Za těchto podmínek překonává denně 300 cisteren v obou směrech vzdálenost 600 km do dalekého odlehlého Ladhaku, aby zazásobila vojáky půlkou cisterny nafty, která nebyla spálena po cestě. Taková efektivní vládní investice...

Inu na ďábelskou cestu s ďábelským strojem. Nákladnímu vozu TATA lze vyměnit celý motor za 15 minut (byli jsme svědky), s těsněním dveří či oken se nikdo nebabral, v zásadě nesedí o 2-3cm. Levé zrcátko neexituje. Jedinou věcí, kterou se výrobce neopovážil odbýt, je obří motlitební oltář přes půlku předního skla, jež sice znemožňuje výhled, ale dává jedinou naději - že dojedem.

Náš první řidič dosáhl i rychlosti 4 km/h. Myslím, že už vím, jak vypadá vulkanické zemětřesení. Ze spárů vozidla co chvíli vyšlehl plamen či dým, převodovka ponechaná na 3 minuty jednomu rychlostnímu stupni začala protestovat nefalšovanými zvuky samopalu a musela být na chvilinku přeřazena na jiný stupeň, ať jsme jeli, jak rychle chtěli. Nasycená kabinová esence oleje s benzínem záhadně způsobovala, že jsme museli co chvíli couvat, čímž jsme snížili průměrnou rychlost vozidla na ukazatel: „Dnes se asi nehnem!“

Druhé vozidlo nekouřilo, nepískalo, nepáchlo, ani necouvalo. Chraňbůh, však jedné věci jsme si nevšimli! – nápisu na řidičově bundě – FERARI. Ovšem – proč by vozidlo pískalo, když nikdy nebrzdí? Dalších 15 hodin v kuse až do nížinného města Mandi by naše ruce potem vyživili kdejakou rostlinku, i ten žíznivej blatouch. Závozník křičel, že už nemáme milimetry, řidič se smál, že všechno předjedem i bez milimetrů, kola o vzorku HEHL (hedvábně hladké) hladila suť nad srázem a do toho se Tom velmi nerozvážně prokec, že nám před hodinou ujel noční bus. Co myslíte – do další hoďky jsme ho měli chycenej! Ladným smykem mu naše cisterna s naftou zkřížila cestu, 3 krávy u cesty v mžiku souměrně mihly hlavou zleva doprava a zatímco ta třetí se hnedle na to dala do žužlání řidítka zaparkované motorky, ty dvě první nás evidentně hlučně zdrbaly: „Buu, jezdí to tu jako dobytek!“