Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Brazílie


POSLEDNÍ DISKUSE

Člunem po Amazonce? Připravte se na boj s byrokracií, přírodními živly a možná i piráty a uprchlými vězni

Člunem po Amazonce? Připravte se na boj s byrokracií, přírodními živly a možná i piráty a uprchlými vězni

Na začátku ledna jsme odletěli do Brazílie pokusit se sjet řeku Amazonku od kolumbijsko-peruánsko-brazilské hranice do města Manaus, metropole celé Amazonie vzdálené 1500 kilometrů.



Hned po příletu do Rio de Janeira jsme museli řešit problém se ztrátou našeho vybavení. Do Brazílie s námi nedorazil raft, ani speciálně vytvořená konstrukce, která nás měla chránit před sluncem. Tento problém jsme intenzivně řešili na letišti a s příslibem co nejrychlejší nápravy jsme vyrazili letecky dále do Manausu.


Raft a vybavení v přístavu TabatingaRaft a vybavení v přístavu Tabatinga

PosádkaPosádka

Odlet expedice z letiště PrahaOdlet expedice z letiště Praha

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Z Manausu jsme pokračovali v cestě letadlem do města Tabatinga, startovního místa naší expedice. Po peripetiích, které nás na začátku cesty potkaly, jsme doufali, že vše už půjde hladce a že všechnu smůlu už jsme si vybrali. Opak byl pravdou. Ze slíbeného rychlého dodání všech ztracených zavazadel se stalo 5 dní dlouhé čekání. Když jsme si konečně vítězoslavně jeli vyzvednout ztracená zavazadla na místní letiště, zjistili jsme, že dorazil pouze raft, a že konstrukce stále chybí. Už tak jsme se zdrželi dlouhou dobu a hrozilo riziko, že bychom do Manausu nedorazili včas. Rozhodli jsme se zkusit splout cestu i bez konstrukce, která nás měla chránit před sluncem.

Další nemilé překvapení na nás nachystali na místním kapitanátu, kde jen nevěřícně kroutili hlavou nad naším záměrem. Poslali náš na místní policejní stanici, abychom se nahlásili a i jim sdělili náš plán. Jejich obavy byly hlavně z pirátů, kteří v oblasti přepadávají lodě, a my bychom pro ně byli snadnou kořistí (i když jsme měli z Labe dobře natrénováno). Na policii byli více shovívaví a přišli s návrhem, že pokud budeme pádlovat jen ve dne a v noci nebudeme rozdělávat oheň, mělo by být vše v pořádku. S touto informací se vracíme zpět na kapitanát, kde si všichni klepou na čelo.

Rozloučení s místními

Ráno jsme naložili všechno vybavení na pickup majitele hotelu, který nás odvezl k řece. Za ten týden, co jsme v Tabatinze pobývali, jsme se stali místní atrakcí, a tak si náš odjezd nenechalo ujít mnoho lidí.

Jan Styblík dlouhodobě žije v Thajsku a také po něm pravidelně cestuje. Ze všeho nejraději má místa, kde nepotká davy turistů. Přečtěte si další z jeho reportáží Na mořském kajaku v Národním parku Mu Ko Ang Thong .

Po týdenním zpoždění jsme konečně na řece! Amazonka nás mile překvapila svojí rychlostí a hned jsme si udělali nový rychlostní rekord 13 km/h. Nechali jsme za sebou ostrov Santa Rosa patřící Peru a dostali jsme se na hlavní tok Amazonky. Zde naší radost překazil člun kapitanátu. I když jsme zkusili osvědčenou českou metodu - dělat, jako že nic - bohužel nás zastavili. Nevěřili, že vůbec vyplujeme, a tak nás ani při předchozích rozhovorech neinformovali o nutnosti schválení plavidla pro plutí po řece. Musíme zpět do Tabatingy. Parkujeme u po zuby ozbrojených a opancéřovaných vojenských lodí, vedle kterých náš expedičně upravený člun Ontario působí dost nepatřičně.

Nevzdáváme se a vyrážíme na vojenskou základnu získat povolení pro naši loď. Zde si nás předávají jako horký brambor a nakonec končíme u velitele celé základny. Ten nás zahrnuje hordou papírů, které je potřeba vyplnit. Vše se daří až do chvíle, než se dostáváme ke kolonce povinné vybavení. Navigaci, mapy, záchranné vesty i další drobnosti máme, ale velkým problémem se stává absence vysokofrekvenční vysílačky a satelitního telefonu a pomyslným hřebíčkem do rakve se stává nezávislé spojení se dvěma dalšími loděmi po celou dobu plavby. Absolutně si nevíme rady, jak bychom toto spojení mohli domluvit a i velitel nám říká, že by to šlo jen velice těžko. Bohužel musíme kapitulovat.

Vracíme se do přístavu, balíme loď a vymýšlíme co dál. Nemá cenu zůstávat v této oblasti, kde už o nás všichni vědí a při každém nafouknutí lodi by u nás stál voják nebo policista během minuty. Rozhodujeme se proto pro plavbu pasažérskou lodí zpět do Manausu, kde se pokusíme najít příhodnou řeku pro splutí, aby celá naše roční příprava nepřišla v niveč.

Odlet expedice z letiště PrahaOdlet expedice z letiště Praha

Plavba z Tabatingy do Manaus trvá 4 dny, a tak máme dost času pro plánování. Během plavby nás několikrát staví policie a důkladně kontroluje celou loď, všechny pasažéry i obsahy jejich zavazadel. Ani my nejsme od této procedury osvobozeni, a tak, abychom nemuseli pořád dokola vybalovat obsahy našich batohů a rozbalovat raft, uplácíme policisty samolepkami s logem expedice a při té příležitosti zjišťujeme situaci na řece. Ani zde nám nedoporučují cokoliv zkoušet. „Přemístilo se sem mnoho skupin narkotrafikantů a po uzavření míru v Kolumbii mezi vládou a jednotkami FARC i mnoho lidí z této skupiny“, říká velitel policejní kontroly. Napětí v této oblasti je znát a všichni ho berou nesmírně vážně. Na vlastní oči vidíme, že by nemělo cenu se o něco pokoušet.

4 denní plavba na lodi je pro nás bolestivá. Při pohledu na řeku se čím dál víc utvrzujeme v tom, že by se nám podařilo doplout až do cíle. Mapy souhlasí, orientace by nebyla problém. Místa, kde jsme chtěli doplňovat zásoby jídla, byla dobře zásobena a proud na většině toku byl také nad naše očekávání.

Piráti a vězni

Do Manausu jsme připluli s několika variantami pokračování expedice a začali jsme mezi místními turistickými agenturami sondovat, jaká je situace na jednotlivých řekách okolo Manaus. Bohužel ani tady jsme se nesetkali s povzbudivými informacemi. Ne už z důvodu pirátství, ale kvůli vzpourám v místních věznicích a válce gangů, která probíhá ve městě a v jeho okolí. Nikdo nám nedoporučoval cestu na vlastní pěst bez průvodce, kterého by místní lidé znali, protože i ti mají strach z vězňů a můžou dříve jednat než se ptát. Z tohoto důvodu si najímáme průvodce Kenricka Lacrazu, který má zkušenosti z kayakingu a má kontakty na vedení organizace FUNAI (National Indian Foundation), která chrání domorodé kmeny a jejich půdu od nelegálních horníků, farmářů nebo těžařů dřeva.

Raft a vybavení v přístavu TabatingaRaft a vybavení v přístavu Tabatinga

Vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s variantou, že nás na raftu bude 5 plus veškeré vybavení, museli jsme minimalizovat množství věcí, které na loď chceme vzít. K řece Tupana jsme se dostali trajektem přes soutok Amazonky a Rio Negra a po následné policejní kontrole, jestli nejsme uprchlíci z věznice, pokračujeme dále po pralesní dálnici BR 319, která po 190 kilometrech přejíždí řeku Tupanu. Pod mostem rozbaluje veškeré vybavení a nafukujeme raft. Okamžitě k nám přichází místní obyvatelé a zajímají se, co máme s tou pro ně legrační lodí v plánu, a kdy konečně vytáhneme motor. Když jim náš plán vysvětlíme, jen si klepou na čelo a pořád zkoušejí, jestli je raft opravdu z gumy nebo je nápis Gumotex na jeho boku jenom tak a pořád se smějí.

Čeká nás cesta do neznáma. Sice máme v navigaci mapu řeky, ale nepříliš podrobnou. Dalším otazníkem je proud řeky, o kterém nemáme ani zdání. Víme, že nás čeká plavba po velkém jezeru a tam že to nebude žádná sláva, ale že pojedeme 200 kilometrů po totálním oleji nás ani ve snu nenapadne. První den urazíme 11 km za necelé 3 hodiny. To je průměr necelé 4km/hod!

Plavba v nenarušené přírodě

Další dny se náš průměr nezlepšuje, ba naopak. Pádlujeme 8 hodin denně a jsme rádi, když urazíme 30 kilometrů. Odměnou nám ale je panenská příroda všude kolem. Občas mineme samostatně stojící dům, kde se pro jistotu ptáme na cestu, protože se řeka větví do různých lagun a jezer a je velmi snadné v nich zabloudit. Občas ani nevíme, jestli jsme na hlavní řece a jestli vůbec jedeme po proudu. Podle okolních stromů vidíme, že Tupana ještě zdaleka nemá nejvyšší stav, do kterého zbývá dobrých 5 metrů.

Po třídenní plavbě jsme dopluli do vesnice jménem Cacuau, kde o našem příjezdu věděli ze zprávy přes vysílačku od FUNAI. V této vesnici se k nám připojili synové náčelníka Antoniel a Waumi se svou motorovou lodí, kteří nás kvůli bezpečnosti provedou celým územím až k soutoku Igapo Açu s Maderinhou vzdáleného 150 kilometrů. Mezi touto vesnicí a další je 100 kilometrů přírody bez jediného domu, a tak jsme mohli pozorovat množství růžových říčních delfínů i pestrobarevných ara papoušků, kteří si zde v poklidu žijí.

Vyplouváme na řeku TupanaVyplouváme na řeku Tupana

Po 4 dnech plavby od vesnice Cacuau jsme dopluli na soutok Tupany a Igapo Acu. Po celou cestu jsme neviděli jediného člověka. Ocitli jsme se tak v panenské divočině. Připíjíme na pokoření Tupany kačasou a pokračujeme dál do vesnice Kunia Sapukaja (Strom krásných dívek), ve které žije náčelník celého kmenu Cunha Sapucaia Alonksu a jeho syn Pirikitu. Několik kilometrů před vesnicí nás minula z některého z bezejmenných přítoků motorová loď, obloukem nás objela a pokračovala dále k vesnici. Za několik desítek minut vidíme jinou motorovou loď s ozbrojeným mužem mířící k nám. Naši průvodci, kteří jsou před námi, ji zastavují a vysvětlují, kdo jsme. Na lodi byl právě syn náčelníka Pirikitu, který pro celý kmen představuje jakýsi správní zákon.

Problémy s policií

Pirikitu nás jel zkontrolovat, zda nejsme uprchlí trestanci z Manausu, federální policie hledající jeho bratra, který uprchl z věznice z Manausu, jiná policie, co nemá v této oblasti co pohledávat nebo nelegální těžaři, farmáři nebo prospektoři. Po uklidnění od našich průvodců, že jsme jen šílenci na raftu, loď obrátil a jel připravit uvítání do vesnice. Ještě nikdy v ní neměli turisty natož turisty na nafukovacím raftu, kteří tam dopádlovali. Okamžitě jsme se stali atrakcí a ubytovali nás přímo u náčelníka Alonksa. Provedli nás po svojí vesnici, společně jsme sledovali fotbalové utkání všichni proti všem, ukázali nám školu a představili všechny obyvatele, kterých bylo cca 40. Večer jsme společně povečeřeli zbytek ze zastřeleného pekari.

Celá výprava – Daniel Miščík, Martin Fišer, Kenrick LaCruz, Ondřej Věchet, Marcel MiščíkCelá výprava – Daniel Miščík, Martin Fišer, Kenrick LaCruz, Ondřej Věchet, Marcel Miščík

Pirikitu trval na tom, že nás zítra doprovodí do další vesnice jménem Jutai a odtud až na hranici jejich území na soutok s řekou Maderinhou. V Jutai žije okolo 200 lidí a hlavně děti byly z naší návštěvy nadšení, protože jsme všem rozdávali prstýnky a tetovačky. Stejně jako Pirikitu v předchozí vesnici i náčelník z Jutai přisedl na druhou loď a pokračoval s námi k soutoku s Maderinhou. Zde zastavili rybářskou loď, která jim dala ryby, rozdělali jsme na břehu oheň a všichni společně poobědvali.

Na soutoku se začala mísit tmavá Igapo Acu s bílou Maderinhou, která za několik kilometrů celou Iqapo Acu pohltila a voda změnila barvu na bílou. Jako mávnutím kouzelného proutku se změnila i krajina okolo řeky a místo všudypřítomného zarostlého a zatopeného břehu řeky jsme se najednou objevili uprostřed hlubokého koryta. Řeka se čím dál víc stávala osídlenou a objevovaly se první farmy a domy. Tato oblast okolo řeky Maderinhy je v Brazílii známá chovem buvolů a produkcí buvolího sýru a mléka. Pro nás byla tato druhá polovina úplně něco jiného než předešlá část. Ráz krajiny se změnil tak, že jsme se nestačili divit a i přibývající množství lidí pro nás bylo opět něco nového. Najednou jsme nebyli odkázáni jen sami na sebe a na svoje dovednosti, ale mohli jsme využívat i místní obyvatele.

Trochu jiný svět

I nocování bylo jiné než na Tupaně a Igapo Acu. Hamaky jsme si nevěšeli už mezi stromy v pralese, ale využívali jsme odstavené lodě u domů farmářů, kteří naši návštěvu brali jako poctu a všem svým sousedům se hned s naší expediční samolepkou chlubili, koho to na své lodi mají ubytovaného.

Protože řeka opravdu tekla o poznání více než Tupana nemuseli jsme již na raftu trávit přes 8 hodin denně a mohli jsme se věnovat i dalším aktivitám jako například rybaření. To pohltilo hlavně Fífu, který si přál chytit kapitální úlovek a po několika dnech nás všechny natolik zblbnul, že jsme ihned po rozvinutí tábora v řadě stáli u vody a chytali ryby. Bohužel jsme stále dokola tahali z vody jen menší sumce nebo neblaze proslulé sumečky kandiru. Vše se mělo v dobré obrátit předposlední večer, kdy přišel konečně mohutný záběr. Bohužel zrovna v tu chvíli nikdo nedržel prut v ruce, a tak v sekundě zmizel pod hladinou řeky.

Vesnice CacuauVesnice Cacuau

A co jsme si z celé cesty odvezli? Poznali jsme úplně nový kus naší planety, poznali jsme spoustu nových lidí, na které nikdy nezapomene a co je asi nejpozitivnější, všichni se kterými jsme se setkali nám vždy podali pomocnou ruku a i když se náš původní plán nevydařil, tato horkou jehlou vymyšlená alternativa plně nahradila náš amazonský sen.

 


16.06.2017, Ondřej Věchet


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Budoucnost je cesta. A v budoucnosti hodlám prožít zbytek života.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ