Beraní supermarkety

Už týden před Idul Adha se na trávnících lemujících ulice začala přímo vprostřed města objevovat stáda uvázaných beranů. Jejich majitelé je tam zaparkovali bez ohledu na to, že na některá zvířata celé dny střídavě pražilo slunce a bičoval studený monzun. Trávu si berani spásli v okruhu, kam je pustil provaz, hned první den a jen některým stádům se dostalo toho štěstí, že jim majitel na občerstvení dovezl čerstvou nasekanou trávu. Na prodej bylo i několik statných krav.

S přicházejícím svátkem zvířat v ulicích ubývalo. Jejich osud byl zpečetěn, byla zakoupena na sváteční porážku. Většinu beranů si lidé odvezli jen tak přehozené přes motorku, se svázanýma nohama a hlavou odevzdaně klimbající na jedné straně. Asiaté se ke zvířatům nechovají s úctou.

Pečlivě vybraní berani

Na Idul Adha však nelze zabít jen tak nějaký kus. K oběti jsou určeni pouze samci, a to přesně stanoveného vzrůstu, váhy a stáří. Průměrný iduladhovský beran prý vyjde asi na 600 tisíc rupií, což je docela vysoká cena vezmeme-li v úvahu, že průměrný měsíční plat v Indonésii dosahuje půl miliónu. Jenže s rozšířením a intenzitou korupce v této zemi se nějaký oficiální průměrný plat moc v úvahu brát nemůže…

Povinnost zabít zvíře a rozdat jeho maso mají ale pouze ti, kdo již vykonali pouť do Mekky. Ti také den před Idul Adha musejí držet půst. Ostatní rodiny darují berana dobrovolně a dělají to v hojném počtu. Vůbec tento moment podarování chudých se mi v islámu moc líbí. Škoda, že naše evropské křesťanství nemá něco podobného. Říkali jsme si tu ale s ostatními Čechy, že lidi u nás by se nejspíš mohli strhat, aby koupili toho nejmenšího a nejlevnějšího berana v celém městě. Anebo ještě spíš by lítali po úřadech, aby si opatřili potvrzení, že jsou chudí a namísto rozdávání masa ještě pěkně sami nějaké dostali…na gulášek.

Hromadná jatka

V pátek ráno již zela beraní parkoviště prázdnotou, ze spasené země trčely opuštěné kůly. Lidé však zvířata neporážejí doma, nýbrž je odvádějí na k tomu určená místa, obvykle u mešit. Tam pak od velmi časného rána probíhají jatka ve velkém a každý si přijde vyzvednout maso ze svého kusu. Jak jsem tak viděla, motá se kolem toho samozřejmě strašná spousta lidí, tak jako u všeho tady v Indonésii. Maso se rozdává syrové, a tak je potřeba s porážkou pohnout, dokud je ještě ráno chladněji a nepaří slunce.

Kamarádka Ari ani nikdo z její rodiny v Mecce nikdy nebyl, přesto maso na Idul Adha pravidelně rozdávají. Tatínek prý ráno přinese čerstvé maso z mešity a Ari s maminkou se vrhnou na čištění a porcování. Obvykle je prý maso a krev po celé kuchyni. No aby taky ne, vždyť z celého berana je pořádně masa. Podle seznamu chudých, který si rodina vytvoří sama, anebo jej dostane od vůdce vesnice, se pak rozdávají balíčky.

Sama rodina si smí nechat jednu čtvrtinu zabitého zvířete. Arinini rodiče si nechávají míň, ale i to je dost na to, aby následné vaření beraního gulai zabralo zbytek odpoledne. Gulai (čti gulé) je vlastně náš guláš. Indonésané do něj záměrně dávají ty nejodpornější kousky chrupavek, kůže a vaziva, protože tak jim to nejvíc chutná. K tomu se podává ketupat, rýže vařená v taštičkách upletených z palmových listů. V pátek vonělo maso ze všech kuchyní, i z těch chudých, kde jindy neznají víc než rýži s vajíčkem.

Po slavnostní ranní modlitbě v mešitě se přes den již žádné další obřady nekonají. Rodina si užívá čerstvého gulai a toho, že je pohromadě. Selamat Idul Adha.