Modlitba musí být

Ze všech kapliček, oken i horských štítů plápolají soustavně pestrobarevné praporky popsané motlitbami a jak tak třepetají ve větru, opět se má za to, že tím se motlitby odříkávají. Svatými texty je poseto i horské kamení, seskládané do dlouhých zdí. Motlitby vyryté na kamení člověk naplní jednoduše tak, že zeď obejde zleva. Nutno dodat, že tohle udělá stritkně každý domorodec! Našemu oslíkáři zrovna začli zdrhat oslíci a to je pořádnej fofr, ale než se je šedesátiletý děda jal pochytat, nejdřív utíkal obíhat zeď! Motlitba musí být!

Co kdyby jste zrovna přefikli babičku?

Se smutkem nad zemřelými si místní taky hlavu nelámou. Jednoho takového veselého pohřbu jsme se účastnili i my. Našim domácím zemřela prababička. Teprve až 49. den po smrti se uspořádá velká pudža. V domě se sejdou mniši z celého okolí, od rána do večera drmolí, troubí, smějí se a hodují. Zapálí se 1000 svíček, upatlá se 1000 andělíčků z másla a mouky (i mě nechali mladí mníšci přimodelovat pár hybridků) a to vše proto, aby babička dušička byla v nebi s láskou přijata. Nu a od 50. dne – jde život dál. Budhisté nemají pro smutek důvod, vždyť babička se za chviličku někde znovu narodí! Víra v reinkarnaci je tak silná, že ani žížalu na zahrádce nemůžete překopnout. Co kdyby jste zrovna přefikli babičku?

Jestliže výše zmíněné vychytávky zabraňují strastem duševním, na strasti fyzické mají zatím tady v horách rozum krátký. Kupříkladu tu ve 20. století ještě nevynalezli obyčejný kotouč (kolečko – to kdyby mi náhodou nějaký krajan nerozuměl, jakože Tom, narozen o 60 km dál než já, mi nerozuměl, co je to koutouč :) Ačkolitu tu vědí, co je auto a jak funguje kolo, kotouč sem nedorazil. A tak se padesátky cementu nosí na hrbu. Při kopání jámy obsluhují jediný nástroj – lopatu zásadně 2 lidé. Jeden se drží madla a bez použití síly lopatu „naviguje,“ druhý tahá silou za provaz upevněný těsně nad železem lopaty. Oba bedlivě střeží žížaly v cestě.

Výše zmíněné pracovní postupy naznačují, že stavba domu je zábava pro celou generaci a pro urychlení domy nemají střechy a mnohdy ani okna. Okny v kruté zimě utíká moc tepla a rovná střecha je prima větraný obývák, jediný v domě, resp. na domě. Ovšemže domy v hlavním městě Lehu a okolních vesnicích vypadají moderněji, ale v opuštěných horách připomínají osady spíš dělostřelecké pevnosti s kozou na střeše. Spí se na podušce na hliněné zemi. Víc nábytku, než kotlík nad ohněm v domě není.

Srdce na dlani

Vůbec nejlepší pokoj, který jsme v prosté horské vesničce dostali vypadal přesně jako babiččin chlívek pro čuníky, ovšem byl to opravdu nejhezčí z domu! Předtím jsme absolvovali domovní prohlídku, myslím, že tak nějak se cítí potkan ve své noře. Nikde nic, jen ďoura do země, tma a zima. Náš nabýdnutý pokojík jsme nicméně přijali s nejvzšší úctou! Nutno si uvědomit, že je to jako kdyby jste v Evropě pozvali neznámého umouněného hosta u dveří do své nejkrásnější ložnice. Udělali byste to? Takové je srdce Ladačanů – srdce na dlani. Nemají nic a chtějí se o to s vámi rozdělit. I když - opravdu nemají nic? Mají nádherné hory nad hlavou a možná do kupy více lásky k druhému než celé naše moderní hrady v civilizaci... A jakožto milovník zvířátek, taky oslíky jim závidím! No, kupte si osla v Brně na dvorek...