Pícky pro Rádžastán: úryvky o lidech

Pícky pro Rádžastán: úryvky o lidech

  K jaké kastě se smí chodit na večeři a komu se vyhýbat? A udělá indický vesničan víc, než musí?

Se zedníky jsem se docela skamarádil. Nejsou zas tak moc na peníze. Zaváděním nových pícek si snad trošku mohli zvednout společenskou prestiž. I když to zas tak moc nepotřebovali a vlastně to v téhle kastovní společnosti na vesnici jde dost těžko.

Jeden z nich je štukatér a malíř fasád, tak ten s touhle prací pomohl jen párkrát, asi pro zpestření. Dalo se s nimi docela dobře povídat, samozřejmě se mě vyptávali na život u nás. Dost se jim líbilo například to, že pít se u nás může celkem veřejně a není třeba se při tom schovávat, jak se to tam někdy dělá. Celkem snadno pochopili, že práci jim u nás zařídit nemůžu. A narozdíl od některých jiných lidí se nedožadovali, abych je sem pozval, i třeba jen jako turisty.

Co komu kasta dovolí

Dva bratři Sítarám a Manóhar Lal jsou z kasty ševců „balaí“, ale sami se nazývají Bairva. Khemrádž je z ještě nižší kasty Koli, která neměla tak úzce danou pracovní náplň. Můžou dělat leccos. Viděl jsem například, jak pomáhají svým ženám s tkaním koberců. Jako skoro všichni na vesnici, i oni, když to jen trochu jde, chovají dobytek jako buvoly a kozy. Navíc ještě mají slepice, což tam nebývá časté.

Zrovna Khemrádž je trochu výjimečný tím, že dělá víc různých věcí. Nejen že umí zedničit a zavádět v domech elektriku, umí i nastříhat látku a ušít jednodušší věci jako třeba trenýrky na mašině. To, že by někdo dělal víc prací, i když vlastně nemusí, je tady celkem výjimka. Většina mužů kromě své práce, kterou vydělávají peníze, málokdy dělá ještě něco navíc. Další, ne úplně samozřejmá, věc je ta, že posílají děti do soukromé školy, která je lepší než státní. Státní škola by pro ně byla úplně zadarmo a ještě by tam dostávaly jídlo.

Problematické pozvání na večeři

Včera večer jsme prvně vyzkoušeli pícku u Bisráma a vypadá to, že nemá žádnou větší chybu. U těch prvních dvou jsem různé části několikrát vylepšoval. Bisrámův strejda zabil kozu a tak jsem souhlasil s tím, že od něj koupím nějaké maso, když se to udělá na té nové pícce. Tehdy nebyla úplně připravená, protože tam pořád ještě cihlou nezacpali díru na čištění od sazí – tohle vylepšení jsem vymyslel, když jsme dělali třetí pícku. Pokaždé to byla trochu improvizace, protože kameny, co se pokládaly nahoru na udělání otvorů pro hrnce, byly vždycky jiné a někdy se zdálo, že se tam druhý otvor a roura vedle sebe nevejdou.

V rodině, u které jsem bydlel, jsem se prořekl, že jsem byl na večeři u zedníka z hodně nízké kasty – pozval mě na maso. Co naplat, že má pěkný domek a jeho voda z kryté studny je podle mě čistá. Krišna (jako starší bratr) mi dost důrazně řekl, že bych to neměl dělat, když bydlím a jím u něj – že jsem tím pádem jako Rádžput. (Ne že by mi ten kozel u zedníka chutnal, bylo tam příšerně moc chilli. On tu omáčku, mezitím co já jsem si do ní opatrně namáčel placky, s chutí pil. Občas mi nedělá velkou radost přijímat taková pozvání, ale někdy je to třeba.)

S jídlem od lidí z nízkých kast v mém případě problém je i není. Jde spíš o to, že třeba Rádžputi (šlechta) a Mínové (původní kmen) mají zálibu v podobném, někdy masitém jídle (a pití alkoholu), navzájem se celkem uznávají, takže spolu můžou jíst. Oproti dřívějšku teď někdy s Krišnou jím z jedné misky, takže se mu moc nelíbí, když jídám jinde u nižších kast.

Předtím se mnou občas z jednoho talíře jedlo jen jedno z dětí u Bisráma. I od Bisrámovy kasty – Jogi – by Rádžputi jídlo neměli přijmout, ale nevadí to tolik jako od kasty Koli. Nikdo mi neříkal, že bych to neměl dělat. Jak jsme u Bisráma vařili to maso, docela mě překvapilo, že mi řekli, ať z toho něco přinesu. Nad vchodem mají sošku Ganéši, takže by se žádné maso nemělo dostat dovnitř. Ale to vadí jen někdy a někdy ne 🙂 Lidi z kasty Jogi pomáhají při obřadech souvisejících s Šivou. O svátku Šivrátrí není snad jediný chrámek bez nějakého příslušníka téhle kasty. To je hlavně proto, že tam lidi přinášejí obětiny a lidi Jogi se z toho napakujou.

V těchto věcech se člověk u členů jedné rodiny může setkat s různými reakcemi od úplné tolerance a nezájmu, přes vtípky, až po odpor a vyhubování. Jinak kasta toho zedníka – Koli – je prý velmi dobrá, co se týče chování. Prý opravdu nemají ve zvyku krást a šidit, narozdíl od některých Mínů a Bráhmanů například (z pohledu Rádžputa).

Kutilství matky Gangy

Ganga – Kalurámova máma – si sama udělala dvojitou pícku tak, že dozadu k té původní přidala ještě jednu, kam trochu šlehají plameny z té první a kouř může odcházet mezerami na okraji. Hodně se mi to líbilo. A je to zadarmo, z hlíny. Není mi jasné, proč je tu má tak málo lidí. Taková pícka je vhodná pod otevřený přístřešek, kde není problém s odvětráním kouře, nebo tam, kde poblíž není dost vysoká zeď, ke které by se dala připevnit roura. Tuto v podstatě klasickou pícku se mi však nepovedlo šířit hlavně proto, že většina lidí byla líná hlínu připravit.

Nespokojený prodavač

Jednu dvojitou pícku z hlíny jsem postavil pro „smažkáře“ – prodavače samos, pakorí apod. – Ghanšjáma Teliho. Malá zděná pícka by pro něj nestačila, když ráno potřebuje vařit hodně zeleniny ve velikém hrnci. Kdybych ji zkusil postavit ve větším provedení, nejspíš by nefungovala optimálně.

Přišel jsem k němu ráno v době, kdy se připravují všechny potřebné věci, ještě před tím, než Ghanšjám vyráží se svým vozíkem na autobusovou zastávku. Spotřeba hlíny na větší pícku byla dost velká. V chladném lednovém ránu mě od toho zábly ruce. Šlo mi hlavně o to, ukázat mu princip, jak by to mělo fungovat. Ohniště jsem ale udělal moc velké – sice na ně jeho velký hrnec dobře pasoval, ale nebylo třeba, aby bylo tak široké. Další nedostatek byly moc tlusté stěny. Ghanšjám, jako profesionál, je dost náročný a tak za několik dní můj výtvor rozbil, hlínu použije později. Musel jsem souhlasit s tím, že v pícce s tlustými stěnami a trochu širším ohništěm by byla zbytečně velká spotřeba dřeva, takže by moje snaha mohla být kontraproduktivní. Bohužel už pak podle mého návodu dvojitou pícku znova nepostavil. U některých jiných lidí by tlustější stěny nevadily. Ne každá hospodyně by si dávala tak záležet jako Ghanšjám Teli.

Chladné ráno, teplá koupel

Zděná pícka s rourou má tu nespornou výhodu, že v kuchyni není tolik kouře. Příjemnější je to i tam, kde pícka není v uzavřené místnosti. Další rozdíl oproti tradiční hliněné pícce je ten, že stěny z cihel jsou silnější a pohlcují víc tepla. To má dva důsledky: zděná pícka se moc nehodí pro vaření malého množství jídla, protože déle trvá, než se zahřeje. Ale zároveň tolik nesálá a nešlehají z ní plameny ven, což je docela příjemná vlastnost v letních vedrech.

V zimním období bývají v Rádžasthánu chladná rána. Indové mají ve zvyku se koupat ráno nebo dopoledne a někteří z nich si k tomu účelu vodu ohřívají. Na dvojité pícce, ne nutně na té zděné, se může začít ohřívat voda na mytí už s prvním ranním čajem a tak při troše snahy šetřit nejen palivo, ale i čas.

Cílem projektu Václava Pousky podpořeného Expedičním fondem je zmírnit rychlost kácení přírodní rezervace Sariska v indickém státě Rádžastán. Obyvatelé blízké vesnice Gola ka Bás dosud spotřebovávali velké množství dřeva při vaření v neefektivních a zcela neekologických píckách zvaných čulha.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: