Nečekaná směsice vůni, tisíce lidí, strach, žebráci bez nohou, děs, okouzlení, šejdíři, nepořádek, šok, desítky ohníčků, překvapení… Všechno tohle se mísí v myslích všech, kteří přijedou do Indie poprvé.
Prvná setkání s Indií
Sám jsem to nikdy nezažil. Bohužel? Nebo naštěstí? Nevím, ale kdysi jsem do Indie poprvé přijel po zemi a měl tak možnost si na asijské podmínky zvykat postupně. Kamarád Vapid na svůj prvotní šok vzpomíná:
„Taxík z letiště nás vysadil na opačné straně nádraží New Delhi RS, než jsme potřebovali. To nádraží má desítky perónů, nad kterými vede nadchod. Díval jsem se dolů na vlaky obsypané lidmi a říkal si: „Jak v tak chaotické zemi může něco fungovat…“ Ivan, který byl v Indii už mnohokrát, mi mezitím zmizel v davu. Zástupy lidí v nadchodu připomínaly moře, jehož vlny se za ním hned zavřely. Neprodyšně mně obklopila cizí těla. Každý na mně něco pokřikoval. Nějaká žena mi na tričko připnula indickou vlaječku a začala hulákat, že chce peníze. Za nohy mně chytil žebrák, kterému chyběla tvář, a z druhé strany se ke mně plazil kluk bez nohou…
| Další cestopisy: Pudža, chvíle, kdy obživne klášter. |
V obležení všech těch cizích a podivných lidí jsem měl chuť otočit se a odjet co nejrychleji zpátky na letiště. „To je to konec,“ říkal jsem si vyděšeně. „Sednu si na chodník a dokonám svůj život…“ V davu jsem totiž prožíval intenzívní pocit hrůzy. Zdálo se mi, že se na mně Indové vrhnou a zabijou mně. Nejhorší bylo, že všichni potenciální vrahové vypadali úplně stejně. Malí, snědí, s knírkem… Všichni Indové totiž připomínají Gejzu Gerendáše z Banjo Bandu Ivana Mládka. Dneska se tomu směju, ale v tu chvíli mi do smíchu nebylo. Vzpomínám si, že jsem řešil, zda můj popel spočine v Jamuně, nebo jestli moje tělo odvezou do Váránasí a spálí mně na břehu Gangy.
Když jsem v davu konečně zahlédl Ivanův batoh, doběhl jsem ho, křečovitě se ho chytil a nepustil. Už druhý den jsem se ale trochu uklidnil a začal se vnitřně srovnávat. Došlo mi, že Indie není Chánov. Pochopil jsem, že můžu vyjít na ulici, aniž by mně někdo hned chtěl okrást a zabít. Ještě dlouho jsem byl ale excitovaný: „Ty jo, tady ti rikšáci! Ty si musím vyfotit! To mi doma nikdo neuvěří! A támhle ten chrám! Tam se musíme jít podívat!“ Po pár týdnech, kdy už jsme těch chrámů měli za sebou desítky, jsem si ale už říkal: „Hm, zas nějakej blbej chrám…“ Kamarád mi vysvětlil, že pro tenhle stav přesycení indickými památkami existuje anglický termín overtempling, doslova ‚přechrámování’…
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Nejsilnější prožitky
A tak stovek nových vjemů, totální chaos a cizorodost prostředí ve vás první den v Indii vyvolá pocit ohrožení a paniky. Ve filmu Igora Chauna Cesta do Indie (1999) je výmluvná scéna, ve které se českým filmařům kdesi na indickém venkově rozbije pronajaté auto. Řidič zastaví a začne ho opravovat, ale to už se sbíhají desítky zvědavých čumilů. „Utvořili kolem nás kruh, který se pomalu zužoval,“ říká ve filmu Chaun. „Kdysi jsem četl takovou strašidelnou knihu. Jmenovala se Den trifidů…“
Šok z prvního dojmu vás ale po pár hodinách přejde. Zjistíte, že pocit ohrožení byl zcela zbytečný, protože všichni ti lidé kolem vás jsou zcela neškodní. A zajímavé je, že když pak do Indie přijedete znovu, už si ničeho nevšimnete. Kalkata („děsivé město plné špíny a slumů“) mi při druhé návštěvě připadala už jako příjemná, byť trochu přelidněná megapole. I proto má cenu si první asijský dojem důkladně užít a zapsat si ho do paměti podobně, jako třeba ztrátu panictví, první opilost nebo první seskok padákem. Obojí je prostě v životě jen jednou a už se to nikdy nebude opakovat.
Jedním z důvodů, proč je pro obyvatele západu Indie tolik přitažlivá, je obrovská intenzita zdejších prožitků. Nic tu není všední a obyčejné, všechno je mnohokrát „přepálenější“ než doma. Všechno je silnější, hustší, barevnější, nádhernější, děsivější, voňavější, smradlavější… Když nádhera, tak fantastická, když špína tak apokalyptická, když bohatství, tak pohádkové, když chudoba, tak nepředstavitelná, když pohostinnost, tak neuvěřitelná, přivádějící člověka do rozpaků.
Výsledné emoce jsou silnější než cokoli, co můžete zažít doma. Právě proto toho v Indii za pár dnů prožijete víc, než doma za rok, a právě proto se na první cestu do Indie nezapomíná.
pekne napisane