Pohoří Zanskaru tvořilo odedávna odlehlé království, kam dodnes nevede zpevněná cesta a kterou v zimě spojuje s civilizací pouze týdenní klouzačka po zamrzlých okrajích řeky. Klouže se v -40 stupních a nesmí Vám to uklouznout do strhujícího proudu vody o pár čísel vedle, jinak se žena doma nikdy nedočká směněného másla za vlnu. Co do zmíněné teploty vzduchu, usnesli jsme se, že nám na klouzání bude stačit jarní tání a vyrazili do hor po předouhé zimě, avšak daleko před turistickou sezónou – koncem května. Tím jsme se až na pár vísek octli ve světě bez lidí, bez komerčních turistů tlačených hejnem kuchařů, šerpů a oslů. Šli jsme natěžko, sami dva.

Hned ráno jsem si namočila tkaničky do meruňkové mrmelády a symbolicky lehkovážně jsem si pomyslela – výprava bude asi sladká. Takový prostý pokojík tady pod horami nábytek nezná, a tak se vám válí snídaně hned vedle bot, tuhle sirka, támhle benzín do vařiče, všecko se to do sebe plete a je prima když vám z toho jenom lepí botičky. V ranním deštíku jsem úplně zapomněla, že všechny sušené meruňky mám uskladněny v papírových pytlíčkách, aby mohly dýchat. Prima ovocný kompot mi pak symbolicky připomněl – aby se nám ta výprava ještě nějak zavařila…

Zavařil nám autobus, hned první den nám zavařila armáda pod zadkem, poté, co Tom vytáhl v její přítomnosti foťák. Zatímco Tomča měl objektivem umělecky namířeno na jakéhosi otakárka duhového, uniformy měly namířeno kvérem na nás. Dva bílí političtí špioni dokumentující kamerou vojenskou situaci blízko linie kontroly byli podrobeni hmatovému průzkumu krosen. Velitel razantně zanořil pravačku, nahrábl meruňkový kompot a byli jsme sladce propuštěni.

Ladakh a Zanskar je posledním zcela bezpečným regionem před hemživou hranicí s Čínou a Pákistánem. Nicméně vojenská přítomnost je právě z tohoto důvodu obrovská a hlavně silně paranoidní, že zrovna ňákej Evik, Tom a foťák z Moravy jim tu ten nábožný guláš přijedou řešit.

Sami mezi horami

A tak konečně nastal ten okamžik, kdy jsme byli zcela propuštěni do zajetí vysokých hor. U každé sviští nory nám pan domácí dával hlasitě najevo, že tudy chodí lidi až za měsíc a půl a ať mu laskavě neplašíme svišťata. To byste nevěrili, jak je takový svišť zvědavý! Vykouknete, on zaleze, zakouknete, on vyleze. A pak to jednou nedotáhne a stojí ho to foto! Lišky nám na 30 metrů dávali dobrou noc, jen ten leopardí král si hrál na schovávanou. Ono to v 60 kusech mezi 600… štíty není žádné umění.

Piky, piky na hlavu, já už na to nehraju - s kočkama z červené knihy ohrožených. Je teda fakt, že kdyby se číča objevila, těžko, přetěžko by se mi utíkalo zapykat. Terén Zanskaru není pro hry stavěný. Z pětitisícových sedel padáte do hlubokých údolí a šplháte zase zpět. Ani kuličky si tu necvrnknete. Pěšinky určila historie – životní nutnost Pepíčka donést sušené jačí koláče dědovi do sousední vísky, aby měl čím topit. A ty vísky si zkrátka lidé nebudou stavět na ledovci, aby se turistovi dobře chodilo po rovině.

Snad alespoň nepatrně domyslíte náročnost těchdle kopců natěžko, když vám povím, že Tom, vyběhaný tělocvikář, repre v baseballu za mládež, klesl na třetí pětitisícovce k zemi absolutním vyčerpáním. Já to měla jednodušší, já si klesala častěji, rozhazujíc oběd po moréně, mohla jsem si občas zaklopýtat po čtyřech. A jestli nás teď mate za bábovky, strčte si doma hlavu do trouby, abyste domysleli horské slunce, vypusťte si z pokoje půlku kyslíku a na noc si ustelte v mrazáku. Termostat natočit na rysku ”zamrzla nám prudká horská bystřina 5 metrů od stanu.” A přece všecno tohle člověk snese strašně rád vidouc tu nekončící divokou krásu.

Co jsme však podcenili tragicky, bylo jídlo. Neměli jsme z čeho brát a dřeli tělo na dluh. Zazásobit se výživným jídlem na trek v Indii je kapitola sama pro sebe. Chtěli jsme koupit tuk – máslo, ale pán nám je chtěl odseknout nožem, kterým před chvílí odfik syrové kopyto od nohy koně. Chtěli jsme koupit rýži, ale kdosi mě udeřil do zad. Obří kráva si mě odšoupla, místo mé lopatičky strčila do vědra svůj rypák a oslintala mi nákup…

Z hladu máme chuť zabít jaka

Tak jsme zvolili stravu místních – tsampu a dal. Dal (jakési místní luštěniny) způsobily Tomově těle následky takové, že jsem v noci spala vykloněná hlavou do apsidy stanu inhalujíc výpary benzínového vařiče, jež byly stále snesitelnější než vzduch uvnitř stanu. Tsampa (najemno pomletý pražený ječmen) je věc šikovná – lehká, zdrvá, skladná, s vodou vytvoří dokonalý cement v žaludku i v ešusu. Jedno jí však chybí – chuť. A v horách, kam se všechno nosí na zádech, jídlo ztěží seženete, vesničané mají málo pro sebe. Jediné jídlo, co tu nad hranicí porostu roste je maso.

Hladový návrh – zabít yaka, zhatila poznámka: ”aby to neskončilo naopak!” Zachránil nás pokrokový mnich, který už před sezónou otevřel jeden obchůdek a jal se zbavit starých zásob. Ačkoli se prošlá záruční doba počítala na roky, jeho sušenky a zkyslé nudle utvořily jedinou poživatelnou kombinaci našeho přídělu 300 gramů plnidla na den. Každé ráno jsme si vyprávěli nový divotvorný sen. Třeba o tom, jak jsem si v čajovně místo vonných tyčinek objednala na stůl 4 kuřecí nožky. Či sen o mojí živnsoti na borůvkové piškotové buchty… Následné hovory o uheráku byly zakončeny namočením 3 koleček sušené mrkve do soli a opepřeny verbálním komentářem…

Nu, uznejte, že 1500 m převýšení za den se na tenhle příděl šlape těžko a tak jsme na 3 dny z 30 přece jen vyměkli a najali oslíka. Oslice Bumbu ve svých 26 letech byla již šedivou babičkou a tak nesla jenom jídlo. Zřetelně ho bylo málo, protože jsme 3 dny honili osla po kopcích. V zádech stádo rohatých jačic s jakultama, tak nám ten úprk docela odsejpal. Co mou dívčí duši iritovalo, byl způsob, jakým nás oslíkář Bumbě připomínal, že ta tráva okolo počká a že máme jít, neboli pohybovat se kupředu. Ustavičně jí zpíval, pískal a kopal do zadku. Když jsem však Bumbu dostala na 10 minut na hlídání já, díky mým jemnocitným metodám naháněla osla celá vesnice. Rozhodl se, že půjde domů i s našimi sušenkami a slovíčko prosím na něj prosím neplatí!!!

Oslík nám pomohl jako sůl přes 4 horská sedla, ale i usmlouvaných 300Rs na den byl zásah do rozpočtu na Himaláj a tak jsme funkci osla opět přebrali my. Mapa dalších horských sedel a osad jak kdyby se nám vysmívala svými názvy: Cha Cha La, Ši Ši La, Phe, Tetha, Urgoš… A přece lidi – láska je slepá. A láska k horám ještě slepější. Mapa se směje, tělo strádá, srdce na kyslík skojíká a přece byste neměnili za smog civilizace. Ovšem jenom do času. Nastal den, kdy jsme odbočili k horám ještě divočejším – k Tsarap River. A tam jsme prozřeli!!