Jablko sváru

Území původního Kašmíru se dnes rozkládá nejen v Indii, ale část i v Pákistánu a malý kousek ovládá dokonce Čína. Je to zejména pro Indii a Pákistán velmi strategické území. Od rozdělení velké Britské Indie je Kašmír horkým územím a vedla se o něj i otevřená válka. Indie i Pákistán byly dokonce kvůli Kašmíru ochotné na obou stranách harašit nukleárními zbraněmi.

Dnes tu vládne křehké příměří a obě země našlapují kolem Kašmíru jako po vejcích. Vládne klid zbraní a jediným vážným nebezpečím jsou nevyzpytatelné útoky extremistů. Indická vláda se jim ale snaží všemocně zabránit. Možná proto nebo snad jako důsledek předchozích sporů s Pákistánem, je tu opravdu velmi silná vojenská posádka. Vojáci jsou všude. U každého mostu, v každém městě. Pošty tu jsou obložené pytli s pískem a dokola omotané ostnatým drátem. A nejen pošty. Každá důležitá veřejná budova má velmi přísná bezpečnostní opatření.

Paradoxně nám vojáci na každém kroku strach nenahání. Spíš jsou symbolem a zárukou křehkého bezpečí. Možná je to tím, že na naše otázky ohledně focení odpovídají vstřícně a s úsměvem.

Asijské Švýcarsko bez turistů

Tato situace turistickému ruchu zrovna neprospívá. I když má Kašmír všechny trumfy luxusní turistické oblasti, turistu aby tu člověk hledal lupou. Je tu nádherná krajina se sytě zelenými kopci, rozkvetlými horskými loukami a celkem čistými jezery. Je tu celkem dobrá infrastruktura a turistické zázemí, spousta hotelů, penzionů a hausbótů. Je tu dostatek zajímavých památek, například živoucí staré město. Je tu kultura, která sahá stovky let zpět a která je trochu jiná, než v nížinné Indii. A navíc se tu vyrábí překrásné kašmírské koberce.

Všeobecně je Kašmír považovaný za Švýcarsko Asie. A přesto ho budete mít při návštěvě téměř sami pro sebe.

Hausbót u Josky

Nám byl pro návštěvu Šrínagaru dopřán klid zbraní, takže máme možnost si Kašmír vychutnat z nejkrásnější stránky. Ubytování na jednom z mnoha hausbótů na jezeře Dal je příjemným zpestřením. Vyřezávané dřevěné obklady, husté koberce a barevné textilie posouvají ubytování na hausbótu k tomu slušnějšímu standardu. Pohostinná atmosféra a ochotný domácí, který oplývá spoustou rad nám pobyt jen zpříjemňuje. Smlouvání o ubytování je sice mnohem delší než kdekoliv předtím, ale v klidu a s úsměvem se nakonec dopracujeme k ceně přijatelné pro obě strany. Náš domácí Yousuf, kterého jsme překřtili na Josku je skutečný obchodník. Nevynechá příležitost, aby nám nenabídnul snídani nebo večeři přímo na hausbótu. Jeho nabídky ale nikdy nejsou vlezlé a jídlo je nakonec lepší než v restauračkách na břehu. U první snídaně jsme sice museli také smlouvat, ale nakonec jsme dostali opravdu lákavou obchodní nabídku: „Já vám připravím snídani, a vy mi pak zaplatíte podle toho jak vám bude chutnat a kolik uznáte za vhodné." To se nedá odmítnout. Nakonec to je výhodný obchod pro obě strany. Po měsíci cestování máme již dobrou představu o cenách, takže se nenecháme vyloženě natáhnout. Ale Joska na tom taky netratí. Spokojenost na obou stranách.

Rikšu aby tu člověk naháněl

Pobyt ve Šrínagaru je pro nás přímo balzám. Můžeme se tu pohybovat jako malinkatá součást živoucího organismu města a nejsme za exoty ani za slepice vhodné k oškubání. Nikdo na nás nevykřikuje lákavé nabídky, nejlepší ceny a necpe nám zaručené „antik" suvenýry. Nikdo si nás tu totiž nevšímá. Vlastně máme problém si vůbec sehnat rikšu. Rikšáci nás ignorují a když se nám podaří konečně jednoho stopnout, vůbec se s ním nedorozumíme. Dokonce selže i mapa a posunčina. Takže se po městě pohybujeme vlastním pohonem - pěšky nebo MHDčkem. A vychutnáváme si klid.

To, že si nás nikdo nevšímá ale neznamená, že tu nejsme vítaní nebo, že místní obyvatelé postrádají geny pohostinnosti. Naopak. Jsme překvapení, jak jsou vstřícní a nápomocní. Když nám aktuálně chybí peníze na koupi třetího lístku na autobus do Dillí, prodavač nám ho dá se slovy, že mu zbytek doplatíme, až si vyměníme peníze. Cestu k bance nemusí Tomáš s Radkou nijak dlouho hledat. Ochotně jim totiž poradí jedna z místních obyvatelek. A žádost o fotografii není problém. Ochotně nám v uličkách starého města pózují prodavači masa, sladkostí i uhlí. Když nakoukneme do některého krámku a přemýšlíme o koupení sýra či cukroví, hned dostáváme ochutnat. Ani jazyková bariéra není problém. K dorozumění stačí pár slovíček anglicky a divoká gestikulace, kterou Kašmířané doprovází často smíchem.

Je to pro nás úplně jiná Indie. Tady se víc než v Indii cítíme být v Íránu. Tam byli obyvatelé podobně vstřícní a pohostinní. Z indické nížiny máme spíše negativní nebo neutrální zkušenosti. Také místní obyvatelé nám připadají vzhledem odlišní od Indů z nížiny i od Ladačanů. Mají světlejší pleť a rysy podobné Iráncům. Kroutíme nad tím hlavou jen do té chvíle, než nám místní se smíchem prozradí, že původní obyvatelé Kašmíru přišli z území velké Persie.

Kdo může za prokletí Kašmíru?

Tuto otázku jsme nejdříve pokládali sami sobě, ale později i místním obyvatelům. Situace je tak složitá, že se dnes hledá těžko viník i řešení.

Posledním neklidným obdobím s teroristickými útoky byly pro kašmír roky 2002 a 2003. Od té doby je tu skutečný klid zbraní a místní se dušují, že se tu turistům nemůže nic stát. Je to už opravdu dlouho trvající klid, přesto se sem turisté nehrnou. Proč? Podle místních je to i díky indické vládě a cestovkám vlastněným Indy. Ty lépe a mnohem raději vydělávají na turistech v jiných nížinných oblastech Indie. Tak  proč vozit devizy do nepříliš oblíbeného Kašmíru. „Ještě by se nám ti turisté mohli leknout vojáků u cest..."

Místní tvrdí, že indické cestovky z Dillí kašmír přímo bojkotují. Turistům ho nedoporučují a tvrdí, že je tu nebezpečno. Stejně jako to tvrdí zástupcům zahraničních cestovek, které s těmi místními spolupracují na zajišťování dopravy, výletů apod. A většina dobře platících turistů si zájezd koupí doma nebo v Dillí. Přímo do Kašmíru tak dorazí jen pár zahraničních baťůžkářů, kteří zas tak solventními zákazníky nejsou.

Nejdůležitější je ale pro místní ztráta indických turistů. Kašmír byl tradičně rekreační oblastí pro bohatší Indy a mnoho z nich sem jezdilo na prázdniny, dovolenou či na svatební cestu. I tato turistika ale rapidně upadla. Kvůli možnému nebezpečí a dle místních i kvůli šíření pomluv už nejezdí do Šrínagaru, ale raději do Šimly. A ti opravdu bohatí si dopřávají cesty do Evropy.

Pro Kašmír je to takový zamotaný koloběh. Kvůli útokům sem už turisté nejezdí a veškeré služby či turistické zázemí chátrají. Časem, až tu bude klid a bezpečno, sem nikdo nepojede, protože úroveň služeb a zázemí bude na nule.

Jestli je situace zhoršená díky bojkotu indických cestovek je těžké říci. Kašmířané jsou však zdatní obchodníci a postupně pronikají i do Dillí. A vzhledem k tomu, že jsou na své rodiště a svůj původ velmi hrdí, určitě se budou snažit vybudovat pro Kašmír lepší vyhlídky do budoucnosti. Nezbývá než držet jim palce, ten krásný kout země si mír a prosperitu zaslouží.