Pak odbočíte z hlavní doprava na prašnou a kamenitou, ale udržovanou cestu. V širokém pouštním údolí jsou vesnice s hlíněnými domy s kopulovitými střechami, stejnými jako v dobách středověkých cestovatelů. Míjíte jen ženy v blankytně modrých burkách, děti a staříky na oslech. Rezavějící sovětský tank. Nový afghánský tank. Opuštěné a rozbořené domy – pozůstatky z válek. Takové domy neprozkoumávejte, i když je to lákavé – bývají často zaminovány. O několik hodin dále na východ se charakter vesnic změní – foťte proto nyní. Z obou stran se postupně začínají přibližovat pouštní hory. Bazaary jednotlivých vesnic, kterými prjíždíte, mají vždy jednu nebo dvě velmi prosté čajovny a 5-20 obchůdků. Čajovna (čajchána) je větší hliněná stavba s verandou pokrytou koberci nebo látkami. Na nich posedávají drsně vypadající muži a popíjejí černý nebo zelený čaj. K zakousnutí dostanete čerstvě upečený chleba a někdy i kebab. Určitě v nějaké zastavte. V noci verandy a případně i místnost uvnitř slouží jako levné „hotely“. Obchody ve zdejších bazaarech jsou v hlíněných „domech“ rozměrů 2x3x3m a bez oken. Ze zboží, které byste mohli využít, jsou všude na centrální cestě běžné postarší keksy, džusy íránské nebo saúdské výroby a cigarety (krabička za 5 Kč). Také mýdlo a občas i toaletní papír (radši ale mějte zásobu). V jednom takovém obchodě jsem si koupil šampón, na němž jsem později našel nápis „made in West Germany“ – byl tedy nejméně 15 let starý! Pochopitelně jsem ho raději nepoužil, abych neoplešatěl. Ovoce a zelenina nejsou příliš k dostání. Poměrně často jsou vidět v bazaarech Ghoru malé lékárny, vždy jasně označené. Asi po čtyřech hodinách jízdy je větší vesnice Obey. V ní jsou minerální prameny a končí zde a začínají některé minibusy. Čajchány poskytují nocleh. Tady už se jede opravdovým údolím, dole je vidět řeku Harirud a díky její vodě i trochu zeleně kolem vesnic. Za Obey se povrch cesty hodně zhoršuje. Práší se pořád stejně. O dvě hodiny dál je další větší bazaar Chesht-e Sharif (cca 1500 m). Před ním na kopci je nová, na místní poměry zcela monstrózní budova z betonu – údajně to má být hotel. Nepochopili jsme pro koho a zdál se zavřený. Zřejmě pro projíždějící vládní úředníky, kteří tudy ale neprojíždí. V bazaaru vpravo na konci je Eqbal Hotel and Restaurant, což je jen o trochu větší čajchána. Lidé v Chesht-e Sharif (a na celém úseku cesty z Heratu až do Lalu) nejsou obzvláště příjemní a přátelští. Z deseti pozdravených mi odpověděl tak jeden. Nejsou ale ani nepřátelští, spíše zakřiknutí a nedůvěřiví. Vlevo od bazaaru je malá hezká modrá mešitka. To je docela výjimka, protože jinak ve vesnicích mešity nejsou moc vidět. Lidé se modlí v jednoduchých modlitebnách nebo na zemi v obchodech, na chodnících a ve svých domech. Před vjezdem do bazaaru je pozůstatek další historické stavby, zničené bombardováním Sovětskými vojsky. Až do nebe volá nesmyslnost ruské okupace Afghánistánu. Proč musela světová velmoc dobývat a bombardovat zoufale bídnou pustinu jako je Chesht-e Sharif? Naproti je nemocnice provozovaná humanitární organizaci World Vision, jedinou nadací, která v oblasti působí. Ve vesnici není elektřina a vzduch neznečištují žádné průmyslové zplodiny. V noci tady byla taková hvězdná obloha, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Tak blízko a tolik hvězd. Jakoby člověk byl na úplně jiné planetě.
Za Chesht-e Sharif je Murgab, vesnice kde klanové spory v posledních letech občas končily přestřelkou. Nesnažte se je usmiřovat.
Tady někde jste už určitě uvidíte první stany kočovného kmene Aymaků. Budou vás provázet až do Lalu a někdy jsou jejich obydlí častější než normální vesnice. Zatímco muži pasou přes den stáda ovcí, koz, velloudů, oslů a koní, ženy se starají o stany. Jejich stěny jsou z rákosu a střechy pokryté hnědými látkami a kůžemi. Většinou je kolem 10-20 stanů pohromadě, poblíž řeky nebo jiného zdroje vody. Vaří se na ohních venku. Ženy nenosí burky, ale červené, zelené, růžové, modré nebo jinak pestrobarevné šaty a šátek přes hlavu. Provincie Herat a Ghor jsou sice údajně převážně odminovány, ale přesto musí být tito lidé, pohybující se neustále z místa na místo, častými oběťmi pozemních min.
Hory nad údolím jsou pusté a bez života, většinou však ne moc dramatické. Většina zeleně je kolem řeky a tam, kde se zboku připojuje nějaké větší údolí. To je případ dalšího většího bazaaru, kterým je Darra Takh, asi 2½ hodiny jízdy od Chesht-e Sharif.
Pole, která míjíte jsou zřejmě obdělávaná velmi zastaralým způsobem. Polovinu vegetace na nich tvoří plevel a nízké obilí roste velmi řídce. Většinu úrody určitě sežerou syslíci, kteří jsou tady velmi přemnoženi. Tahle vypasená zvířátka je podél polí vidět doslova na každém metru a občas se adrenalinově vrhají pod kola aut. Během mé cesty Afghánistánem to bylo to nejbrutálnější, co jsem viděl. V noci je vidět sovy a ve dne hady, kteří se jimi živí. Údolí je stále krásnější a užší a protože podél řeky je cesta sjízdná už jen pro motorky, musí auta odbočit doprava do kopců. Tam se dojede, po pěti hodinách jízdy z Chesht-e Sharif, do vesnice Garmao. Malý bazaar sestává z jedné přátelské čajchány a pár obchůdků. Garmao, jako všechna místa odtud na západ, je obydleno převážně Tádžiky. Tu a tam se už objeví první Hazara. Tady se musí odbočit doleva, chcete-li navštívit Menar-e Jam (a to chcete!). Minaret v Jamu je v údolí u řeky Harirud, kterou jste před hodinou opustili. Teď se zpátky k ní musíte dostat přes průsmyk Rá Charáb (kolem 2300m) a dolů zajímavými vesnicemi, poli a sady po cestě, která je sjízdná jen pro nejzkušenější řidiče dobrých džípů. Nevěřil bych, že se tudy dá projet čímkoliv se čtyřmi koly. Občas se jede potokem, někdy proto, že je to nejlepší cesta a jindy proto, že údolí je tak úzké, že cesta by se sem už nevešla. Je to moc hezkých 15km a hodina a půl jízdy. Na konci, v místě, kde se potok vlévá do modrého prudkého Harirudu a kde skalnaté údolí je dost úzké, stojí jedna z nejvyšších islámských staveb světa – 65m vysoký minaret v Jamu. Jediné, co se o ně ví je, že byl postaven někdy kolem 12. století. Kým a proč? Je opravdu těžko nalézt důvody, proč stavět takovou obrovskou stavbu v zapadlém horském údolí. Minaret není odnikud vidět a ani z něj není nikam vidět! Ve třech stupních se zužuje a nahoře je docela tenký. Zvenčí je bohatě zdobený, i když čas už dost zapracoval. Minaret v Jamu není nejvyšší na světě, jak se někdy uvádí (první je ten v Casablance s 210m). Z dochovaných historických staveb ale zaujímá druhé místo po Qutb Minaru v Díllí. Menar-e Jam byl roku 2002 zapsán na seznam památek UNESCO jako první místo v Afghánistánu. Hlídač za vámi přibehne s oficiálním papírem, podle něhož se platí vstupné 20 USD, za foto 5 USD, video 10 USD a auto 10 USD. Vybírání je laxní, vlastně jim stačí, když jim dáte aspoň něco. Za pár dolarů také odemknou dveře a můžete vylézt minaretem až úplně nahoru. Vzhledem k tomu, že je už věkem trochu nakloněný, je to trošku adrenalinový zážitek. Na okolních svazích jsou vidět pozůstatky strážních věží a opevnění. Kousek od minaretu je nízká stavba hotýlku postaveného pod patronací UNESCO, jehož oficiální ceny jsou 30 USD/pokoj, 10 USD/oběd a večeři, 5 USD/snídani. Levněji můžete přespat v čajovně v Garmao.
Místní doprava z Garmao k minaretu neexistuje. Můžete zkusit najmout auto, motorku nebo koně. Pěšky úsek Garmao - Menar-e Jam a zpět zabere většinu dne. V první část není voda. Od minaretu není kam pokračovat a musíte se vrátit zpět do Garmao.
