I kdyby si ale mladá vdova svou dobrovolnou cestu na smrt na poslední chvíli rozmyslela, neměla už šanci ohni uniknout. Příbuzní ji totiž zarovnali poleny až po ramena a její barevné sárí polili několika litry vysoce hořlavého buvolího másla ghí. Rúpino tělo ozdobené svatebními šperky se během několika vteřin proměnilo v ohnivou kouli. Její zpěv zanikl v praskotu pohřební hranice.

Mrtvý zvyk?

K jednomu z posledních doložených novodobých případů prastarého obřadu satí, rituálního sebeupálení ženy na pohřební hranici manžela, došlo ve vesnici Déorala v indickém státě Rádžasthán v září 1987. Osmnáctiletá Rúp měla jen sedm měsíců po svatbě, když její manžel zemřel. To, k čemu se poté odhodlala, bývalo v minulosti v Indii zcela běžným činem.

Při putování indickým venkovem narazíte každou chvíli na malé kamenné pomníčky, vztyčované kdysi na místech, kde k satí došlo. V moderních indických dějinách jde ale o tak výjimečnou událost, že několik týdnů plnila přední stránky novin. Časopis Outlook napsal, že se ve 20. století v celé severní Indii udály jen čtyři podobné případy, jiné zdroje ale uvádějí jen v Rádžasthánu až několik desítek novodobých satí. Rozpor v číslech je zřejmě způsoben tím, že v zapadlých venkovských oblastech Indie často není žalobce ani soudce.

Je to barbarství

Zatímco západnímu člověku běží mráz po zádech, indickou společnost rozdělila Rúpina smrt na dvě skupiny. Naprostou většinu tvořili odpůrci satí. Mluvili o barbarském náboženském tmářství, neslučitelném s časy, kdy Indie produkuje počítačový software a podílí se na kosmickém výzkumu. Spekulovali, že oběť byla příbuznými zdrogována, takže nevěděla, co dělá. Zdůrazňovali, že za všechno mohou společenské předsudky.

Ke krajnímu řešení prý Rúp sáhla jen proto, že být vdovou znamená v Indii dodnes obrovské sociální stigma. Ovdovělá žena se propadá až na společenské a ekonomické dno. Musí nosit tmavé šaty, nesmí se účastnit zábav a radovánek a pouhý její dotyk prý přináší neštěstí. Šance znovu se vdát je nulová, záchytná sociální síť neexistuje. A protože svatbou opouští dcera otcovský dům jednou provždy, její rodiče už vdovu nevezmou zpět.

Je to smytí hříchů

Zastánci satí z řad bigotních hinduistických věřících naopak zdůrazňovali, že nešlo o žádný akt násilí, tmářství či fanatismu. Satí je prý naopak integrální součástí indické kultury a symbolem manželské oddanosti až za hrob. Tento čin podle nich smývá hříchy obou rodin až do sedmého pokolení.

Antropologové a indologové se dodnes přou, kde se vlastně tradice satí vzala. Má kulturní příčiny (zamezení sporů o dědictví) nebo spíš náboženský základ? (První satí podnikla podle legend stejnojmenná manželka boha Šivy).

Policejní vyšetřování nakonec prokázalo, že Rúp ke smrti v plamenech opravdu nikdo nenutil. Byla to naopak ona, kdo se rozhodla v souladu s tradicí. Rúp měla středoškolské vzdělání, její zesnulý manžel byl dokonce vysokoškolák. Časopis India Today napsal, že mezi diváky děsivého činu byli politici, právníci, lékaři a vážení podnikatelé. Jenže Rúp byla také členkou kasty Rádžputů, kdysi proslulých bojovníků z rádžasthánských pouští, pro něž pojmy jako čest či svoboda dosud neztratily svou sílu.

Dobrovolný čin

Obřad satí je v Indii zakázán už od roku 1829. Novodobí zákonodárci se ale museli vyrovnat s faktem, že ze strany ženy jde vlastně o dobrovolný čin. Nakonec proto vznikl zvláštní zákon, nazvaný příznačně Sati prevention act. Kromě jakéhokoli napomáhání ženě je podle něj trestná třeba už jen účast na samotném obřadu. Trest je v tomto případě stejný jako za vraždu: každý, kdo nečinně přihlíží satí či dokonce ženině rozhodnutí aplauduje, může být odsouzen k smrti.

(Po případu satí ze srpna 2002 vyzvala místopředsedkyně horní komory indického parlamentu Nádžma Hiptulláhová úřady, aby přijaly přísná opatření proti celé vesnici, kde se sebevražda udála. Její obyvatelé totiž zahnali kamením dva místní policisty, kteří se snažili pětašedesátileté vdově zabránit ve skoku do plamenů).

Novodobá bohyně

Po devíti letech vyšetřování bylo za Rúpinu smrt k vysokým trestům odsouzeno dvaatřicet osob. Byl mezi nimi i její bratr, který na Rúpin výslovný pokyn zažehl oheň. Formální spravedlnosti bylo učiněno zadost. Úřady ale nemohly zabránit tomu, aby se z Rúp nestala novodobá bohyně. Už její ohnivé smrti přihlížely čtyři tisícovky věřících. Hned poté začala být památka mladé ženy uctívána a zvěst o jejím činu se rozletěla od vesnice k vesnici.

Přestože byl v Déorale vyhlášen zákaz vycházení, stala se její vychladlá pohřební hranice poutním místem a ve spontánní lidové sbírce začali lidé shromažďovat peníze na stavbu chrámu. V den prvního výročí satí se v Déorale sešlo několik set tisíc věřících. "Zkuste zavřít a odsoudit davy," řekl časopisu India Today jeden z přihlížejících policistů.

Pro západní feministky a obhájce lidských práv se zdá být vše jasné. Jenže základní otázka, kterou Rúp svým činem nastolila, zní: můžeme vůbec něco odsuzovat, aniž přitom přihlížíme k odlišné náboženské a kulturní tradici cizí země?

Ty nenarozené

Na rozdíl od koupě zeleniny na trhu se tady o cenu nesmlouvá. Pokud se v severoindickém státě Bihár narodí syn, dostane porodní bába za svou práci sto rupií (asi sto dvacet korun). V případě, že je novorozenec ženského pohlaví, klesne její odměna na čtvrtinu.

Může si ale přivydělat: pokud holčičku hned po narození zabije, zaplatí jí otec stejnou cenu, jako kdyby pomohla na svět jeho dlouho očekávanému synovi. Metody jsou různé. Nejčastěji je prý novorozeně prostě uškrceno. Zkušenější porodní báby zlomí holčičce vaz. Poměrně efektivní metodou je údajně nasypat dítěti do pusinky chemické hnojivo. Útlocitnější porodní báby jej prostě strčí do hrnce s dobře těsnící pokličkou. Děvčátko se tam udusí, aniž by jeho agónie u matky vzbuzovala nežádoucí cit.

Průměrné indické ženě tak hrozí poměrně velké riziko, že se vůbec nenarodí. Případy femiinfanticidy (zabíjení novorozenců ženského pohlaví) jsou podle policejních statistik na denním pořádku. Jen ve státě Bihár prý tento osud každoročně postihne asi sto šedesát tisíc holčiček. "Dělá se to tak odedávna," vysvětluje porodní bába Púl Déví, která se reportérům časopisu Outlook přiznala k více než sto padesáti "osvobození dívčích duší" za svou pětadvacetiletou kariéru.

Záchrana před osudem

Přestože zabíjení novorozených holčiček v Indii samozřejmě stojí mimo zákon, vesnická společnost je tradičně chápe jako akt milosrdenství - dívky se tak totiž vyhnou těžkému osudu a rodina nepředstavitelným ekonomickým potížím. "Vesničané pomáhají dívkám „usnout“ stejně, jako citlivý hospodář utratí zraněné zvíře, aby se netrápilo," píší noviny The Hindu.

Důvod je prostý: v zemi, kde neexistuje pojištění ve stáří, znamenají synové pro rodiče jedinou pojistku, jak jednou nezemřít hlady. Dcera naopak rodinu finančně zruinuje - na její výživu a výchovu je třeba vynaložit spoustu prostředků s vědomím, že jednou stejně rodiče navždy opustí. Jejímu budoucímu manželovi je navíc třeba v souladu s tradicí zaplatit pohádkové věno.

Moderní řešení - potrat

Krutý zvyk zabíjení holčiček bohužel neodstranil ani technický a ekonomický pokrok moderní doby. Změnily se jen jeho formy. Až do donedávna totiž v Indii prosperovala řada soukromých gynekologických klinik, zabývajících se ultrazvukovým určováním pohlaví plodu. Pokud rodiče zjistili, že se jim má narodit holčička, následovalo umělé přerušení těhotenství.

Tato praxe byla samozřejmě dostupná jen bohatším rodičům - vesničané se museli i nadále spoléhat na osvědčené služby porodních bab. V roce 1994 vláda tyto kliniky zvláštním zákonem zakázala. Jediným výsledkem ale je, že se přesunuly do ilegality. A zatímco ženské organizace bijí na poplach, realisté zdůrazňují, že podstata problému nezmizela.

"Moderní" selektivní potraty plodů ženského pohlaví byly jen o něco humánnější, než "tradiční" zabíjení novorozených holčiček. V některých indických státech je už poměr mezi pohlavími povážlivě vychýlen ve prospěch mužů. Kromě zpřísnění legislativy a osvětových kampaní proto jejich vlády vsadily na nejrůznější sociální programy. Tak třeba ve státě Rádžastán dostanou rodiče novorozené holčičky od státu patnáct set rupií (asi dva tisíce korun).

S bindí na čele

Vdanou indickou ženu snadno poznáte podle "třetího oka", ozdobné barevné tečky uprostřed čela zvané bindí. Dřív si ženy bindí každé ráno samy malovaly, dnes už je dostanete koupit v podobě slušivých samolepek.

Dostat se v Indii "pod čepec" ale není jen tak. Nejen předmanželský sex, ale i společenské kontakty obou pohlaví jsou dosud ve většině indické společnosti tabu. Ženich s nevěstou se často poprvé spatří až při svatebním obřadu. Partnera totiž vybírají rodiče. Hlavními parametry je přitom kromě bohatství i kastovní příslušnost potenciálních snoubenců a slovo astrologa.

Ačkoli zákon kastovní přehrady oficiálně zakazuje, mezikastovní sňatky jsou dodnes s výjimkou velkých měst zcela výjimečné. Požadavky na kastovní příslušnost bývají uváděny i v seznamovacích inzerátech na internetu. Také horoskopy snoubenců se musejí bezpodmínečně shodovat. Jenom tak prý bude jejich manželství šťastné. A láska? Pokud novomanželům přejí hvězdy, vyvine se prý mezi partnery citový vztah i dodatečně.

Pohádková svatba

Indická svatba je pohádkově drahou záležitostí a rodiče na ni proto své dceři šetří celý život. Posuzuje se podle ní totiž prestiž rodiny. I ti nejchudší rodiče musejí nevěstu obléknout do nejvybranějších látek a ozdobit ji zlatými šperky. Několik set až tisíc pozvaných hostů nebývá výjimkou, nezbytná je nákladná hostina, velký průvod městem, často i ohňostroj.

Navíc je třeba myslet na odpovídající věno, bez něhož se žádná indická dívka nemá šanci vdát. Jeho vyžadování sice zakazuje zvláštní zákon (tzv. Dowry prohibition act), ale tradice je tradice. V době vzrůstajícího konzumerismu je navíc na věno kladen stále větší důraz. Suma bývá často tak vysoká, že rodinu nevěsty naprosto finančně zruinuje (za absolventa zahraniční univerzity je prý třeba složit věno několika desítek tisíc dolarů).

Provdat dceru proto i pro středostavovskou rodinu znamená upadnout na pokraj bídy. A nejde přitom jen o peníze. Za odpovídajícího ženicha se "platí" třeba i ledničkou, motocyklem či televizorem. Čím vzdělanější ženich s lepším společenským a ekonomickým postavením, tím je jeho "cena" vyšší. Vysokoškolsky vzdělaná žena bez věna může naopak doufat nejvýš ve sňatek s negramotným rolníkem.

Nároky ženichovy rodiny

Rodiče ženicha navíc často přicházejí i několik let po svatbě s novými a novými požadavky. Pokud je příbuzní nevěsty nedokáží plnit a partie se tak ukáže jako nevýhodná, nebývá daleko k radikálnímu řešení. Policejní statistiky ukazují, že několik tisíc indických žen každoročně "nešťastnou náhodou" uhoří při kuchyňských pracích.

"Zvrhla na sebe benzínový vařič, její sárí v mžiku vzplálo a už jsme jí nedokázali pomoci," bědují pak na oko rodiče manžela. Jejich smutek ale netrvá dlouho. Je totiž třeba začít rychle hledat další nevěstu, která bude moci synovi nabídnout větší věno než ta první.

Být ženou v Indii

Pod dojmem předcházejících řádků můžeme propadnout představě, že osudem indické ženy je pouze utrpení. Jenže Indie je zemí obrovských kontrastů a kruté tradice představují jen jednu z mnoha jejích tváří. Formálně je Indie demokratická a sekulární země, kde má žena naprosto stejná práva jako muž. Většina krásek v sárí ale nijak netouží po jejich naplňování. Větším lákadlem, než emancipace západního typu, jsou pro indickou ženu tradiční hodnoty, především velká rodina a spokojený manžel.

Hinduistické ženy jsou ale ve srovnání s obyvatelkami některých muslimských zemí velmi nezávislé. Indové třeba s úctou vzpomínají na premiérku Indíru Gándhíovou, ženu, která pozvedla ekonomiku a prestiž země tak, jak se to dosud žádnému muži nepovedlo. A zatímco na venkově se život zastavil ve středověku, ve velkých městech potkáte stejně jako v Čechách dynamické byznysmenky, oblečené podle poslední západní módy. V zemi funguje řada ženských spolků a v roce 1993 začaly první ženy sloužit v indické armádě.

Indové uctívají bohyně Lakšmí, Kálí, Durgu, Gangu a spoustu dalších ženských božských bytostí. Hinduistický věřící se dokonce může stát žákem ženských guru, "svatých žen", tvořící jakousi feminní protiváhu populárním indickým svatým mužům. Kruh se tak uzavírá: tradice na jednu stranu ženy ničí, na druhou stranu jim ale nabízí nesmrtelnost.