Boj s přírodou i s lidským duchem ve snaze udolat Horní Dolpo

Boj s přírodou i s lidským duchem ve snaze udolat Horní Dolpo

Po 2 letech od úrazu opět přichází šance splnit si mnohaletý sen. Před dvěma lety nakonec šla moje skupina beze mě, já ležela bez hnutí v kathmandské nemocnici a jen doufala, že můj čas ještě přijde, že nezůstanu na vozíku a cesta zpět do hor není uzavřená.

Čas nadešel, vyrazili jsme ve čtyřčlenné skupince s průvodcem a nosiči. Úspěšně jsme se letecky dostali do Juphalu na začátek treku, po třech dnech došli k tyrkysovému jezeru Phoksundo, které tvoří hranici mezi Dolním a Horním Dolpem. Nabraly síly odpočinkovým dnem i energii v tajemném bonistickém klášteru na břehu čarokrásného jezera a vydali se podél břehu dál. Skutečný vstup do Horního Dolpa nás teprve čeká, musíme překonat pětitisícové sedlo, bránu do Horního Dolpa.

Prohládněte si další fotografie k článku…

Po zaříznuté stezce ve skále nad jezerem pokračujeme na jeho severozápadní cíp. Místy jsou to jen na pohled křehké úzké lávky, které však unesou stáda jaků, což nám připadá neuvěřitelné. Vybavují se nám záběry z filmu Karavana, kde jaci spadli do tyrkysových vod jezera. Po dvou hodinách se dostáváme na severní okraj jezera, kde nocujeme pod majestátní horou Kanjirowou.

Další den máme v plánu dojít pod sedlo a poté ho překročit. Předloni tu měla skupina problémy, sedlo bylo neschůdné, nakonec našli jiné s možným průstupem. Snažím se u průvodce, který tu byl potřetí a u nosiče, který tu byl předloni se skupinou, zjistit, které sedlo je schůdné v květnu, a ukázat ho na mapě. Z mapy je zmaten, sedlo tu je jedno, nikoliv dvě, názvy jsou matoucí. Informační zdroje z průvodce se rozcházejí, ale nakonec mám snad ucelené informace.

Probíráme předloňské hledání sedla, průvodce mi oznamuje, že musíme jít sedlem západním. Proč ne? Ví to lépe než já. Při výstupu do tábora pod sedlem se kazí počasí, čekám na Jirku, nosiči cosi řeší na sněhovém platu přede mnou. Přicházím k nim a oznamují mi, že sedlo je neprůchodné. Je tam více sněhu než předloni a tehdy sedlo také nepřekonali. Sněhové plato je nebezpečné, hrozí možnost uklouznutí.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Když se informace rozcházejí

Jsem zmatená. Měli jsme jít sedlem, které předloni skupina přešla, ne ze kterého se vrátila, to bylo předmětem včerejší debaty. Nosič „Majkl“ mi naštvaně říká, že jsme měli jít pod východní sedlo, že to jasně říkal průvodci, ten se vymlouvá. Lehce zuřím, takže mě informoval nesprávně, i přes upozornění nosičů šel pod sedlo, které zná on, ovšem, které je schůdné až v pozdějších měsících.

Konečně mám jasno, kdy a přes jaké sedlo, ovšem tím ztrácíme minimálně den. Vracíme se, možná by přece jenom přejít šlo, byly tam staré stopy, těžko posoudit zda dotyčný pokračoval, nebo se vrátil. Nemůžu však riskovat, ani déle ztrácet čas. Snažím se dojít co nejdále zpět, abychom druhý pokus pod správné sedlo stihli zítra a neztratili další drahocenný den. Sněží více i v nižší oblasti kolem 3800 metrů. Zjišťuji přes satelitní telefon předpověď počasí, na následující dva dny je špatná, zlepšení až třetí den. Potkáváme pastevce, říká, že sedlo nemáme šanci přejít, zima letos trvá déle.

To jsem slyšet nechtěla, ale stále doufám. Ještě nic není ztraceno, v horách se situace vyhodnocuje až na místě a nikoliv dle nezaručených informací lidí, kteří na místě nebyli. Jenže morálka týmu klesla pod bod mrazu. Teprve teď jim dochází, že Horní Dolpo je past, že cesta do něj i ven vede jen přes 5titisícová sedla. To sice všichni vědí už dávno, ale teprve nyní na ně skutečnost dolehla, obavy je svazují a nemají chuť pokračovat. Děsím se, přece to neotočíme bez boje, Dolpo patří mezi nejdražší treky – drahý permit, doprava a dražší služby nosičů ještě cenu navyšují.

Přečtěte si i další historky Radky Tkáčíkové. O tom, jak ji za bílého dne přepadli v Jižní Americe, nebo o ztraceném pasu v Barmě.

Boj s přírodou

Hory prostě občas kladou překážky, s tím se musí počítat. Ráno není veselejší večera, smeteme sníh ze stanů i z kapucí a přece jen vyrážíme správným směrem, pod správné sedlo. Přeskakujeme potůček v soutěsce z jedné strany na druhou, lehce sněží, cesta je tu jasná, jakkoliv proti proudu, optimismus ve skupině žádný. Doufám v zázrak a v krásné počasí ráno, jinak skupinu nezformuji k pokus o přechod.

Najednou se z mlhy vynoří dvě postavy, šálení smyslů? Ne, jsou to místní z gompy Shey, přešli sedlo. Mnich a jeho sestra, jen tak v teniskách, říkali, že cestu hledali, i když ji znají, že už zvažovali návrat, ale nakonec sedlo úspěšně přešli. Nic lepšího se nemohlo stát, je to průchodné, sláva, jde to… Jenže můj optimismus nikoho nenakazí. Docházíme na tábořiště, zde sníh ještě taje, táboříme na kamenech. Zalézám do stanu, četba Anny Kareniny není ta nejvhodnější, ale s počasím a rozložením v týmu krásně koresponduje. Pro jistotu se obloha zatáhne tak, že už není vidět ani ke kamenu, za který jsme chodili na toaletu. Spaním nic nepokazím, četba mě ukolébá.

Probouzím se o dvě hodiny později, vylézám… nádhera, jasno, někdo tu oblačnou oblohu zcela vymetl… nadšeně halekám na ostatní. Odpovědí mi je jen sdělení, že jeden je pesimista od narození, tudíž s ním změna počasí nikterak nepohne, druhá říká, že je jeho manželka a po 30 letech soužití s pesimistou přebírá jeho rozpoložení… Třetí spí, tak se alespoň raduji s jediným nosičem „Majklem“, který má zájem sedlo přejít. Alespoň někdo sdílí mé nadšení.

Síla ducha

Ráno jak z reklamních letáčků na Himaláje, modrá obloha, svět jiskří… popoháním všechny, teď snad již nebudou vzdorovat a budou se snažit naplnit cíl kvůli kterému sem přišli. Stopy včerejších poutníků jsou částečně viditelné, nosič si cestu také pamatuje, výstup není nikterak technicky obtížný, v sedle se mě zmocňuje dojetí. Stojíme v té skutečné bráně do Horního Dolpa, do země mých snů, do země sněžného levharta, kterou tak hezky popsal Peter Matthienssen, do nejizolovanější oblasti Nepálu s jasným tibetským vlivem. Tibetsky hovoří všichni, nepálsky jen někteří. Zakonzervovaný svět 19. století ve století 21. To vše je teď před námi, kousek před námi… Prorazit převěj, sejít do údolí a tam je již legendami opředená Shey gompa a posvátná křišťálová hora.

Sen se naplňuje a konečně vidím úsměvy na tvářích ostatních. Scházíme, boříme se do sněhu, vidíme zasněžený sestupový svah prvního sedla, asi by to bylo těžce průchodné. Ztratili jsme i neztratili den. Jít přímo do správného sedla a uskutečnit asi neúspěšný pokus o zdolání sedla v nepříznivém počasí, těžko bych v týmu našla morálku další den pokus opakovat.

Na louku před buddhistickým klášterem později přichází i početná skupina Nepálců, sběračů housenky, která má zázračné léčivé účinky a na nepálské poměry se platí zlatem. Povolení dostanou jen někteří, housenka se na stonku trávy špatně hledá, musí se sledovat pohyb trávy a žije jen ve výškách nad 4000 metrů. Doba sběru je právě teď a netrvá dlouho. Tábořiště zanedlouho měníme v ordinaci. Každý přichází s nějakým zdravotním problémem, do očí chce nakapat každý, nejprve nechávám ordinovat pouze kamarádku lékařku, ale počet pacientů narůstá. Jejich díky předchází první noc uprostřed Horního Dolpa. Sen přestává být snem, nýbrž skutečnou nádhernou realitou.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí