Dějství prvé: havanští velbloudi

Jsme v Havaně teprve od včerejška a zatím se tu spíš rozhlížíme. Co nám ale rozhodně neuniklo, jsou speciální havanské autobusy. Vlastně to skutečné autobusy až tak úplně nejsou. Správně se jim říká metrobusy, protože každý takový prostředek pojme až 300 cestujících. Mají označení M-1 až M-7 a jezdí po hlavním městě na sedmi linkách. Kubánci jim ovšem říkají zcela jednoduše camellos. Doslova a do písmene: velbloudi. Název vznikl zcela prozaicky podle tvaru karoserie, která vypadá, jako dva velbloudí hrby. Karoserie je připojena k nákladnímu tahači, který celé monstrum táhne. Systém těchto velbloudů byl původně vytvořen jako provizorní řešení na počátku 90. let minulého století, kdy se Kuba ocitla v katastrofální ekonomické krizi, během které nebylo ani na naftu a benzín do běžných autobusů či aut.

Zastávky většinou nebývají nijak označené, ale dají se celkem snadno vytušit podle zhuštěného a čekajícího chumlu lidí na okrajích ulic. Chcete-li takovým velbloudem cestovat, je to celkem jednoduché. Přijdete k davu lidí a nahlas se zeptáte: „El último?", tedy kdo je poslední. Zaručeně se vám někdo ozve. Jakmile camello přijede, držíte se za tímto člověkem a snažíte se nastoupit předními dveřmi dovnitř. Chumel lidí někdy vytvoří pokojnou frontu, ale mnohem častěji se zvrhne a připomíná zdivočený dav deroucí se do dveří zuby nehty. Platí se většinou u průvodčího, který metrobus doprovází (cesta vyjde v přepočtu na necelou 1 Kč). Dostat se dovnitř bývá ještě celkem snadné. Mnohem horší je dostat se ven. Vystupuje se totiž zásadně jinými dveřmi, než kterými se nasedalo a vnitřek velblouda bývá narván k prasknutí. Takže kdo cestuje na kratší vzdálenost, vůbec se nemusí dostat se ke správným dveřím včas. Když nás po dvaceti minutách jízdy velbloud konečně „vyplivl", měli jsme pocit, že další kilometr navíc bychom už asi nepřežili.

Dějství druhé: collectivos

Už hodinu a půl stojíme ve frontě na autobusovém nádraží ve městě Bayamo. Nádraží je zvláštní tím, že odtud nejezdí žádné autobusy, ale tzv. collectiva, tedy doslova „společňáky". To jsou malé náklaďáky, do kterých se na krytou korbu vleze tak 40 až 60 Kubánců. Fronta před námi se posouvá děsně pomalu. Po další hodině čekání jsme konečně na řadě, dostáváme do ruky papírek s číslem a jdeme k autu.

„Tak to ne! Vás do svýho collectiva nevezmu! Vy jste turisti, a to bych mohl mít velký problémy s policií." říká nám šofér.

„A čím teda máme jet?" ptáme se. Jiná veřejná doprava totiž do horských vesnic v pohoří Sierra Maestra nejezdí.

„To je mně jedno. Vemte si taxíka, nebo třeba jeďte stopem!".

Zkusili jsme to ještě u třech dalších náklaďáků, ale dopadli jsme stejně. Rezignovaně odcházíme na stopa. Ztratili jsme zbytečně tři hodiny času. Po další půl hodině jsme konečně na výpadovce za městem. K našemu velkému překvapení tu ale nejsme sami, stojí tu ohromný dav lidí. Odhaduji jejich počet kolem dvou stovek. Jsou tu lidé všech věkových kategorií - maminky s malými dětmi, školáci v uniformách i prošedivělí staříci. A všichni někam jedou. Davem se prodíráme k jedinému uniformovanému člověku uprostřed. Má okrově žlutou uniformu a podle ní se mu říká „amarillo" čili žluťásek. Jeho úkolem je zastavovat kolemjedoucí auta a dosazovat do nich pokud možno co největší počet lidí. Na Kubě se tak šetří pohonné hmoty. Za tuto službu mu platíme 1 kubánské peso (cca 1 Kč) na osobu. Nevýhodou tohoto způsobu dopravy je, že nikdy nevíte, kam a kdy vlastně dojedete. Asi po 20 minutách čekání konečně zastavuje kamion. Další scéna se podobá středověkému dobývání hradu, ke kamionu se úprkem žene asi stovka místních a doslova ztečí zdolávají korbu. Během chvilky už stojíme spolu s nimi na rozlehlé, otevřené korbě a ve zvířeném prachu se snažíme přidržovat bočnic. Jsme opravdu rádi, že konečně jedeme. Tentokrát jsme měli štěstí, kamion jel téměř sto kilometrů.

Dějství třetí: vlakem

Železniční síť je na Kubě mnohem řidší než u nás. Přesto tu vlaky jezdí. Alespoň občas. Je kolem poledne a my stojíme u výdejny jízdenek na vlakovém nádraží ve městě Camagüey. Rádi bychom vyzkoušeli jízdu místním vlakem.

„Prosím Vás, v kolik jede nejbližší vlak do Santiaga?" ptám se paní u okénka. „Jeden odjel o půl desáté ráno a další pojede nejdřív zítra ráno. Ale taky možná až pozítří."

Do vlaku jsme se pokoušeli dostat několikrát, nakonec se nám to podařilo vlastně jenom jednou na trati mezi Havanou a městem Matanzas. Zde jezdí vlaky opravdu pravidelně a tak, jak mají. Možná i proto, že je to jediná elektrifikovaná trať na celém ostrově, kterou ve 20. letech minulého století stavěla americká firma Hershey. Nutno dodat, že cesta vlakem po ní byla velmi příjemná.

Dějství čtvrté: na kole a lodí

Objevit na ostrově půjčovnu kol je jako hledat jehlu v kupce sena. Přesto se nám jedna taková podařila najít v městečku Baracoa na severovýchodním pobřeží. Půjčujeme si jediná zdejší kola, která jsou čínská, značky Minerva a vyrážíme na výlet podél severního pobřeží. Naším cílem je místo zvané Boca de Yumurí, kde řeka Yumurí v podobě vápencového kaňonu ústí přímo do moře. Dozvěděli jsme se, že se tu dá pronajmout člun a tímto kaňonem se projet. Po cca 2,5 hod. šlapání jsme na místě. U břehu řeky se líně pohupuje asi dvacítka člunů. Jdeme za vesničany, abychom se domluvili na ceně.

„Áá, vy chcete jet člunem po řece do kaňonu? Hmm, tak to dneska nepůjde." říká jeden z vesničanů.

„A pročpak?" vyzvídáme.

„No víte, máme zrovna rozbitou loď!"

„Ale vždyť vám támhle kotví plno dalších lodí, tak proč nejedeme jinou." ptáme se.

„To máte tak. My bysme vás rádi svezli jinou lodí, ale nemůžeme, protože nám to Fidel zakázal." říká vesničan a rukou naznačuje Fidelovu vousatou bradu. „A porušit to si nevezmeme na triko. Tady ve vesnici by nás určitě někdo udal!".

Aspoň že ten výlet na kole nám vyšel.

Dějství páté: stopem na traktoru aneb lodí podruhé

Na severním pobřeží bychom rádi navštívili odlehlý národní park Alejandro de Humboldt, který leží asi 40 km západně od Baracoa. Žádná veřejná doprava tam ale nejezdí. Nezbývá tedy než jít opět na výpadovku na okraj města. Čekáme hodinu, druhou, třetí ... Po asi šesti hodinách čekání to v pozdním odpoledni rezignovaně vzdává nejen asi polovina místních, ale zabalil to i žluťásek amarillo. Zůstává nás tu asi dvacet nejvytrvalejších. Nakonec několik místních přemluví kolemjedoucího traktoristu, ten zapřahuje valník a konečně jedeme. Cesta trvá neuvěřitelně dlouho, valník poskakuje na rozbité asfaltce tak, že cítíme každou díru. Zdá se, že šofér schválně najíždí v nejvyšší možné rychlosti do těch nejhlubších výmolů. Již za tmy seskakujeme u vstupu do národního parku. Těch 40 km nám dalo pořádně zabrat, jeli jsme je sem celý den! 

Hlavní důvod, proč jsme se do této odlehlé oblasti vůbec vydali, byla skutečnost, že jsme chtěli vidět unikátní porosty mangrovových pralesů. Věděli jsme, že právě tady je možné pronajmout si člun, plout po kanálech a lagunách a pozorovat porosty mangrovů přímo z paluby. A to nás pochopitelně lákalo. Hned u vstupu do národního parku nás však čekalo nepříjemné překvapení. Uniformovaný strážce nám tam suše oznámil: „Pokud chcete jet lodí na výlet, tak to máte teda smůlu. My už dva měsíce nemáme žádnou naftu do člunu."

Dějství šesté: taxi

Z města Cienfuegos je to do Matanzasu asi 200 kilometrů. Na zdejším autobusovém nádraží zjišťujeme ceny a časy odjezdů. Jako všude na Kubě i tady doslova funguje turistický apartheid. Zatímco normální Kubánec zaplatí za jízdné zhruba 40 kubánských pesos (tedy cca 40 Kč), po turistech je nekompromisně vyžadováno 25 CUC (tzv. konvertibilních pesos), což odpovídá zhruba 25 USD za osobu. A to se nám vůbec nelíbí. Nakonec se rozhodujeme k přímé akci. Před autobusákem si domlouváme soukromého taxíka. Ukázalo se, že to byl dobrý tah. Jeli jsme parádním, nablýskaným, starodávným vozem značky Buick z 50. let, který měl sice svoje nejlepší léta už dávno za sebou, ale pořád fungoval. Do Matanzasu jsme se dostali nejenom dříve, ale i levněji než veřejným autobusem. 

Ne že by se po Kubě snad nedalo cestovat i jinak. Dá se, ale může to být dost jednotvárné. Mezi většími městy lze využít již zmíněných, drahých turistických autobusů (platí se výhradně v CUC), jakmile však pojedete kamkoliv na venkov, máte smůlu. Tam tyto busy nejezdí. Kdo má hodně peněz, může po ostrově jezdit taxíky, kterými se dostanete téměř všude, nebo alespoň tam, kam bude taxikář ochotný zajet. Lze si také za nemalý obnos pronajmout auto a ostrov poznávat takto. Velmi snadno se vám ale může stát, že na 400 km dlouhé trase nenarazíte na jedinou benzínku. Mapy, na kterých by čerpací stanice byly vyznačené, neexistují nebo jsou nedostupné. Toto všechno tedy samozřejmě lze. Tímto způsobem ale nepoznáte další dimenzi Kuby, kterou veřejná doprava skutečně je. Navíc se také připravíte o spoustu jedinečných zážitků a setkání s místními obyvateli.

Milan Jána pracuje jako průvodce na volné noze, nejčastěji jezdí pro CK Kudrna. Jeho specializací je horská a velehorská turistika, ale někdy provází i poznávací zájezdy. Dvouměsíční cestu Střední Amerikou a expedici do Jakutska pokládá za nejhodnotnější cestovatelské počiny, ale své cesty směřuje do všech světových stran. Více se o autorovi dozvíte z jeho stránek www.tulaknacestach.cz.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.