Pravda, moje česká babička by mi na to asi řekla: „Dé mě pokoj, ještě se budu starat o dva dědky!“ Zato věřím, že kdejaká americká Pamela feministka by tento svazek jenom vítala! Když sultáni mohou mít harém, já budu mít mužín!

Ve skutečnosti tento skupinový svazek manželský nevznikl ze sexuálního rozmaru manželky, nýbrž vznikl zcela pragmaticky. Tak jako kdysi u nás, i zde v severní indické provincii Ladakh, patřila po staletí půda k jediné obživě rodiny. Aby se zabránilo drobení půdy mezi 10 synů, připadl pozemek zásadně synu nejstaršímu. Ostatní synové měli na výběr – buď hybaj do kláštera nebo živ se, jak umíš, a nebo – přižeň se za manželku syna nejstaršího. U čerstvého novorozeňátka se pak nikdy nikdo nestaral, kterýpak ze 4 tatínků je ten pravý? Zkrátka – je náš. Pravdou je, že taťka nejstarší měl přednostní právo novorozeňátka tvořit, ale když zrovna nebyl doma, mohla si mamka vybírat. V případě pěti dcer v rodině fungovala situace zcela naopak. Až na to, že tady se ta pravá mamka neutajila.

Moderní doba nám spolykala spoustu tradic a tak i tady v Ladhaku se dnes už, až na vyjímky, na malýho a velkýho taťku nehraje. Kupodivu i Indie se dala na ochranu práv a svobod jedince a tak již multitátu více nepodporuje. Alespoň ne moc oficiálně. Ale jen tak mezi námi, můj prima kamarád z Austrálie – vystudovaný vídeňský biolog – se tak jednou mezi řečí proflákl suchou statistikou: „Vždyť každé čtvrté dítě je nemanželské!“ Ať už si pro svůj genetický výzkum vybral nějaký kočovný vzorek či ne, jisté je, že oni se ženou pro jistotu děti nemají, že zapadlá tibetská tradice vlastně hýbe světem od kapitána Nea, že příroda si na manželství nehraje a že babičky a dědečkové dobře vědí, když kulantně pokyvují: „Hlavně, že je dítě zdravé!“