Ve Váránasí je asi 2000 chrámů. Počítáme-li i menší chrámky a oltáře, zvýší se jejich počet téměř na 100 000. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená "město světla", čímž se myslí světlo osvícení.

Proč se právě Váránasí stalo nejvýznamnějším poutním místem v Indii? Ganga pramení v Himálajích a do moře ústí ve východním Bengálsku na území dnešního Bangladéše. Řeka tedy teče jihovýchodním směrem. Ve Váránasí ale dělá ohyb a otáčí se na chvíli k severu. A podle hinduistických výkladů je právě řeka k severu vhodným místem ke kremacím. Pro hinduistu totiž smrt neznamená pouze ukončení jednoho života, ale zároveň začátek nového v rámci nekonečného cyklu reinkarnací.

Gháty

Gháty jsou schody k řece, které slouží k očistě. Ve Váránasí je jich celkem 100, přičemž dva z nich jsou kremační. Nejznámější je ghát Dasaswamedh, kde údajně Bráhma vykonal "oběť deseti koní". Dnes se zde konávají rituální oběti Ganze zvané putcha.

Právě dnes večer provádí pět kněží obřad obětování světla. Pět kněží symbolizuje pět základních životních prvků - zemi, vodu, oheň, vzduch a éter. Obřad trvá asi hodinu, od 18:00. Najímáme si loďku, abychom jej mohli sledovat z řeky. Ganga je zde široká jednu míli (tj. asi 1,6 km) a hluboká 100 metrů.

Po vodě se vydáváme také ke kremačnímu ghátu Manikarnika a skryti ve tmě jej tajně filmujeme. Za světla to již možné nebude, protože fotografování spalovaných mrtvol je přísně zakázáno. Na spálení jednoho člověka je potřeba asi 350 kg dřeva. Dřevo je ale velice drahé a pohřeb přijde na takových 10 000 rupií. Aby tělo při spalování "nesmrdělo", přidává se do hranice navíc voňavé santálové dřevo, takže v případě nejbohatších nebožtíků se cena vyšplhá někdy až na 500 000 rupií.

Jelikož si to některé rodiny nemůžou dovolit, postavilo město elektrické krematorium, kde stojí pohřeb pouhých 500 rupií. Každý hinduista ovšem i přesto touží být zpopelněn právě na ghátu Manikarnika na břehu Gangy a rodina se mu snaží toto přání vyplnit i za cenu toho, že by měla prodat vlastní dům.

Ranní očista

Následujícího dne se na Gangu vydáváme velice brzy, abychom stihli východ slunce (přibližně v 6:05 hodin) a ranní očistu věřících. Začínáme opět na ghátu Dasaswamedh, kde si najímáme loďku.

Poté, co pošleme pro štěstí po vodě zapálené svíčky, pokračujeme jižním směrem. Na většině ghátů provádí Indové svou ranní koupel, která nesestává pouze z mytí, čištění zubů a pořádného vysmrkání. Řada z nich po vstupu do řeky vykonává také svůj malý obřad - nabírají vodu do rukou nebo malých nádobek a polévají se jí.

I když nám, "civilizovaným Evropanům" vstávají z těchto hygienických podmínek hrůzou vlasy na hlavě, pro Indy je Ganga tou nejčistší řekou na světě a nevadí jim ani plavající zdechliny krav nebo zbytky nedokonale spálených lidských těl. Na některých ghátech stojí menší chrámy, jiné se používají k praní a sušení prádla. Paláce si zde nechávali stavět maháradžové, aby se sem ve stáří přestěhovali a zemřeli na břehu Gangy. Na ghátu Ranamahal je to například palác maháradži z Udaipuru.

Harishchandar Ghat je druhým spalovacím ghátem. Tady stojí zmíněné elektrické krematorium. Protože ale hinduisté chtějí být pohřbíváni "tradičním" způsobem, využívá jej vlastně jen město a spalují se tady bezdomovci, které najdou policisté na ulici. Vracíme se zpátky ke ghátu Dasaswamedh. Hned vedle něj směrem na druhou stranu leží Man Mandir Ghat, na němž stojí palác maháradži z Jaipuru, postavený Man Singhem I., a o kousek dál je to Lalita Ghat s palácem nepálského krále. Mezi nimi se nachází palác krále kremací. Toto "povolání" je dědičné, takže jedna rodina je vykonává už téměř 4000 let.

Kremace

Hlavním kremačním ghátem je Manikarnika. Darovali jsme 500 rupií na dřevo pro chudé, za což nás pustili až přímo na pohřebiště. Ve vztahu k focení zde však panují nezvykle silná bezpečnostní opatření, takže fotografovat se může pouze rodina s nebožtíkem.

Nebožtík je potom uložen na hranici a obložen dřevem a slámou. Nejstarší syn, kterému předtím oholili hlavu a ponechali mu na ní pouze tenký cůpek, přináší od krále kremace věčný oheň a hranici zapaluje. Tělo hoří průměrně tři hodiny, tlustí hoří líp. Pomocníci musí ve vhodnou chvíli přiskočit a rozbít zemřelému lebku kamenem, aby nevybuchla.

Popel zemřelého nasypou po spálení pozůstalí obřadně do Gangy. Nespalují se pouze čtyři druhy lidí - děti do 10 let, těhotné ženy, svatí mužové a lidé, co zemřeli na uštknutí hadem. Ti se již považují za dostatečně "posvěcené Bohy", takže se kolem nich přivážou kameny a hodí se do Gangy přímo.

Součástí kremace býval v minulosti také obřad satí, při němž se vdova po zemřelém vrhla po plamenů, aby zemřela s ním. Tento rituál neměl pouze náboženský význam, ale také ekonomický - vzhledem k postavení ženy v indické společnosti totiž tato neměla po smrti svého manžela žádnou možnost se uživit. V současné době je samozřejmě tento obřad již zakázán a přihlížející by byli stíháni. K poslednímu satí došlo v Indii údajně 4. 9. 1987, i když se říká, že někde v odlehlých vesnicích by se ještě ojediněle mohlo provádět.

Staří lidé, jakmile cítí, že jsou jejich dny sečteny, přicházejí do Váránasí zemřít, aby měli jistotu, že budou zpopelněni právě tady. V hospitu přímo nad ghátem Manikarnika pak čekají na svou smrt třeba i několik let. Tělo musí být totiž spáleno v rozmezí 12 až 36 hodin od úmrtí.

Chrám Vishvanath Mandir

Úzkými a špinavými uličkami hospitu lze dojít k nejposvátnějšímu chrámu z celého Váránasí - Vishvanath Mandir, což je Chrám Pána všehomíra, ale častěji bývá nazýván Zlatý chrám. Původní svatyni dal zbořil Aurangzeb a postavil zde bílou mešitu, kterou pojmenoval po sobě. Zachoval se pouze přístřešek červené sochy býka. Maháradža z Punjabu pak věnoval 850 kg zlata na stavbu nového chrámu, který dnes stojí vedle.

Jelikož hinduisté by rádi viděli svůj chrám na původním místě, je dnes tato oblast významným místem střetů mezi nimi a muslimy. Proto je všude kolem spousta policistů a přísné osobní kontroly - nikdo z nás neprošel s kamerou nebo foťákem ani do žádné z okolních ulic.

Novější chrám Bharat Mata leží v jedné z okrajových částí Váránasí, postaven byl v roce 1918 a posvětil jej osobně Mahátma Gándhí. Jeho jméno znamená Matka Indie, kterýžto název označuje plastickou mapu Indického kontinentu, ležící na jeho podlaze.

Závěrem nás ještě čeká prohlídka hedvábné fabriky. Jedná se o rodinný podnik a zajímavé je na ní na rozdíl od ostatních podobných manufaktur to, že se tady tká hedvábí na strojích starých 250 let, které jsou řízeny "děrnými štítky". Jde vlastně o jedny z prvních programovatelných mašin na světě.

První Buddhovo kázání

Sarnáth leží 10 kilometrů severně od Váránasí. Je to místo, kam Buddha přišel se svými pěti učni a konal zde své první kázání poté, co došel osvícení. Dostáváme se tím poprvé na naší cestě do styku s buddhismem, ale rozhodně ne naposled. Buddhismus vznikl v Indii a dnes je rozšířen v různých formách prakticky po celé východní Asii. V zemi svého zrodu nepatří sice v tuto dobu k těm nejvýznačnějším náboženstvím, místa spjatá s životem Buddhy zde však zůstala. Buddha je totiž historická postava, která žila v 6. století př. n. l.

Buddha se narodil v roce 563 př. n. l. jako princ Gautama Siddharta na severu Indie. Ve svých 29ti letech poprvé opustil královský palác a setkání s nemocnými a starými lidmi pro něj znamenalo poznání, kolik utrpení je mezi lidmi. Zpočátku se to snažil vyřešit asketickým způsobem života, nakonec ale v 35ti letech došel osvícení a začal šířit svoje nové učení. Podle něj je zdrojem veškerého lidského utrpení lpění na majetku a snaha o jeho dosažení.

Buddhismus rychle nacházel nové stoupence, protože nabízel jiné možnosti než bráhmanismus, který byl v té době již zkostnatělý, jelikož bráhmani se začali více věnovat vybírání dávek než duchovnu. Buddha se dožil 80 let, přesněji řečeno, v 80ti letech odešel do mahaparinirvány, tzn. že se ukončil proces jeho reinkarnací, sestávající z věčného koloběhu umírání a znovuzrození.

Zásluhu na rozšíření buddhismu v Indii měl především král Ashoka ve 3. století př. n. l. Ten podnikl spoustu válečných tažení a po dobytí posledního kousku Indie se zděsil té spousty krve, co viděl, dal se proto na víru a rozhodl se šířit buddhismus. Jedním ze způsobů byla stavba pilířů po celé Indii, do nichž byly vytesány buddhistické texty. Jeden z nich se dochoval právě v Sarnáthu.

Sarnáth

V Buddhově době byl v Sarnáthu založen klášter, ve kterém žilo údajně v jednu dobu až 1500 mnichů. Když zde ale Buddha kázal, rozkládal se všude kolem pouze jelení háj.

Na místě prvního Buddhova kázání postavil Ashoka stupu Dhamekh. Původní konstrukce byla cihlová, kruh kolem byl postaven později, když se stupa začala rozpadat a v 5. století ji Guptovci ozdobili reliéfy. Stupa je vysoká 33 metrů a její průměr u paty je 12 metrů.

Stupa je plná, vevnitř není žádná místnost. Traduje se, že v každé stupě, kterou Ashoka postavil, je ukryta část Buddhových ostatků. V této je to údajně nehet z Buddhova prstu a trocha popela. Buddhističtí poutníci ji obcházejí ve směru hodinových ručiček.

Druhá stupa Dharmarajika byla postavena na místě, kde byla údajně nalezena schránka s Buddhovým popelem. Dnes z ní zbyla pouze základna.

Ašrámy

Ashokův pilíř pochází z poloviny 3. století př. n. l. Stával v tzv. Lvím městě, které císař postavil v letech 272 - 232 př. n. l. a jedná se o vrcholnou ukázku maurijské tvorby, jež se stala základem indického umění. Pilíř byl původně vysoký 15,5 metrů a byl zakončen hlavicí z leštěného pískovce. Ta představuje čtyři lvy, kteří nesou na svých hlavách kolo, symbolizující kruh života. Lví hlavice se stala později znakem Indie, můžeme ji proto také spatřit na současných bankovkách. Její originál je nyní umístěn v archeologickém muzeu v Sarnáthu.

Vyryté nápisy na tomto a podobných sloupech jsou vlastně instrukcemi pro poddané a zejména pro buddhistické mnichy. Tento je v jazyku pálí a říká: "Mnichové tady budou žít, pokud budou dodržovat dharmu, kterou hlásal Buddha."

V Sarnáthu a okolí se nachází také několik funkčních ašrámů, založených učenci z těch zemí, kam se buddhismus rozšířil. Mulagandha Kuty Vihara je buddhistický chrám, který dal postavit v roce 1931 mudrc Budhisatva Anagarika Dharmapak ze Srí Lanky. Jeho stěny jsou pomalovány kresbami japonského umělce, na nichž je znázorněn Buddhův život.

S životem Buddhy jsou spojena zejména čtyři místa - Lumbini, Bódhgaya, Sarnáth a Kushinagar. V Lumbini se Buddha narodil, v Bódhgayi došel osvícení, v Sarnáthu měl své první kázání a v Kushinagaru přešel do mahaparinirvány. Většinu z nich v následujících dnech také uvidíme.

Cesta do Nepálu

Ve státě Uttar Pradesh jsme celkově strávili nejvíc času - plánovaně i neplánovaně. Plánovaně proto, že na jeho území leží Agra, Fatehpur Sikri i Váránasí, a neplánovaně proto, že jsme původně předpokládali, že z Váránasí do Kathmandu poletíme. Na tuto linku se ale nepodařilo sehnat letenky, takže se do Nepálu musíme dostat pozemní cestou. Vzhledem ke kvalitě místních silnic to znamená zdržení 4 až 5 dní, na druhou stranu budeme mít možnost si prohlédnout další místa spojená s životem Buddhy, protože pojedeme prakticky v jeho stopách - i když opačným směrem.

Všechno má své výhody i nevýhody. Cesty jsou příšerné, takže naše kosti dostávají hodně zabrat a díky tomu, že zahraniční turisté do těchto oblastí vůbec nejezdí, nelze si ani moc vybírat možnosti ubytování. Hotel v Kushinagaru připomínal spíš skupinku zahradních domků a celou noc jsme trnuli, aby na nás nespadla roztočená vrtule stropního lustroventilátoru.

Severoindické vesnice jsou však nesmírně malebné a lidé příjemní - tatam je neomalenost a drzost prodavačů z velkých měst a slovo "kapsář" tady snad ani neznají. Přestože potřebujeme koupit pouze vodu a pár banánů, zastavujeme se na několika místech a pozorujeme ruch na zdejších tržnicích.

V Indii se totiž veškeré dění odehrává na ulici. Kovář neustále přerušuje práci a pózuje nám před objektivem, holič ve své boudě holí zákazníky, komu se chce spát, tak si prostě ustele, kde ho napadne, stačí, když na něj nebude svítit sluníčko - ať už je to venku pod šicím strojem nebo na pytlích v krámě. Když si vybíráte z hromady šátků a sárí na pultu, stačí dávat pozor pouze na to, abyste k tomu "nepřibrali" nějaké spící děcko...

Kushinagar

Kushinagar leží 270 kilometrů severně od Váránasí a je to místo, kde Buddha odešel do mahaparinirvány. Na místě, kde byl zpopelněn, dal císař Ashoka postavit stupu. Dnes se kolem ní rozkládá svatý park, na jehož vybudování věnovali peníze japonští buddhisté.

Socha ležícího Buddhy byla vytvořena až v 5. století v éře Guptovců a je dlouhá 6 metrů. Chrám Mahaparinirvana, v němž je umístěna, byl několikrát měněn. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1872, kopule byla postavena znovu teprve v roce 1982.

Převzato z www.kasp.cz