Tato tradice přetrvává a město Džajpur, přestože je dnes již velmi vzdáleno své přívětivé atmosféře malého města a je pravděpodobně nejrušnějším a nejznečištěnějším městem Rádžastánu, vítá růžovou barvou své návštěvníky dodnes. Jádro města tvoří šest pravoúhlých bloků budov obklopených hradbami a většina historických památek se nachází právě uvnitř těchto hradeb. Všech sedm bran do starého města zachováno. Dominantou starého města je minaret Iswari Minar Sul. Nejznámější jaipurskou stavbou je pětipatrový Hawa Mahal (Palác větrů) postavený v roce 1799 pro královské ženy, které z něj mohly – samy nepozorovány - pozorovat každodenní život ve městě. Palác větrů, ze kterého již dnes zůstala zachována prakticky jen fasáda, je součástí komplexu Městského paláce. Do Jaipuru létají letadla z Dillí, Bombaje, Kalkaty i dalších měst, z Dillí se sem jednoduše dostane i vlakem či autobusem.

Hlavní město pouštního státu Rádžasthán, jenž se nachází v západní části Indického subkontinentu. Rádžasthán zaujímá rozlohu 342 369 km² a je jedním z nejméně osídlených indických států (57 mil.). Hlavní město je Džajpur, hlavním jazykem rádžasthánština (dříve pokládaná za dialekt hindštiny) psaná písmem dévanágarí. Rádžasthán znamená "země králů". Je velice barvitý, s obrovskými pevnostmi a nádherně zdobenými paláci. Velkou část státu zaujímá poušť Thár. Jeho historie se odlišovala od ostatních částí severní Indie, právě pro jeho odlehlost v západní části a do značné míry nedostupnost. Nikdy plně nepatřil k žádné středověké muslimské říši, podržel si do značné míry svůj hinduistický charakter. Na jeho formování se nejvíce podíleli tzv. Rádžpútové.

Rádžpútové byli významnou politickou sílou. Rádžpút znamená rádža putra – "královský syn". Vynořili se v 8. a 9. stol. především v západních oblastech severní Indie. Kde se vzali, zůstává neobjasněno, ale panuje přesvědčení, že jsou potomky védských Árjů (dle indických historiků), nebo britský názor, že jsou potomci neindických etnik, která se do Indie dostala s hunským vpádem. Legenda vypráví, že povstali z ohňové hory – klany Čálukjové, Paramárové, Čáhamánové (Čauhán), Pratíhárové. Vyznačovali se kmenovou solidaritou a válečnickou tradicí. Nedá se hovořit o jednotném etnickém původu Rádžpútů. V průběhu vzestupu rádžpútské klany byly plně hinduizovány (v 8. a 9. stol.).

„Růžové město“, tak se nazývá Džajpur podle růžové barvy, kterou mají stavby v historickém středu města. Město je zváno podle svého zakladatele, mahárádži Džaj Singha II. (1688–1743). Ten jej nechal postavit r. 1727 podle plánu, který sám pečlivě vypracoval. Plán sestavil podle Šilpa Šástry, staroindického pojednání o architektuře. Centrum se skládá ze šesti bloků oddělených pravoúhlými ulicemi. Staré město je obehnáno hradbami se sedmi branami. Džajpur patří k nejmladším indickým městům, dnes je hlavním městem státu Rádžasthán.

Hlavní dominantou města je Íšvarí mínár svarga, tj. „minaret tyčící se do nebes“, který byl postaven poblíž brány Tripolia jako pozorovací věž.

Ve starém městě naleznete několik bazarů, např. Džauhárí bazar, kde se prodávají šperky a sárí, na bazaru Tripolia se prodává měděné zboží a lakovaná a vyřezávané práce, na Bápú bazaru parfémy a textilní výrobky, na Čandpól bazaru bižuterie a všechny možné druhy ozdob.

Havá Mahal

„Palác větrů“ postavený r. 1799. Na první pohled pouze neužitečná fasáda, kterou někteří považovali pouze za větrolam. Její skutečný účel byl však jiný. Tato pětiposchoďová budova sloužila ženám mahárádžova harému, aby nikým nepozorovány mohly přihlížet ruchu ulice. Téměř 600 prolamovaných oken a balkonků je krásným příkladem rádžpútské architektury.

Městský palác

Leží v srdci starého města a zaujímá rozlehlou oblast rozdělenou na řadu nádvoří. Dnes je v něm Saváí Mán Singhovo městské muzeum. V jedné jeho části dodnes sídlí mahárádžova rodina. Muzeum má tři části – sbírku textilií, zbraní a miniatur.

Mubárak Mahal  – „Palác požehnání“ – z r. 1890. Dnes je v něm muzeum oděvů. Sbírka zahrnuje šaty bývalých mahárádžů z Džajpuru. V prvním poschodí se nalézá královská zbrojnice.

Díván-e Chás – „Sál soukromých slyšení“ – postavený z pískovce a mramoru. Jsou zde uloženy dvě stříbrné nádoby, prý největší stříbrné předměty na vodu na světě. Když mahárádža Madho Singh II. cestoval do Anglie r. 1901, tak si v nich vezl vodu z Gangy.

Díván-e Ám – „Sál veřejných slyšení“ – v něm je dnes umístěna sbírka miniatur mughalské i džajpurské školy, koberce dovezené z Persie, a také Džaj Singhovy překlady ze sanskrtu a arabštiny.

Džantar Mantar

Astronomická observatoř, jedna z pěti, kterou nechal zkonstruovat mahárádža Džaj Singh. Začal ji stavět r. 1728. Džaj Singh byl nejenom pověstný válečník, ale i člověk velice vzdělaný v astronomii i stavitelství. Další observatoře jsou v Dillí, Váránasí, Udždžajnu a pátá, nedochovaná stála v Mathuře. Nejpozoruhodnější stavbou jsou 30 m vysoké sluneční hodiny. Stín se pohybuje rychlostí 4 metry za hodinu. Každá stavba měla svůj specifický účel, jako třeba měření postavení hvězd, vypočítávání oběžných drah atd.

Nahagarh

„Tygří pevnost“ stojí na kopci nad Džajpurem. Džaj Singh II. ji nechal postavit r. 1734 jako útočiště pro své manželky. Že by se jich bál? To má snad vypovědět název pevnosti…

Gaitor

Čhátrí neboli samádhi, mramorové „náhrobky“ členů královské rodiny. Jedná se o nepravé náhrobky, protože pod nimi není hrob. Samádhi je nad místem spálení hinduistického vládce nebo jiné význačné osobnosti.

Zpracováno ve spolupráci s China Tours