Přes 1000 km v sedle bicyklu okolo ledovců a skal patagonské pampy

Přes 1000 km v sedle bicyklu okolo ledovců a skal patagonské pampy

Nikde nikdo. Pocit samoty i svobody. Stovky kilometrů rovné a vyschlé pampy střídají výlety do světa ledovců a skal národního parku Los Glaciares a Torres del Paine. Je těžké Patagonii popsat slovy, ten kraj se musí prožít.

Moje expediční kolo doma už delší dobu zahálelo a volání dálek se ozývalo čím dál častěji. Patagonie patřila mezi destinace, které jsem si přál navštívit, takže když jsem uviděl výhodnou nabídku letenky do Jižní Ameriky, dlouho jsem neváhal. A tak jednoho březnového dne nasedám v Praze do letadla, abych po mezipřistáních v Římě a Buenos Aires vystoupil uprostřed patagonské pampy na malém letišti nedaleko El Calafate.

Předběžný plán byl takový, že se přesunu do městečka  El Chaltén, kde své patagonské putování zahájím v národním parku Los Glaciares, a cesta bude končit v městě UshuaiaOhňové zemi, odkud jsem měl zpáteční letenku. A prostor mezi těmito dvěma místy, vzdušnou čarou přibližně 1000 km, mi byl vymezen pro následující čtyři týdny.

Národní park Los Glaciares

První dny trávím pěšky v horách národního parku v úžasné scenerii, tvořené skalními masívy hor Fitz Roy a Cerro Torre. Zdejší vrcholy jsou považovány za jedny z nejtěžších alpinistických terénů na světě. Horolezci musí překonat nejen led, sníh, příkrou skálu, ale musí se vyrovnat i s nepřízní počasí. Jak je tady počasí proměnlivé poznávám na vlastní kůži. Během dvou dnů, které jsem tu strávil, se několikrát vystřídal déšť a slunce, doprovázené duhou a neustávajícím větrem. Na rozdíl od nás doma, kde vítr buď fouká nebo nefouká, tak tady buď fouká hodně nebo fouká ještě víc.

Patagonie se rozkládá na území Argentiny a Chile. Na severozápadě ji ohraničují Andy, na severu řeka Río Colorado.  Je zde velice drsné podnebí a velké množství ledovců. Zdejší národní parky Los Glaciales a Torres del Paine rozhodně stojí za to navštívit kvůli úchvatné přírodě, málo dotčené civilizací.

Ohňová země
je souostroví oddělené od kontinentu Magalhaesovým průlivem. Přímo na pobřeží oceánu se nachází národní park Tierra del Fuego. Je zde nádherná příroda, v severní části se rozkládají stepi a v jižní části zase krásné jehličnaté lesy And. Nejvýznamnějším sídlem je přístav Ushuaia.

Po návratu z treku následující den konečně nasedám na kolo a mířím na jih. Kvalitní silnice z El Chalténu je rovná jako pravítko a vede monotónní pustou pampou, kde jedinou vegetací jsou keříky suché trávy. Jedu hodiny stále stejnou krajinou a o tom, že se pohybuji v prostoru, svědčí jenom kilometrovníky u silnice. Vítr naštěstí fouká do zad a tak už po dvou dnech míjím letiště, kde jsem před pár dny přistál a za chvíli jsem v El Calafate. Když jsem tady, tak si nemůžu nechat ujít ledovec Perito Moreno, vzdálený asi osmdesát kilometrů odsud. Takže s vědomím, že kola si užiju ještě dost, kupuju ve městě jízdenku a druhý den ráno v příjemně vyhřátém autobusu mířím k ledovci. Měl jsem nějakou představu, co asi uvidím, ale skutečnost předčila všechna moje očekávání. Z vrcholků hor se plazí mohutná ledová řeka a jako v kulisách k pohádce o ledovém království se přede mnou tyčí obrovská ledová stěna o šířce více než pět kilometrů a výšce šedesát metrů. Ačkoliv svítí slunce, vzduch je mrazivý a nutí mě obléknout na sebe všechno, co mám s sebou.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Torres del Paine

Patagonie nabízí množství přírodních krás a jednou z nich je Torres del Paine, skalní masív ve stejnojmenném národním parku. To jsem si nemohl nechat ujít a tento vyhlášený klenot Jižní Ameriky byl pochopitelně na seznamu míst, která jsem měl v plánu navštívit. A tak z El Calafate pokračuji po legendární patagonské silnici Ruta 40 až k argentinsko-chilské hranici, kde odbočuji na štěrkovou cestu a po obdržení potřebných razítek na argentinské a následně chilské celnici mám před sebou už jen pár desítek kilometrů do parku Torres del Paine. Počasí posledních dnů je takové všelijaké, temné mraky se honí po obloze a tak jenom doufám, že budu mít štěstí a pobyt v parku mi neproprší.

Výchozím bodem pro trek ke skalním věžím je kemp Las Torres, poslední místo, kam vede sjízdná cesta. Dál už je možné pokračovat jenom po svých. Takže tady nechávám kolo a ráno pěšky vyrážím. Počasí zpočátku vypadá nadějně, je docela teplo a občas vysvitne sluníčko, ale čím víc se blížím k cíli, tím víc se zatahuje a k tábořišti pod věžemi přicházím už za deště, který padá z ocelově šedé oblohy. Z tábořiště zbývá ještě asi necelá hodina prudkého stoupání po kamenité suti k jezírku pod masívem.

Viditelnost je nulová a tak nemá smysl pokračovat nahoru. Zůstávám v tábořišti, stavím stan a zalezlý ve spacáku čekám, jestli se počasí umoudří. Pro ukrácení dlouhé chvíle listuji průvodcem a informace o těchto místech moc povzbudivé nejsou. Počasí je zde velice nevyzpytatelné a není prý nic mimořádného, když návštěvníci během několikadenního pobytu v parku nevidí díky mlze a nízké oblačnosti nic. Nerad bych rozšířil řady těchto lidí, ale to nijak neovlivním. Odpoledne alespoň přestává pršet a tak se rozhoduji vylézt nahoru. Zítra může být ještě hůř a donekonečna vyčkávat nemůžu.

Konečné rozhodnutí

Cestou vzhůru potkávám pár lidí, vracejících se dolů, ale na tázavý pohled, jak to vypadá nahoře, jenom krčí rameny a vrtí hlavou. Přesto pokračuji nahoru a najednou jako by si počasí řeklo, že ukáže i svou lepší stránku, mlha se pomalu rozplývá a mraky aspoň částečně rozestupují a tak když dorazím k jezírku, naskytne se mi pohled na tři žulové prsty, tyčící se k obloze. Pravda, není to ten záběr z pohlednic, kdy na pozadí blankytné oblohy je skála nasvícena paprsky vycházejícího slunce. Ale vzhledem k počasí, jaké právě je, jsem vděčný i za to, co vidím.

Štíty se občas schovají v plujících mracích, obloha je spíš šedivá než modrá, ale i tak je to úžasný pohled. Dolů do tábořiště se vracím s vědomím, že ať už bude zítra jakkoli, viděl jsem Torres del Paine. V noci prší, ráno mě probouzí bubnování kapek na stan. Takže balím a chystám se na zpáteční cestu do kempu. A Patagonie znovu ukazuje, jak je tady počasí nestálé. Než jsem stačil sbalit svých pár švestek, přestalo pršet a dokonce mezi mraky občas prosvítá modrá obloha. Na nějaké velké rozhledy to ale nevypadá a tak zaháním myšlenku podívat se ještě jednou nahoru k věžím.

Lepší než včera to nebude a za tu námahu to nestojí, zdůvodňuji si a po cestě, kterou jsem včera přišel, se vracím. Počasí si se mnou ale hraje, modré na obloze přibývá a mraky pomalu mizí. Jenže už jsem skoro hodinu na cestě zpátky. Svádím vnitřní boj. Pokračovat v návratu a pak litovat, že jsem neviděl Torres del Paine v celé kráse, nebo se vrátit a riskovat, že než vylezu nahoru, bude zase pršet a návrat byl zbytečný. Nakonec se otáčím a skoro v poklusu se vracím. Na tábořišti se nezdržuji, jenom odkládám batoh a nalehko mířím vzhůru.

V duchu se modlím, ať počasí vydrží ještě aspoň tak dlouho, než se dostanu nahoru. Zadýchaný a unavený téměř přibíhám pod masív. Před sebou a nad sebou vidím ten známý pohlednicový kýč. Snad půl hodiny sedím na břehu jezírka a jenom se dívám. Nikde nikdo, slyšet je jenom svist větru a přede mnou se k modré obloze tyčí tři mohutné skalní štíty. Teprve zima mě probírá a já pomalu opouštím nádherné přírodní divadlo.

Moje cesta pak pokračuje úžasnou scenérií národního parku. Cesta vede podél jezer, kde každé má jinak modrou barvu, v pozadí se tyčí horské štíty se zasněženými vrcholy a protože počasí ukazuje momentálně svoji lepší stránku, tak vítr honí po modrém nebi bílé obláčky.

Ohňová země

V městečku Puerto Natales, přibližně 100 km na jih od Torres del Paine, se dávám po uplynulých dnech strávených v divočině trochu do pořádku. Po dnu odpočinku mě čeká cesta do Punta Arenas, 240 km pustou pampou v silném větru, který se neustále točil. Přijíždím do nejjižnějšího města Chile, kde opouštím jihoamerickou pevninu a po přeplutí Magallanesova průlivu trajektem vystupuji v Ohňové zemi. První kilometry po Ohňové zemi vedou podél pobřeží. Po pravé straně rozbouřené vody průlivu, před sebou nekonečný obzor, v zádech vítr, nad hlavou modrá obloha. Tohle jsou okamžiky, pro které zas a znovu sedám na kolo a vyrážím na cesty.

Poslední noc na chilské části ostrova trávím v San Sebastianu. V místním hotýlku utrácím zbývající chilské pesos za nocleh a večeři a druhý den ráno po překročení hranice do Argentiny se napojuji na silnici Ruta 3, mířící k jihu. Ještě musím ujet 300 km v dešti, zimě a větru, než mě cesta dovede do města Ushuaia. Jsem na konci světa. Dál už žádná silnice nevede. U konce je i moje putování.

Strávil jsem tady čtyři týdny, najel 1400 km na kole, pár desítek kilometrů pěšky, svezl jsem se autem, autobusem i lodí. Zažil jsem třicetistupňová vedra i mráz. Byly dny, kdy slunce svítilo na obloze bez jediného mráčku, i dny, kdy jsem celý den jel v dešti a večer se snažil zahřát v provlhlém spacáku. Patagonie mi ukázala všechny své tváře, pokud to vůbec během jednoho měsíce bylo možné.

A jaká tedy je? Jsou to rozlehlé nekonečné pláně i majestátní hory, ledovce, zrcadlící se jezera, častý déšť, ale i slunce, duha nad vzdáleným obzorem, je to vítr, o který se můžete opřít, je to chuť herba maté a výborného červeného vína. Je to samota, ale i pocit svobody. Jsou to lidé, kteří vám pomohou, když potřebujete a neptají se, co za to. Je to nádherný kout naší planety.

Zkušenosti čtenářů

mart

hezky clanek a fotky !
torres je bomba !

Jenda

jojo, pěkné to tam je, ale shodl jsem se s několika lidmi, že Tři zuby v Dolomitech jsou hezčí, no věc názoru. Škoda že autor nezmínil, kolik peněz je třeba zaplatit za vstupy či dopravu, Evropan přece jen není zvyklý platit za přírodu.

mart
Jenda:

jo… Torred Del Paine je nadherny park, neni nic krasnejsiho nez ranni vystup k tem 3 vrcholkam k jezeru jak se slunce lame pres kamennou zdi a vsechno barvi do zluta ! Vstupne bylo tusim 30 dolaru + – , je to pesi stezka, asi na 3 dny, se zakoncenim u glacieru. Nejlepsi cas je pozdni podzim tesne pred prvnim snehem ! zacatkem dubna ! naaadherne pocasi ! doporucuju ! kempovani na vyhrazenych mistech, krome toho pitomce z cech co pred lety vypalil nekolik hektaru torres del paine parku .

Honza
mart:

to Mart : než tady budeš někoho nazívat pitomcem ,tak by sis mohl taky zjistit proč to dopadlo jak to BOHUŽEL dopadlo ,když už jsi tam byl ,tak ti zcela určitě něco říka kouzelné slůvko MAŇÁNA !!!

L
Honza:

Když už se tady snažíš poučovat, mohl bys toho napsat víc než neurčité fráze.

mart
L:

hele…clovek ktery nedokaze respektovat pravidla a kempuje tam kde je to stritkne zakazano, pouziva otevrenej ohen, v suche trave a vetru, znici 12 tisic hektaru endemitu, je u mne buran !… google it, jo pak se to snazili obnovit se zbirek..nicmene 5 % parku slo do kytek vcetne supr image ktery zanechal pro cechy v Torres del Paine. dik

L
mart:

mart: Moje reakce nebyla na tebe, ale na Honzu, zajímala mě jeho verze! 🙂

mart
L:

jo jo..spatne jsem kliknul..patrilo to Honzovi 🙂

Vojta
mart:

Docela by me zajimalo, kdo z vas tam u toho byl. Jirku znám, znám jeho verzi i verzi médií (tu znatelně dřív) a dle mě to byla prostě smůla.

Dan
Vojta:

A co na tom jaká je jeho verze? Prostě to tam do mrtě vypálil a jeho verze je tím pádem jen prázdné tlachání.

Vojta
Dan:

No za prvy to nebylo do mrte, vzhledem k velikosti slo o jednotky procent celyho NP, za druhy sice zpusobil ohen, ale postavil se k tomu celem, ackoli mohl delat, ze on to nebyl, za treti sice ne za pricinu, ale za rozsah nasledku nesou vinou chilske urady a jejich pristup a za ctvrte, myslis ze opravdu neexistuje situace, ze neco delas stokrat vyzkousenym a spravnym postupem a ono toproste jednou nevyjde? Proste „smula“?

Jeff
Vojta:

To, že ho znáš, no a co já ho znám taky, ale byl si s ním někde ? já jo , tak bys pochopil, že má volšový ruce, dělal někde něco co určitě neměl respektive nedokázal dobře vyhodnotit situaci (při jeho vzdělání), to, že se k tomu postavil čelem neznamená, že to nezavinil, jednoznačně nese svůj díl viny (pak stejně vychcaně zdrhl do argentiny)….svádět to na hasiče mi přijde fakt ubohý.

Vojta
Jeff:

Ja jsem ho taky nijak nehajil, navic vyse zminene „znam“ neznamena „znam dobre“. Jen jsem chtel zduraznit, ze prumerny clanek v Blesku, apod. o tom jak Cech spalil vsechno od Ohnovy zeme po Panamsky pruplav nemusi zcela odpovidat realite.

mart
Vojta:

Co to placas za nesmysly ?!?
Shorelo 5 % parku coz je cca 10 – 15 % vegetace !
Zapalil to kluk z Cech !
To jsou fakta !
Zbytek je jenom zvaneni, jak omluvit nezodpovedny skutek ! Chapu ze je to tvuj kamarat, ale pro mne je to skratka previt !
Howk.

Vojta
mart:

Sorry, nevim, kde jsi cetl, ze je to muj kamarad. Jen jsem asi dva dny bydlel ve stejnem hotelu, jako on. Nemam potrbu ho obhajovat, jen bych celou situaci nevidel az tak tragicky. Proste stalo se, je mozny, ze kdyby to nezapalil on, tak to zapalil druhy den nekdo jiny nebo treba tyden na to blesk.
@jeff: tech padesat haliru na osobu me opravdu udelalo vitr v penezence ;-D

jeff
Vojta:

jenom ignorant jako ty asi neví jak dlouho ty borovicový porosty v těch podmínkách vznikají, o peníze asi opravdu nejde, byl to jen příklad formy nějaké zodpovědnosti, ty řeči o blesku si nech pro nějakou pražskou buchtu, patagonie není austrálie, tam nehoří každou sezonu.

Libor
jeff:

V Patagonii požáry hrozí, protože na východ od hor je suché klima, ale od lidí, ne od blesku. Bouřky tam kupodivu nejsou. Žádné borovice v Jižní Americe a asi ani jinde na Jižní polokouli přirozeně nerostou, jen v lidmi vysazených lesech a to asi není případ tohoto parku. Pokud by shořely, nebyla by to škoda. V Patagonii rostou přirozeně jen pabuky (Nothofagus) a pár dalších listnatých stromů. Z jehličnatých v Chile a Argentině rostou přirozeně jen araukárie. Tehdy shořela hlavně tráva a byliny, stromy v té oblasti byly jen na malém procentu rozlohy. Já tam procházel koncem roku 2011 a vegetace vypadá, že se vzpamatovala. Dokonce i obráží některé pabuky. Je to severovýchodní část parku, kde turisti moc nechodí. Mnohem horší byl požár zaviněný Izraelcem v jižní části parku v pralese. Chilani v několika prvních dnech hašení naprosto nezvládli, poslali tam jen pár vojáků, to i Argentinci tam poslali víc profesionálních hasičů. Navíc se i po té předchozí zkušenosti nepoučili a na prevenci se vykašlali na rozdíl od nedalekého argentinského parku Los Glaciares.

jeff
Vojta:

Nicméně českou republiku to stálo 4,5 mil. korun v rámci jakési pomoci na obnovu, takže minimálně toto jsme všichi zaplatili za něj:-).
On se akorát do konce života nepodívá do chille:-)

Josef
L:

Hele, Manana vubec nic nevysvetluje, znamena to zitra ty troubo ! Ten kdo,to zpusobil,se vymlouval na to, ze hasici kteri se dostavili temer okamzite, se moc nesnazili! … Jinak nesouhlasim s uvodem clanku, ktery pravi: samota a svoboda ! Zadna samota, ale davy lidi, kteri zaplatili 40 tisic za moznost videt mraky kolem skaly !

jeff
Josef:

Ten článek je možná trochu PR:-)

Banan

Jeeee, ja chci taky 🙂

stano voda

Zdravím a gratuluji autorovi k úspěšné cestě, článku a i fotkám. Jinak by to chtělo jen trošku více přiblížit kolik cca stály vstupy, ubytování či doprava. Ještě jednou díky za článek a přeji I.Drahorádovi hodně podobných akcí, stano voda.

Ivo
stano voda:

Ceny na jaře 2010, přepočítáno na české koruny: vstup do NP z El Chalténu na treky k Fitz Roy a Cerro Torre zdarma, na silnici vedoucí k ledovci Perito Moreno se vybíralo vstupné 350,- Kč, vstup do parku Torres del Paine 550,-Kč, do NP Ohňová země kousek od Ushuai 250,- Kč. Tábořiště pod Torres del Paine a Cerro Torre zdarma (jsou to pouze tábořiště bez vody a sociálního zařízení, ale všude čisto, žádné odhozené odpadky), ostatní kempy (standardně vybavené, většinou s teplou vodou) cca 80-150,- Kč za noc, stan a osobu. Hostely cca 250,- Kč za noc. Dopravu jsem moc nevyužíval, autobusy o něco dražší než u nás, ale prostorné a pohodlné.

Martin Stiller
Ivo:

Ahoj Ivo.
moc pekny clanek a fotky. Radi bychom te pozvali nekdy v budoucnu na festival Cyklocestovani. Urcite by tva projekce divaky zaujala. Co ty na to? Mrkni na festivalove stranky: http://www.cyklocestovani.cz a tam se dozvis o festaku vice. Mej se fajn a at to slape. Martin

Ivo
Martin Stiller:

Ahoj Martine,
dík za nabídku. Bude-li zájem, můžeme se domluvit, rád se zúčastním.
Jinak ještě pár dalších fotek je k vidění tady
http://www.patagonie.ic.cz
Ivo.

honza

ach bože, to je tak strašně hezký, ty fotky 🙂

beggard

Ten článek se mi moc líbí, skrývá v sobě jistou poetiku. Informace o vstupech a cenách mi nechybí, najdu si jinde.

nika

Ivo, kolik kilo jsi vezl na kole? Byly teploty pres noc stale nad nulou? Jake jsou cesty v Patagonii? Jak je to s osidlenim / je problem s nakupem potravin a vody? Dekuji predem za odpoved.

Ivo
nika:

Kolik vážila bagáž nevím, nikdy jsem to nevážil. Stan, spacák, nějaké oblečení a něco málo jídla do příští civilizace. Moc toho nevozím.
Přes noc mrzlo jenom jednou, ale teploty se dost měnily. Začátkem března na severu (El Chaltén, Fitz Roy) přes den kolem 30 stupňů a i v noci relativně teplo, ke konci cesty začátkem dubna na jihu v Ohňové zemi max. 10 stupňů, ale když pršelo, tak teplota nepřesáhla ani 5 stupňů.
Hlavní cesty jsou v pohodě, asfalt, v nár. parcích nebo mimo hlavní tahy štěrk, uježděná hlína, občas nepříjemná roleta. Ale dá se to zvládnout. Samozřejmě v nár. parcích jsou místa, kam se už na kole nedostaneš. Na některých fotkách tady http://www.patagonie.ic.cz/fotogalerie.html je pár fotek, kde jsou vidět i cesty. Osídlení je velice řídké, ale s nákupem jídla a vody jsem nikdy neměl problém, min. jednou za dva dny byla možnost něco dokoupit.

ivana

můj životní sen. chystáte se tam někdo?
březen 2012.

David
ivana:

Ano, chystám se v této době. Ale zatím nemám jasno v iteneráři, jsem ve fázi úvodního plánování 🙂

Katka

Ahoj,
krasa 🙂 Premyslime o necem podobnym a chteli jsme se zeptat, jak probehl transport kol z Evropy- s kym jsi letel a jak jsi mel zabalany kolo…A nemas s transportem kol vic zkusenosti?
diky moc!

Tomáš

Nádherný !

orangutan

Opravdu jsou hezčí Dolomity??? Tomu nevěřím.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí