V uplynulých staletích to byly nájezdy různých asijských kočovníků nebo Arabů. Dnes jsou to ničivé nájezdy západních turistů, které přináší výdobytky civilizace a likvidují prastarou kulturu. Zčásti i z tohoto důvodu jsme si zvolili pro prozkoumávání spíše kláštery ve Spiti než v okolí Lehu. Jako první zastávku na téma buddhistický klášter volíme Nako. Podle informací z průvodce je to malá vesnička poblíž velkého průzračného jezera a uprostřed vesničky má být starý klášter z jedenáctého století. Moje představivost mi vykresluje tu romantiku stanování u obrovského, průzračného jezera, výhled na jedné straně na vysoké štíty a na druhé straně na roztomilou buddhistickou vesničku, které dominuje barevný klášter ověšený modlitebními praporky. Občas kolem projde oslík nebo usměvavý vesničan. Všude klid a mír a pohoda. Prostě náááádhera.

Cesta do Nako ale už taková pohoda není. Nebudu se o ní moc rozepisovat, obrázek o všech cestách v tomto zapadlém kraji si můžete udělat podle předchozího dílu s názvem: „Cestou, necestou..."

Když po mnoha drncavých kilometrech zastavujeme ve vesničce je to zlý sen. Jezero nikde, klášter nikde, ubytování žádné, hospoda žádná. Všude jen prašno, plechové boudy, usoplené děti a nikde ani kousek rovné země na postavení stanu. Vyděšeně otáčím oči k Tomášovi zároveň s tichým, ale důrazným vyjádřením odporu. „Tady ne. Tady mě nikdo z autobusu nedostane!" I když jsem se ještě před chvílí modlila za brzké ukončení cesty, teď jsem ochotná dojet klidně až do Kaza, pokud má tohle být ta naše „náááádhera".

Naštěstí nás řidič uklidňuje tím, že tato luxus-vesnička není Nako, že tady jen potřebuje udělat krátkou přestávku. Nicméně naše víra v romantická zákoutí Himalájí je značně otřesena. Asi to nebude zase až taková romantika, jak jsme si představovali.

Když po dalších několika kilometrech zastavuje řidič na rozcestí, kterému vládnou jen černí Bihárovci s lopatama a několik oslů, chytám se pevněji své sedačky s rozhodnutím, že „romantiky" těchto míst mám právě tak akorát dost. Řidič i pomocník tentokrát k mému zděšení zuřivě pokyvují a pokřikují „Nako, Nako!". Když vidí naše nedůvěřivé pohledy, ukazují kamsi po prašné cestě. Prý je tam asi po kilometru naše vesnička Nako. Váháme. Do autobusu přiskakuje kluk s krosnou z Čech, který potvrzuje, že vesnička skutečně existuje a prý je celkem pěkná. No krajanovi snad můžeme věřit. Opouštím tedy svou obranou linii. Pořád je to ale trochu divný pocit, když autobus v oblaku prachu odjíždí a my jako sirotci zůstáváme tak trochu uprostřed ničeho.

No co, stan kdyžtak máme a autobus by tudy mohl jet snad i zítra. Nahazujeme tedy krosny a funíme si to po prašné cestě do vesničky. Funíme zejména proto, že jsme tu ve třech a půl tisících metrech nad mořem. Hned na okraji je hotýlek, který je sice basic standard, ale čistý. Společně s Tomášem proběhneme vesničkou až k bráně do kláštera, ale nic lepšího neobjevíme, takže zůstáváme. Dole v přízemí je malá jídelnička, která nám dost bodne. Dáváme vaječné omelety a sledujeme, jak se tu cpou místní i Bihárovci. Místní momákama a Bihárovci thalím.

Jsme tedy zaopatření, hlady neumřeme a ani v noci nás nerotrhá divá zvěř (nebo Bihárovci), a tak můžeme vyrazit prozkoumat  to jezero a klášter. Musím říci, že mé romantické představy byly celkem dost mimo. Jezero je taková větší požární nádrž, obestavěná vesnicí. A klášter je ve výstavbě. Ten původní z 11. století vypadá jako pár zemljanek uplácaných z hlíny. Nová budova kláštera sice už stojí, ale zatím není dodělaný interiér. Na to, že za měsíc sem má přijet Dalajlama, mají ještě docela dost práce.

Když se ale oprostím od mých středoevropských představ o tom, jak by to mělo vypadat, má celé místo báječnou atmosféru. Vidíme totiž při práci mnichy, kteří natírají velkou bronzovou sochu budhy nebo třídí stovky a možná tisíce papírových ruliček s posvátnými texty. Kolem pobíhá spousta dalších dělníků, kteří dokončují nátěry střechy nebo úpravu před klášterem.  Do toho se jim všem pod nohy pleteme my, když nakukujeme mnichům pod ruce a fotíme velké přípravy. Nikomu to ale nevadí. Všichni se na nás v tom blázinci usmívají.

Když se pak vypravíme na vycházku nad vesnici, uvědomím si, že ta  náááádhera a romantika se neskrývá v tom, jak to tu vypadá, ale spíše v tom, jak se tu cítíme. A musím si přiznat, že se tu cítím báječně. Couráme se po kamenité cestě nad vesnicí, rozprávíme se zatoulaným oslem, pozorujeme třepotání modlitebních praporků na popraskaných stupách a stále znovu se ztrácíme v křivolakých uličkách vesnice. To je totiž to kouzlo, genius loci tohoto místa. Když se musíme ohnout v podchodu a díky tomu najdeme krásně vymalované kolo života. Nebo když kolem nás pobíhají umolousané, ale rozpustilé a usměvavé děti. Když musím potlačit neodolatelnou touhu pohladit mantru vytesanou do stovek kamenů, které jsou vyrovnané do podoby zídky mani. A když mám pocit, že se prostě musím usmívat, i když k tomu nemám žádný logický důvod.

Ano, rozhodně stojí za to, tuhle zapadlou výspu navštívit. A nevnímat ji očima, jak jsme zvyklí, ale srdcem.