Vzal jsem misku, napil jsem se a položil jsem si ji na koleno. V tu chvíli jsem si všiml, že je k ní zespodu přilepen prst. Právě mi to začíná docházet, když v tom Blecha říká:

"A hele, už zase jsem ztratil prst! Kam ksakru spadl?"
"Je tady," říkám a ukazuju na misku. Odlepil ho, hodil ho do ohně, vrátil mi misku a říká:
"Můžeš pít, já mám suchou lepru. Odcházím tím, že mi odpadávají kousky těla, ale nehniju, nejsem nakažlivej."
Zavanul ke mně pach škvířícího se masa. Myslím si: "To bude ten prst."
(Henri Charriére: Motýlek)

Iteramu s Gurgapou jsem potkal jednou navečer na Pahargandži, úzké uličce v Dillí plné obchůdků se starožitnostmi, kde bydlí většina západních cestovatelů. Mezi křikem obchodníků a cinkáním rikš se zdálky blížilo vyzvánění zvonečku. Nepřehledné davy lidí, které jinak beznadějně ucpávají indické ulice, se pod jeho zvukem štítivě rozestupovaly.

Pak se z mezery v zástupu vynořil vozík, tlačený kulhajícím mužem. Seděla na něm shrbená postava s pahýly nohou, zabalenými ve špinavých obvazech. V levé ruce, na níž zbývaly dva prsty, svíral Gurgapa zvoneček, jehož výstražný zvuk před chvílí jakoby zázrakem uvolnil vozíku cestu. Zvoneček malomocných.

Boží trest

"V období od vrcholného středověku až do konce křižáckých tažení se prokletá sídla lepry rozprostřela po celé Evropě," píše Michel Foucault ve svých "Dějinách šílenství". "Francie jich kolem roku 1266, kdy Ludvík VIII. vydal svoje nařízení o leprosáriích, měla přes dva tisíce."Francouzský filozof a psycholog vidí v historickém vztahu západní společnosti k lepře kořeny evropské xenofobie a ambivalentního vztahu ke zlu a utrpení.

Právě na malomocných, stižených "božím trestem" se prý evropská kultura poprvé setkala s něčím, co bylo takzvaně "jiné", a naučila se to odmítat. "Jedno však lepru daleko přežije a udrží se to do doby, kdy budou leprosária už řadu let prázdná, a sice hodnoty a obrazy spojené s osobou malomocného, smysl onoho vypuzení, význam, jaký tato naléhavá a děsivá postava měla v sociální skupině, jež ji vyobcovávala. Lepra zanikla, ale struktury zůstávají," píše Foucault.

Pronásledováni

Západ, kam se lepra rozšířila ve středověku v souvislosti s křižáckými výpravami, našel v malomocných historicky první obětní beránky. Jejich vyobcováním se společnost rituálně zbavovala viny za vše, co v ní bylo špatné. To, co začalo malomocnými, pak pokračovalo pronásledováním čarodějnic, tuláků či duševně nemocných.

Pokud tuto Foucaultovu teorii domyslíme, mohlo zacházení s malomocnými předznamenat třeba i pogromy na Židy. Na druhé straně byla ale lepra chápána jako boží milost, nabízející rychlé vykoupení skrze utrpení. V Indii, kde víra v převtělování a karmickou nutnost zaplacení hříchů minulých životů dodnes prostupuje společností, je malomocenství vykládáno stejně.

Pryč z očí

Lepra se v Evropě (včetně Čech) běžně se vyskytovala až do sedmnáctého století. Ještě v třicátých letech dvacátého století byla jedinou formou boje proti ní karanténa. Malomocní byli násilně izolováni v leprosáriích či vyhnaneckých koloniích. Vládly v nich hrůzné životní podmínky, což strach společnosti z nákazy ještě zvyšovalo.

I když se po 2. světové válce objevily první léky, byl ještě v polovině sedmdesátých let celosvětový počet nemocných odhadován na dvanáct milionů. Teprve v roce 1981 zavedla Světová zdravotnická organizace (WHO) skutečně účinnou tzv. multidrogovou terapiii. Díky jednoduché, rychlé a levné léčbě klesl za posledních patnáct let celosvětový počet nemocných pod dva miliony. WHO má na eliminaci lepry speciální akční program a její odborníci odhadli, že kolem roku 2000 přestane být malomocenství zdravotním problémem…

Plíživá nemoc s mnohaletou inkubační dobou, doprovázená postupnou deformací a rozpadem končetin, ale v povědomí lidstva ještě dlouho zůstane synonymem strašlivého božího trestu a neodvratného, pomalého zániku. V sedmdesáti zemích světa, kde se lepra dodnes vyskytuje, je dodnes onemocnění sociálním stigmatem. I když je díky WHO léčba zdarma, mnoho malomocných se ze strachu před šikanováním raději skrývá. Mezi lidmi přetrvávají názory, že je lepra silně nakažlivá a nevyléčitelná.

"Posaď se," na dvacetimetrovou vzdálenost, která oba muže dělí, hovoří Dirmut neobyčejně tiše. "Odpusť, musel jsem tě zastrašit. Jinak bys neuvěřil a já... Já bych musel před tebou utéci. Tábor je zachvácen malomocenstvím! Nevím, kdo z domorodých dělníků to přivlekl do ležení. Z některých mužů již opadává maso. byl jsem nucen jich pár... chtěli utéci mezi lidi! Van Hagene, vyhoď pytle s poštou a potraviny z vozu, potom je těm ubožákům odnesu. Vyřiď správci a všem pánům od společnosti, že je to jejich dílo. Každé tři měsíce jsem jim připomínal, aby nechali všechny dělníky očkovat. Tam za řekou leží za miliony liber dřeva a v nejbližších měsících se ho nikdo nesmí dotknout. Na jeho kůře lpí malomocenství! Jeď domů, Van Hagene, a mohu-li ti radit, vrať se do naší krásné země tulipánů, tam dostaneš nanejvýš rýmu." Inženýr Dirmut povstává. "Teď už víš, chlapče, proč jsem neposlal spojku s povinným hlášením. Řekni vedoucímu inženýrovi... že už nikdy z mého tábora žádné hlášení nedostane."
(Otakar Batlička: Tábor ztracených)

Vyhnaní bratři

Seděl jsme s Iteramou a Gurgapou na kraji ulice. Bratři, pocházející z malé vesničky ve státě Karnataka ve střední Indii, mi vyprávěli, že když před dvaceti lety jejich příbuzní a sousedé zjistili, že mají lepru, vyhnali je. Nejdřív se protloukali, jak se dalo, zkoušeli si najít práci, ale když začali po několika letech postupně ztrácet prsty na rukou a nohou, nezbylo jim, než žebrat. Jak nemoc postupovala, zhnisaly Gurgapovi pahýly nohou, takže mu Iterama musel z odpadního dřeva vyrobit vozík.

Když je dobrý den, vyžebrají si oba bratři kolem dvaceti rupií (zhruba patnáct korun). Stačí jim to na placky a čaj. Přespávají na ulici, tam, kde se právě jejich vozík večer zastaví. Zoufalství je už dávno přešlo. Snad, když Gurgapa jednou ráno zjistil, že mu upadl první prst... Jít do nemocnice se tehdy ještě báli. Dnes už je to jedno. Zvykli si. Co se dalo říct víc? Seděli jsme a mlčeli. Po hnijících Iteramových pahýlech lezly mouchy.

Jeden z nich, po mé pravici, se posadil. Teprve teď jsem uviděl první obličej malomocného. Je to strašlivé a snažím se ze všech sil, abych se neodvrátil, ani abych nedal najevo, jak to na mne zapůsobilo. Nos má úplně rozhlodaný, kosti i maso, zbývá díra přímo uprostřed obličeje. Říkám to správně. Ne dvě díry, ale jedna jediná, velká jako dvoufranková mince. Hořejší ret na pravé straně uhnil a odkrývá tři velmi dlouhé zuby. Je vidět, jak jsou vrostlé do obnažené horní čelisti. Má jen jedno ucho. Položí na stůl ruku, ovázanou obvazem. Je to pravice. Dvěma prsty, které mu zbávají na levé ruce, přidržuje tlustý a dlouhý doutník, který si zřejmě ubalil sám z polozralého tabákového listu. Víčko má jen na levém oku. Na pravém není a od oka k čelu běží hluboká rána, která se ztrácí v hustých šedivých vlasech.
Říká mi silně chraplavým hlasem: "Pomůžeme ti, chlapče, nerad bych, aby se z tebe za čas stalo to, co ze mne. Když jsem přišel do kolonie, byl jsem hezčí, zdravější a silnější než ty. A podívej se, co se ze mne stalo za deset let."
"Copak tě nikdo neléčí?"
"Teď už jo. Daří se mi líp od tý doby, co dostávám injekce choumogrovýho oleje. Podívej se." Otočil obličej a ukazuje mi levou stranu. "Z týhle strany to schne."
(Henri Charriére: Motýlek)

Odvrácená tvář

Jakmile jsem po dohodě s oběma bratry vytáhl foťák, vyběhl z nedaleké cestovní kanceláře rozčilený chlápek v drahém obleku. "Chceš udělat Indii ve světě špatné jméno, chceš nám vyhnat turisty?", křičel a sápal se mi po objektivu. "Zajeď si do Ágry vyfotit Tádž Mahál, nebo Palác větrů v Džajpúru. Vyfoť si zaklínače hadů a průvod slonů v Kérale, ale ne tyhle zrůdy!"

Nemělo smysl vysvětlovat mu, že Indie má tisíc tváří a tohle je jen jedna z nich. Že se indickým lékařům ve spolupráci s WHO povedlo snížit za posledních patnáct let počet nemocných o tři čtvrtiny. Že se té odvrácené tváře jedné z nejbarevnějších zemí světa turisti bát nemusí, protože tzv. Hansenův bacil, který malomocenství způsobuje, je velice málo nakažlivý. I když pověry říkají opak, na potkání lepru dostat nelze. Člověk by musel žít s malomocnými několik měsíců, spát v jejich posteli, nosit jejich šaty, pít z jejich hrnků.

Schoval jsem foťák, uklidnil křičícího chlapíka a strčil Iteramovi s Gurgapou několik bankovek. Poděkovali mi, teď prý nemusí několik dní žebrat. Chtěl jsem jim na rozloučenou podat ruku, ale na poslední chvíli jsem k tomu nenašel odvahu.

Stál jsem a díval se, jak se jejich skřípající vozík pomalu ztrácí v štítivě se rozestupujícím lidském mraveništi usínajícího Dillí. Než zmizeli za rohem, Iterama se otočil a zamával mi. Pak už jsem slyšel jen vzdalující se tiché vyzvánění jejich zvonku.