Klášter Phuktal

Když jsme po celodenním pochodu horami přecházeli navečer provazový most před klášterem, potkali jsme učitele Nawanga poprvé. Jeho pokroucená dětská postava v šafránovém rouchu vrhala v zapadajícím slunci dlouhý stín. Stál na kopci nad řekou, přátelsky se na nás usmíval a pohrával si přitom s korálky modlitebního růžence. Na holé lebce mu seděla vysoká žlutá čepice.

Andrea si na zádech nadhodila batoh a zamávala mu. Pak jsme se v ohybu cesty zastavili a několik minut se dívali na panoráma v dálce před námi. V obrovské jeskyni vysoko nad hřmící řekou Tsarap bíle svítily mnišské komůrky kláštera Phuktal.

Před tisíci lety sem přes hory přišel potulný světec Rinčenzangpo a brzy poté tu mniši řádu Delgupta vystavěli jeden z nejkrásnějších a nejzapadlejších buddhistických klášterů v Asii. Údolí Zanskar, v němž je Phuktal ukryt, je extrémně izolovaným koutem.

Přes sedmitisícový hřeben indického Himálaje, který jej odděluje od zbytku světa, sem vede jen několik horských sedel. Silnice tu dodnes nejsou a návštěva Zanskaru proto zatím ještě není masovou turistikou, ale osamělým putováním v původním slova smyslu. Cesta do nitra hor je nebezpečným podnikem: před dvěma lety, kdy jsem se sem vypravil poprvé, jsme málem umrzli ve sněhové bouři, letos nás stál pohled na klášter Phuktal několik hodin zvracení a bolesti hlavy. V 5600 metrů vysokém sedle Sarichen-La, přes které jsme se do Zanskaru vydali, si už horská nemoc nevybírá.

Ráno v klášteře

V klášterní komůrce, kam nás pohostinní mniši na noc uložili, nás ráno probudilo troubení. Na ochozu přímo nad naším oknem stál chlapec s oholenou hlavou a ze všech sil foukal do velké mořské mušle. V jeskyni, zařízené jako primitivní kuchyně, vařili malí mníšci v obrovském kotli slaný čaj s jačím máslem.

Ze zdi chrámu, kde jsme spolu s padesátkou lámů usedli k snídani spojené s ranní modlitbou, se na nás šklebil šestihlavý Jamantaka. Hrozivý tibetský démon smrti, sedící na buvolu, třímal ve svých dvanácti rukou lidské lebky a modlitební zvonce. "Zajímavé," řekla Andrea, když spatřila úplně stejné zvonečky v rukou lámů. Jejich stříbrný zvuk nám měl připomenout, že okolní svět je jen mámením, neskutečnou iluzí. Okolní hory, ranní slunce, a dokonce i slaný čaj, který jsme srkali ze stříbrných misek, to všechno ale vypadalo a chutnalo docela skutečně.

Radostná atmosféra

Upjatá vážnost, přísnost a chlad křesťanských kostelů, která v člověku vyvolává tíživý pocit viny, to všechnu ve svatyni phuktalského chrámu chybělo. Zatímco staří lámové tloukli do bubnů a modlili se za mír, harmonii a odpuštění, desetiletí holohlaví mníšci se pošťuchovali a smáli. I když to dělali na posvátném místě, nikdo je nepohlavkoval, neokřikoval a neukázňoval. Nikdo je násilím nenutil uctívat žádné Dogma. Všichni dospělí mniši totiž věděli, že Dogma a Řád není totéž.

Pak najednou vylezl ze škvíry ve zdi veliký chlupatý pavouk a na svých dlouhých nohách se rozeběhl napříč chrámem přímo k obrazu Jamantaky. Jeden z malých mníšků se okamžitě přestal pošťuchovat se sousedem, popadl list z modlitební knihy a vystartoval po něm. Láskyplně nabral pavouka na papír a opatrně ho vynesl ven. Bál se, aby pavouka omylem někdo z mnichů nezašlápl. Buddha přece učil, že je třeba projevovat soucit všem živým bytostem bez rozdílu.

Když ranní modlitba skončila, odešli dospělí lámové rozjímat a studovat do klášterní knihovny. Malí mníšci se shromáždili na nádvoří kláštera, kde každý den kromě neděle pod vedením učitele Nawanga vstřebávají základy angličtiny, matematiky a buddhistické filozofie. Šestadvacetiletý Nawang, buddhistický mnich, který se narodil s tělesným postižením, je jako jeden z nich. Učitelovo zakrslé tělíčko nepřevyšuje vzrůst jeho malých svěřenců, učitelův pisklavý hlásek každou chvíli vyprskne dětským smíchem. Nevíš, kolik je osmkrát šest? Neumíš anglická slovíčka? Chachá, chachá!

Rozhovor s učitelem

Nawang pochází z nedaleké zanskarské vesnice Lingshet. Když mu bylo osm, dali ho rodiče podle starého zvyku jako svého nejstaršího syna do kláštera. Nawang se stal mnichem a vystudoval školu pro buddhistické učitele v hlavním ladakhském městě Lehu. Od té doby putuje po klášterech a vzdělává holohlavé mníšky, novice z horských vesnic. Sebou si nosí barevné tabule pro výuku abecedy, několik učebnic, dřevěnou misku na čaj, fotografii Dalajlámy a zelený horský tyrkys, přinášející štěstí.

Navečer, když mníšci odešli pod velením starších lámů vařit, uklízet, čistit modlitební lampičky a nosit vodu, jsme se vydali za učitelem na návštěvu. "Nejraději učím naši buddhistickou filozofii," vyprávěl nám nad miskou čaje ve své miniaturní klášterní cele. "Pomáhá mi pochopit, že nic na světě není jen tak. Zákon karmy říká, že každý následek má svou příčinu, každý čin svou odplatu."

Andrea se ho zeptala, jestli se filozofie vyučuje i ve státní škole dole ve vesnici. "Ne, tam se učí jen věda, základy biologie, fyziky a tak. Do státní školy totiž chodí i dívky. A nižší vtělení nemohou opravdové filozofii porozumět. Ta je přístupná jen mužům, " odpověděl jí s vážnou tváří Nawang. "No to snad nemyslíš vážně! " vyhrkla Andrea, přesvědčená bojovnice za ženská práva, která nám při klopýtání přes himálajská sedla vyprávěla načtené feministické teze o tom, že by se tradiční role obou pohlaví měly zrušit. Pak se s Nawangem chvíli hádali, jestli filozofie pro ženy je nebo není. Já si zatím prohlížel učebnici matematiky, napsanou jazykem hindí.

"Může se stát žena buddhistickým mnichem?", vyzvídala Andrea. "Samozřejmě, žena může být lámou, máme přece mnoho ženských klášterů, sestro," vysvětloval jí Nawang. "A může být žena Dalajlámou?", útočila česká feministka dál. V tom okamžiku zalapal buddhistický mnich po dechu. Několikrát překvapeně zamrkal jako někdo, kdo nemůže uvěřit vlastním uším. Pak ho přepadl záchvat smíchu a jeho pisklavý hlásek se rozezněl klášterním tichem. Chachá, chachá! Když se Nawang dosyta vysmál, utřel slzy a vysvětlil Andree, že Dalajláma je vtělením buddhistického božstva Avalókitéšváry. "Jak by tedy mohla být Dalajlámou žena, sestro? Avalókitéšvára je přece největším z bódhisattvů, Velikým slitovníkem, který obětoval svoji vlastní spásu, aby pomáhal k osvobození ostatním! Jak by se mu mohla rovnat žena, která má nízkou karmu? To přece vědí i moji nejmenší žáčci!"

Špatná karma

O Andreu se pokoušely mdloby a Nawang se dostával do ráže. "Podívej se třeba na mně," ukázal prstem na svou propadlou hruď a pokroucenou páteř. "Narodil jsem se postižený. Můžu si za to sám, protože jsem asi v minulém životě někoho zabil nebo něco ukradl. Tím jsem znečistil svou karmu. Jenže zákon příčiny a následku, viny a odplaty, je neúprosný. Moje špatné činy se mi v tomto životě vrátily a já je musím odčinit tím, že budu trpět v postiženém těle. Když budu žít mravně a ctít Řád, moje karma se zase zlepší a příště se narodím ve zdravém těle. Nejsem na tom ale ještě nejhůř, protože jsem se narodil jako muž. Kdybych spáchal něco opravdu strašného, byla by moje karma tak nízká, že bych se byl narodil se jako žena."

Andrea přecházela v rozčilení z angličtiny do češtiny. Znala knihy Simone de Beauvoirové a články Karoly Biedermannové, Alexandry Berkové a Jiřiny Šiklové. Četla bojovné manifesty Kate Milletové a ostatních amerických feministek z dob, kdy se na protestních shromážděních hromadně pálily podprsenky. Myslela si svoje o přežilém patriarchálním modelu západní společnosti a o maskulinních šovinistech a odporných falokratech, po staletí zotročujících ženské plémě.

Chtěla se osvobodit, rozbít pouta své vrozené ženské role, která jí připadala svazující. Měla svou feministickou hrdost a nestrpěla, aby za ni její pražský přítel platil v restauraci, aby ji muži pouštěli v tramvaji sednout a podle společenských norem Gutha-Jarkovského jí drželi dveře. Ještě nikdo jí ale neřekl, že si za své zrození v ženském těle může vlastně sama, protože má špatnou karmu.

Oholená hlava – první krok k Probuzení

Zatímco Andrea zuřila, vysvětloval mi Nawang, jak si může člověk svou karmu zlepšit: "Nesmíš ubližovat ostatním živým bytostem a musíš se snažit žít v souladu s Řádem. Pokud to budeš pečlivě dodržovat stovky tisíc životů, bude tvá karma pořád lepší a lepší a nakonec můžeš dosáhnout Osvobození. Nebo se staneš ušlechtilým bódhisattvou, který by sice už mohl spočinout v nirváně, ale raději se vrací na tento svět pomáhat k záchraně ostatním. Prvním krokem na cestě ke zlepšení karmy a k Probuzení ale je oholit si hlavu." Pak učitel sundal žlutou špičatou čepici a předvedl nám svou holou lebku, na které rašilo několikadenní strniště. O tom, že by na vylepšení karmy obětovala své dlouhé vlasy, nechtěla Andrea ani slyšet. Takže se nejspíš v příštím životě narodí zase jako žena.

Druhý den ráno, když nad horami vycházelo slunce, jsme se s Nawangem sešli na nádvoří kláštera. Učitel přinesl ze své cely konvici s teplou vodou, mýdlo a žiletku. Hlavu jsem si namydlil sám. Nawang, zvyklý holit každý měsíc hlavy všem svým žáčkům, to uměl. Ani jednou mně neřízl. Žiletka lehce klouzala po mé lebce a chomáče vlasů se pomalu snášely k zemi. Když bylo hotovo, nabral Nawang z umělohmotné krabičky trochu toaletní vazelíny a vmasíroval ji do bělostné kůže mé čerstvé lysiny. Pak jsme si hodili na záda batohy, potřásli učiteli rukou a vydali se na cestu.

"Není ti divné, že všichni zakladatelé velkých náboženství, Buddha, Ježíš, Mohammed, Zarathustra, Mahávíra, Lao-C i Konfucius, byli muži?", popichoval jsem Andreu. Naštvaně odsekla, že jsem typický sexista a falokrat. Americké teoretičky feminismu Mary Ellmanová a Kate Milletová by mi to prý spočítaly. Tak jsem jí vyprávěl starý vtip, trefující se do americké posedlosti zajistit všem menšinám stejná práva, a tím rozbíjející jakékoli společné hodnoty, na kterých by se většina lidí shodla. Je o člověku, který se nabourá v autě a dostane se přitom na pár minut do klinické smrti. Když ho doktoři vzkřísí, přijde za ním kněz a ptá se: "Byl jste v nebi, potkal jste tam Boha?" "Ano," odpoví zachráněný. "Je to černoška."

Procházeli jsme chudými horskými vesničkami, kde zatím ještě každý dodržuje Řád. Zanskarští muži pracují na polích, ženy vaří a starají se o děti. Když je potřeba, tak si to na chvíli vymění: muži pečou ječné placky, ženy orají s jačím potahem pole. Ženy přitom ale pořád zůstávají ženami, muži zůstávají muži. Feminismus tu neznají, články Karoly Biedermannové nečtou, uměle rozdmýchaná válka mezi pohlavími tu nezuří. Na rozdíl od Prahy tu proto nepotkáte chodící karikatury: zženštilé muže a zmužštilé ženy. Všichni tu poctivě hrají svou roli, každý ví, kde je jeho místo.

Kvůli Andreiným feministickým řečem jsem se zapomněl namazat ochranným krémem a má bílá lysá lebka do večera zrudla pod ostrými paprsky himálajského slunce. Co se dá dělat, řekl jsem si, když jsem si v noci škrábal pálící pleš. Vylepšení karmy prostě něco stojí. Ale aspoň se snad zase v příštím životě narodím s pindíkem.