih papriček. Ale lze jej vyměnit za cokoliv jiného. Rušný život na tržišti trvá až do odpoledních hodin. Když je vše vyměněno, naloží se pytle s rýží, kukuřicí a jinými získanými potravinami na lodě a pluje se zpět.

Oběti pod velrybí kámen

Ve vesnici jsem zůstal ještě 10 dní a zúčastnil se dalších dvou lovů. Byl to obrovský úspěch a vesnice prožívala šťastné chvíle. Když jsem do vesnice přijel, byla již měsíc bez úlovku a všichni to dávali za vinu hádkám mezi klany, které rozhněvaly staré duchy. Normálně se totiž podaří ulovit kolem 20 vorvaňů, když je dobrý rok. V roce 1969 byl přitom průměrný úlovek 56 velryb a 360 rejnoků. O 20 let později bylo uloveno již jen 7 kusů velryb a méně než 100 kusů rejnoků. I když tato čísla v pozdějších letech stoupla, již se nikdy nevrátila na úroveň z roku 1969.

 

O příčinách poklesu výskytu velryb se však dá jen polemizovat. Ombaiský průliv, jejich přirozené místo k rozmnožování, je dnes přeplněný japonskými a taiwanskými nákladními loděmi, nedaleko ostrova se objevila nová podmořská sopka tenčící zásoby jejich přirozené potravy - krakatic obrovských. Je však třeba také říci, že množství kolem 25 velryb ročně bohatě vesničanům k obživě stačí. Norská velrybářská organizace poskytla vesničanům v 70. letech motorové čluny i moderní harpuny a ukázala jim, jak je používat. Lov pak byl opravdu efektivnější, ale vesničané tolik masa nepotřebovali, nedokázali ho ani zpracovat a navíc jeho cena rapidně klesala a vraky motorů se válely po pláži. A tak se vrátili zpět ke starému způsobu lovu a modlení k bohům. Každý rok v srpnu dávají oběti pod „Velrybí kámen“, který je na nedalekém kopci, a modlí se k velrybímu bohu. Nejde totiž jen o lov, jde o přesně definovaný a striktně dodržovaný rituál.

Úctyhodný soupeř

Vesničané vědí, že při lovu může dojít k čemukoliv, často i k úmrtí. Většinou je paradoxně v boji zvýhodněna spíše oběť. Mnoho lovců by o tom mohlo vyprávět. Vzpomínám si na příběh jednoho z nich, který byl na lovu 15metrového vorvaně. Staral se o lano, připevněné k harpuně. Když lovec zabodl hák velrybě do hřbetu, začala se rychle potápět a lano napínat. On si nevšiml, že je omotané kolem jeho nohy, a to mu ji přeťalo. Přežil jen zázrakem. Jiný gigantický „úlovek“ táhl své pronásledovatele za sebou přes 80 km skoro až k Timoru. Po jednom dni a noci se rozhodli lano odříznout. Pluli zpátky půl týdne bez jídla a s trochou vody, až je našel motorový člun a odtáhl je zpět do vesnice. Mladík, který byl s námi na lovu, mi vypráví, že nebyl ještě na světě, když jeho otce zabila při lovu ocasní ploutev velryby. Říká, že neloví proto, aby se pomstil. Má velryby rád a respektuje je. Jen musí nasytit svou rodinu. I slavný spisovatel Melville si prožil své během několika let na moři, kde našel inspiraci k napsání Moby Dicka v pravdivém příběhu velrybářské lodi Essex, která byla napadena a potopena obrovským vorvaněm v roce 1820.

 

Vorvaň, neboli Physeter macrocephalus, je pro lidi z Lamalery velkou odměnou. Dokáže vesnici zabezpečit na několik měsíců dopředu. Samice dosahuje 13 m, samec však až 20 m a 50 tun. Má největší mozek ze všech zvířat v historii naší planety, 6x větší než mozek lidský. Jeho srdce má hmotnost kolem 150 kg, penis je až 2 metry dlouhý. Hlavní potravou pro ně je krakatice obrovská, která obývá největší mořské hlubiny. Vorvaň se k ní dokáže potopit do 3 kilometrů a vydržet pod hladinou až dvě hodiny. Má také zdaleka největší hlavu ze všech zvířat, 6 m dlouhou a 3 m širokou. Horní polovina je naplněna tukem, ceněným jako čistě hořící palivo a lubrikant.

 

Pod touto jakoby medovou pláství, o které se vědci domnívají, že slouží k lokaci zvuku od případné kořisti, je místo sloužící ke kontrole ponoru. Ambergris, sladce vonící substance popelové barvy, která se nachází ve střevech, je používána jako ustalovač pro parfémy. Vorvani jsou společenští tvorové. Matky se dlouho starají o mláďata, starší samci žijí spíše osamoceně, ale nikdy se nezdráhají poprat o právo na samici. Dožívají se až 70 let a od zákazu komerčního lovu v sedmdesátých letech, kdy jejich populace celosvětově poklesla na žalostných 200 000 kusů, se jejich celkový počet zvýšilo na letošní téměř 2 miliony.

Kdo má právo zabíjet

Ačkoliv právo na lov těchto krásných tvorů by neměl mít určitě nikdo, nelze vedle sebe stavět lov domorodců z vesnice s norskými či japonskými velrybářskými loděmi. Rozdíl není jen v kvantitě, ale i v přístupu. Vesničané považují velryby za své předky a věří, že pokud nežijí řádným životem a neprovádějí patřičné rituály, velryby se jim budou vyhýbat nebo budou atakovat jejich lodě. Indonéská vláda to toleruje, neboť vnímá jejich opravdovou závislost na lovu. Proto také nepodepsala smlouvu s IWC (International Whaling Commission), která lov zakazuje na většině míst světa. Ačkoliv i v této smlouvě se pamatuje na lov za účelem přežití a je povolen na Aljašce, v USA, Rusku a Grónsku domorodým obyvatelům.

Dělení kořistiDělení kořisti

 

Evropané v minulosti neměli nikdy k velrybám takový vztah. Jejich maso nemělo zvláštní význam, jedli ho spíše z nouze. Zajímal je především tuk a lebeční „vosk“, který tak krásně a jasně při hoření svítil. Velryba pro ně byla živá nádrž 6000 litrů oleje, která se dala fantasticky zpeněžit. V honbě za nimi podnikali stále delší výpravy (rekord je 11 let), které vedly z Nantucketu do Nového Zélandu, Tongy, Chile, k Havajským ostrovům a do Japonska. Norové začali používat lodě s parním motorem, výbušné harpuny apod. Triky a manévry vyšly prostě z módy. Velryby byly honěny po moři, až zemřely naprostým vyčerpáním. V šedesátých letech tak lovili až 25 000 kusů ročně.

 

Po dvou týdnech odcházím z vesnice a pořád nemohu uvěřit tomu, co jsem zažil. Moje mysl je plná chaosu a otázek. Budu to moci v mém světě vůbec někomu vyprávět, aniž bych nebyl odsouzen? Z nějakého důvodu ti lidé mají, i přes krutost té podívané, mé sympatie. Jejich každodenní boj o přežití si už asi nikdo z nás nedovede představit. Je podvečer a mne čeká 50 km dlouhý pochod přes horský hřeben do přístavu Lewoleha v severní části ostrova, odkud mi druhý den odjíždí loď na Celebes. Nahaté rozesmáté děti mě doprovázejí na okraj vesnice, křičíce „Mister, Mister“ až do úplného vysílení. Míjíme „Velrybí kámen“. Nad mořem, kde se stále svobodně potulují krásní vorvani, se rozlila zlatavě oranžová záře.


13.11.2006, David Černický


Diskuse


hynek
hynek
Nechces zverejnit i to video - trebas youtobe
22. 11. 2006, 12:33:31
David Cernicky se svym prispevkem RYBARI Z LAMALERY pravdepodobne vystoupi na jarnim Cestovatelskem festivalu v KD Ladvi, ktery se bude konat ve dnech 24.-25. brezna 2007 v Praze 8.
23. 11. 2006, 12:19:56
Dany
Dany
Film "CHYT A ZABIJ" od Vaska Lomice, natoceny letos se bude promitat taky v KARAVANSERAJI a to uz ve stredu 29.11. v ramci projekce uspesnych filmu ze 7.rocniku souteze OKEM DOBRODRUHA Blansko.
24. 11. 2006, 08:33:30
Film jsem natočil na jaře 2001. Nyní je zpracován v komplexnějším dokumentu o životě vorvaňů od Steva Lichtaga. Projekce mého filmu bude opět možná až po dokončení tohoto dokumentu. Ale jeho segmenty by mohli být k vidění na Setkání cestovatelů v Ladví 2007.
27. 11. 2006, 10:23:32
hana
hana
To je ale HNUS!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!§§ CHUDÁCI KOSATKY A VELRYBY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
19. 05. 2009, 18:33:03

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Cestování? Nejlepší škola života.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ