Infiltrace do kláštera

Tabo je pro takovou špionáž opravdu ideální místo. Je to malá vesnička kolem starobylého kláštera s překrásnými malbami z jedenáctého století. Okolo se tyčí himalájské vrcholy s výškou přes šest tisíc metrů. Malá zelená oáza, zavlažovaná z ledové řeky má uprostřed vyprahlé vysokohorské pouště takřka snovou atmosféru. Navíc je buddhismus velmi otevřené a tolerantní náboženství a dveře kláštera jsou otevřené pro každého. V Tabo to platí doslova. Přímo v areálu kláštera je jedna budova přeměněná na ubytovnu pro poutníky a turisty.

V „recepci" nás vítá usměvavý mnich v civilu s kukučem Dalajlámy. Profesionálně si nás zapíše do knihy hostů a přidělí nám, opět s úsměvem, klíč od pokoje. Zvědavě ho jdeme okouknout. Uprostřed budovy je malé atrium se schodištěm. Dřevěná podlaha nám vrže pod nohama. Celá budova vypadá, jako postavená ze dřeva a hlíny. Je vidět, že tudy prošly celé zástupy poutníků, ale letitá konstrukce z velkých a pevných trámů se zatím zubu času jen vysmívá. Na zábradlí kolem atria se suší prádlo a vše má punc upravenosti. Náš pokoj pro tři je velmi prostý - jsou tu jen tři dřevěné postele, okno a dvě plastové židličky. Vybavení prostorné místnosti doplňují jen dvě svíčky. S elektrikou to tu asi nebude příliš žhavé. Z okna máme výhled přímo na budovy starého kláštera. Paráda, tady si zahrajeme na asketické poustevníky!

A nebo raději ne. Mystickou atmosféru totiž přeruší kručení v břiše. Po cestě jsme pořádně vyhladovělí a tak místo rozjímání jdeme najít něco k snědku. Turistický ruch dorazil v omezené podobě i sem a ve vesničce je několik pseudorestaurací a restaurací. Vybíráme jednu z nich a dopřáváme si vynikající italské těstoviny. Výjimečně žádné chilli, jen vůně česneku a cibule. S plnými břuchy se valíme na to rozjímání, ale nakonec z toho je spíš dospávání spánkového dluhu.

Pod dohledem bóddhisattvů

Další dopoledne věnujeme prozkoumání starého kláštera. Všude je podivný klid. Klášter máme téměř sami pro sebe. Prolézáme jednotlivé svatyně, které zvenku vypadají jako hlínou omítnuté zemljanky. Uvnitř se ale skrývá poklad. Ze zdí shlížejí různé podoby bóddhisatvy, stěny jsou zdobené snad všemi barvami a vpředu se laskavě usmívá velká zlatá socha Buddhy. Obcházíme celou svatyni a nemůžeme se nabažit krásných maleb. Jsou více než devět století staré. Díky zvláštnímu světlíku nad sochou vyzařuje celý prostor opravdu mystickou atmosféru. Jsme tu sami a Tomáš se snaží nenápadně udělat několik fotek. Samozřejmě bez blesku. Pod hrozivým zobrazením špatných vlastností mi z toho běhá mráz po zádech. Snad nás všichni ti bódhisattvové nepotrestají.

Je tomu ale spíš naopak. Po chvíli přichází mnich-hlídač a nabízí prohlídku ještě dalších svatyní, které nám musí odemknout. V jedné je obrovská zdobená socha Buddhy. Za jeho ochotu rádi přispíváme do klášterní pokladničky a pak ještě kupujeme několik pohledů. Je spokojený a my také.

Kulturní šok udeřil naplno

Odpočíváme venku mezi svatyněmi a jen tak vstřebáváme místní klid. Na mě a Tomáše to má přímo regenerační účinky, ale Radka dostává naplno ránu palicí od kulturního šoku. Vlastně až doteď neměla čas si nějaký kulturní šok uvědomit. Pořád jsme byli na cestách, v pohybu a s adrenalinem v krvi. Teprve teď máme čas odpočívat, rozjímat a přemýšlet. Jenže to je právě ideální příležitost pro depresi z kulturního šoku, aby se mohla nenápadně připlížit a naplno udeřit. Ještě si to dobře pamatuji z minula. Je to pěkně hnusný pocit. Vlastně by si měl člověk užívat klídek a pohodu a zatím má depku a zlost na všechno kolem sebe. V takovém rozpoložení se vynořují všechny hrůzy a humusy cesty. To, jak se tu lidé peleší v prachu cest jak zvířata, jak nemají žádnou motivaci a nikam pořádně nesměřují, jak je to tu vlastně hrozné.

Naplno se střetávají naše zažité středoevropské představy o světě s krutou realitou bídy, nemocí a neperspektivního života. A zlost má člověk na sebe i na okolí. Proč se víc nesnaží ten život změnit? Proč jsem se do takového humusu vlastně vydala? A proč mi všichni tvrdí, že cestování je skvělé? Tomáš při jedné takové depresi z kulturního šoku vypustil větu, která kulturní šok v Indii charakterizuje: „Bůh se spletl. Tady všude mělo být moře."

Kulturní šok si musí prožít na cestách každý a pro Indii to platí dvojnásob. Kdo si ho tady neprožije, ten jakoby tu ani nebyl. Krásné na tom je to, že nutí člověka rozbít si ty zažité představy a vnímat svět okolo sebe jinýma očima. A když odezní, tak si člověk často uvědomí, že mu to změnilo nejen pohled na svět, ale také vlastní hodnoty.

Debilní nápady jsou nejlepší aneb „Vyběhneme na hřebínek?"

Snažíme se tedy s Tomem nechat Radku na pokoji. Musí si v tom stejně počvachtat sama a nemůžeme jí nijak pomoct. My už to máme za sebou a naštěstí si to naše mozečky pamatují, takže si tu už jen užíváme pohodu. Odpočinek v nás opět probouzí energii uskutečňovat šílené nápady a je jen otázkou času kdy zazní oblíbená aklimatizační věta: „Vyběhneme na hřebínek?" Odpověď je předem daná.

Společně ve třech si vyšlápneme k meditačním jeskyním nad klášter. Je odtud dokonalý výhled na celou oázu. Radku tu necháváme chvíli rozjímat a ve dvou se vydáváme výš. Cílem je hřebínek nad námi a sedlo pod blízkými štíty. Vydáváme se po pěšince, kterou vyšlapávalo nějaké pako. Různě se klikatí, vrací a nakonec se ztratí úplně. Máme možnost se otočit, dojít zpátky a zkusit jinou kozí stezku. A nebo naměřit azimut a vyškrábat ten hřebínek na kolmo. Svah má poctivý sedmdesátiprocentní sklon. Šílené nápady jsou od toho, aby se do nich šlo po hlavě. Otáčíme se tedy proti svahu a vyzýváme ho na souboj.

Pohorky se zakusují do prudkého stoupáku a vibramové podrážky nedovolí uklouznutí ani na sypkém štěrkovém svahu. Vyhledávám pevnější místa a pečlivě sleduji vše, na co mám stoupnout. Brzy se zadýchávám a tak jsem vděčná za každou přestávku na focení. Vzduch je tu opravdu řidší a kondičku jsem asi zapomněla pod kopcem. Směrem vzhůru je svah ještě o něco prudší a sypavější. Vzhůru je možné pokračovat jen prohlubní od deště. Nohy bolí a pohorky už se v tom krpálu skoro nemají čeho zachytit. Ráda bych zahodila hrdost  a čest a vzdala další postup. Jenže při ohlédnutí zpět je jasné, že pokus o sestup by skončil v kotrmelcích. Tudy to dolů rozhodně nepůjde. Bude klika, když se nám to podaří bez úrazu vystoupat. Na svahu nás drží jen pevná vůle a strach z pádu. Ten by skončil až o několik set metrů níže a s mnoha boulemi. Potichu si nadávám do celého zástupu trotlů, ale jen si tím krátím dech. Jako vždycky zarputile proklamuji, že tohle již nikdy více.

Konečně konec

Opatrně nastupuju do prolákliny, která se sice pro výstup zdá lepší než okolní svah, ale je stejně strmá. Botami si do svahu zasekávám malé stupy, aby bylo vůbec od čeho se odrazit k dalšímu kroku. Adrenalin mi hučí v uších a proklínám všechny okolní hřebínky i naše debilní nápady, jak  na ně bez vybavení vylézt.

Nakonec žádnou kamennou lavinu nestrhneme a vyčerpaně se usazujeme na velký kámen nad úžlabinou. Hrozně se mi chce zvracet a smát zároveň. Když se ale začnu smát, zaručeně to můj žaludek neustojí. Tak se raději soustředím na pravidelné dýchání a výhledy do krajiny. Tomáš je přeci jen víc v pohodě a tak už tahá foťák a zachycuje moje vrcholové grimasy. Směrem do sedla je svah už pozvolný, a tak jen dostoupáme k velkému modlitebnímu praporu, kde už oba můžeme v pohodičce vnímat okolní nádheru.

Klášter máme jako na dlani i s celou vesnicí. Shora je ještě více zvýrazněný přechod mezi zelenými zavlažovanými políčky a hnědo-šedou vyprahlou pouští okolo. Řeka pod vesnicí se leskne jako světlemodrá stuha. Bez života a beze změny si razí cestu skrz hluboká údolí a vysoké štíty. Vrcholky nad námi zároveň lákají ke zdolání a zároveň jako by se nám vysmívaly. Čas, který je pro nás tak důležitý, tady vůbec nic neznamená a člověk je tu proti přírodě nicotný.

Během toho vrcholového rozjímání všechen strach zmizí a zase mi to vybíhání na hřebínek připadá jako geniální nápad. Přistihnu se, jak přemýšlím, kam až by se na nejbližším štítu s bílou čepicí dalo vystoupat. Jednoduše nepoučitelná. Cesta dolů už je méně strmá, protože se nám shora podaří najít tu správnou kozí stezku. Dolů to valíme jak buldozeři, a tak jsme za chvilku zpátky v klášteře. Odpoledne si ještě skočíme zatočit modlitebními mlýnky za všechny, které máme rádi a večer trávíme postaru při svíčkách. Proud došel.

Lepší než hostie

Pořád mi ale vrtá hlavou, kde všichni mniši jsou. V klášteře jich totiž moc nepotkáváme. Jeden je takovým hostinským, který má na starosti ubytovnu. Jeden hlídá ve starém klášteře u vstupu do svatyní a jeden starý mnich šije v jednom z pokojů na ubytovně Thanky. Sem tam potkáme nějakého navíc, jak přebíhá z mnišských ubytoven do vesnice nebo zpět. Ale jinak se klášter tváří skoro opuštěně. Částečně je to jistě tím, že přes léto je možné lépe cestovat a starší mládež se vydává do škol, které leží mimo klášter i mimo skrytá himalájská údolí. Malí mníšci jsou přes den zase v klášterní škole, která leží také mimo vlastní areál kláštera. A dospělí mniši dojíždí vyučovat do jiných škol nebo pracují na polích.

Ideální příležitostí pro setkání s celou místní komunitou je ranní společná modlitba. Náš „pan domácí Dalajláma" nás zve hned na tu zítřejší. Začíná už v šest hodin ráno, tak si budeme muset přivstat. Zdá se nám divné, že máme otevřená okna vedoucí přímo do areálu kláštera a včerejší modlitbu jsme nezaslechli. Vyptáváme se tedy, jestli je modlitba opravdu každý den od šesti ráno. Přikyvuje. Svěříme mu tedy naše podezření a upřímně ho tím rozesmějeme. Naše okno skutečně vede do areálu kláštera, ale toho starobylého, z jedenáctého století, který se dnes využívá jen při opravdu speciálních příležitostech. Běžné denní činnosti se odehrávají v budově nového kláštera, která stojí sice nedaleko, ale mimo areál. Holt jsme se nechali tou místní atmosférou natolik unést, že už nám to logicky nemyslí.

Z ranního vstávání mám trochu obavu. Co když pak na modlitbě usnu? Snad mě nevyhodí pro znevažování náboženství, když tam budu zívat. Přesně v šest se usazujeme na kobercích uvnitř kláštera s očekáváním, co bude. Uvnitř už sedí několik mnichů a nejstarší, který vypadá jako představený kláštera. Všichni mumlají mantry a někteří po nás zvědavě pokukují. Sedíme u stěny a ani nedutáme. Zase mám trochu pocit, že sem nepatříme, že jsme vetřelci. Nikomu ale nevadíme a pohledy, které k nám občas od mnichů zabloudí jsou spíše zvědavé a přátelské.

Postupně se trousí i zbytek osazenstva kláštera. Každý ve svém purpurovém rouchu se před vchodem zuje, provede několik hlubokých úklon před sochou Buddhy a zabere si nějaké příhodné místo na polštářích, které jsou vyrovnané na zemi. S mumláním manter se co nejpohodlněji uklohňá na podložce, upraví si roucho (někteří ho mají jako deku) a pak už jen s různou intenzitou předříkává posvátné texty. Jeden mnich si během toho stíhá i velmi důkladně vyčistit uši, jiný se rozhlíží po sálu a kouká „kde co lítá" a další zas tutově spí. Hlavu opřenou o rameno a nic bych nedala za to, že pochrupuje.

Sympatické náboženství

I my se postupně uvolňujeme a když vidíme s jakým „nasazením" to mniši „žerou", tak jsme v pohodě. Vypadá to, že tohle náboženství opravdu není nijak zvlášť represivní. Nejposlednější příchozí dorazí půl hodiny po začátku společné modlitby. Právě včas na snídani.

Opravdu, buddhističtí mniši se totiž zvládnou i během společné modlitby dobře nasnídat. Dva mladší mníšci odbíhají a vrací se s obrovitánskou konvicí plnou mlíkového čaje. K zakousnutí přidají ještě tác máslových sušenek. Poctivě obchází všechny přítomné, včetně nás a každému nalijí hrnek čaje a nabídnou sušenky. Mumlání manter se tak po chvíli mísí se srkáním čaje a chroupáním sušenek. Prostě ranní pohoda.

Nakonec odcházíme asi po hodině se zajímavým zážitkem, fotografiemi a s pocitem, že až na to brzké vstávání mají místní mniši docela příjemná rána. Před klášterem už ale čeká autobus, který hned po skončení společné ranní modlitby rozváží mnichy do škol a za povinnostmi. A my se vracíme pro batohy, abychom mohli vyrazit za dalšími zážitky zase o dům (nebo o klášter) dál.

Ještě než ale Tabo opustíme úplně, potkáváme našeho patrona ubytovny, který nám rozhodně doporučuje navštívit dnešní tanec masek v klášteře Kungri. Tradiční chamové tance jsou součástí různých festivalů a určitě to je jeden ze zážitků, který si nemůžeme nechat ujít. Hned zjišťujeme, jak se dá co nejrychleji do Kungri dostat a mnich se docela diví, proč nejedeme s partou izraelských turistů, kteří včera tak usilovně sháněli spolucestující pro společný pronájem džípu. My se nedivíme - Izraelce jsme potkali už vícekrát během této cesty a jsou prostě jaký jsou. Jen nás trochu nakrkli, že se nám o takovém festivalu neuráčili říct ani slovo. To se mezi baťůžkáři obvykle nedělá. Musíme si holt poradit sami, jako vždy. Motivaci máme silnou - před očima nám už víří barevné obrázky a děsivé masky, které si nenecháme ujít ani kdybychom tam měli jít pěšky.