Letecky se do Bolívie dostanete z Londýna s přestupem v Miami nebo se společností KLM z Amsterdamu s přestupem v Limě.

Používání dopravních prostředků je jedno velké dobrodružství s těžko předvídatelným průběhem. Naprostá většina silnic jsou uježděné prašné cesty s nezpevněným povrchem, takže jejich průjezdnost je závislá na rozmarech počasí. Pokud 1-2 dny prší, promění se jílovitý povrch v kluziště, po němž auta kloužou jako po sněhu. Začněme u toho, co je pro nás nejméně známé: mototaxi.

Chlapík na motorce vás za pár korun dopraví kamkoliv po městě, či kousek za něj. Drobnou nevýhodou je, že nedostanete ani helmu ani brýle, takže jakmile se mototaxi rozjede a zvedne se oblak prachu, moc toho cestou neuvidíte. Velice brzy jsem pochopil jednu klíčovou věc, kterou vám tímto dávám jako dobrou radu: po nasednutí se okamžitě řidiče chyťte kolem pasu – ostych musí jít stranou – protože starty bývají rychlé.

Taxi v podobě auta bývají pohodlnější, alespoň co se množství prachu týče. Jelikož taxametr je příliš luxusní a nadbytečná záležitost, je potřeba domluvit si cenu dopředu. Trochu matoucí je, že v některých městech se cena účtuje podle najetých kilometrů, zatímco jinde podle toho, kolik pomyslných zón taxi projede. Ať je to tak nebo tak, stejně si počet kilometrů ani projetých zón nemůžete nijak ověřit.

Po městě se dá pohybovat i levněji, pokud použijete minibusy MHD. Jednotlivé zastávky nejsou nijak označeny, takže nejprve musíte vypátrat, odkud to vlastně jezdí. Zastávku většinou poznáte tak, že na nějakém nároží stojí víc lidí než je obvyklé a koukají jedním směrem – vyhlížejí minibus. Ty jsou označeny číslem, ale ani místní vám někdy neporadí, kterou linku potřebujete, takže nakonec nejlepší strategií je trpělivě čekat a ptát se řidiče každého minibusu, kam jede.

Mezi městy jezdí buď minibusy anebo i větší autobusy typu nabouraná Karosa ze 70. let. Jeli jste už někdy autobusem s dřevěným volantem a s prkennou podlahou? Taky může být místo čelního skla natažený igelit, ale to už je detajl. Důležité je, že motor je z pravé slitiny a že to celé jezdí. Odjezdy autobusů bývají napsány na autobusovém nádraží a platí, ale časy příjezdů jsou nejisté.

Železniční síť je rozdělena na dvě samostatné části, tratě na Altiplanu a v nížině nejsou nijak propojené. Je to díky obrovskému převýšení (3000m) mezi oběma částmi země. Železnice na Altiplanu propojuje všechna důležitá města (La Paz, Sucre, Potosí atd.) a je v ucházejícím stavu. Zato v nížině je kvalita vlakové tratě dost tragická, koleje jsou zvlněné a projíždějící vlak se na nich houpe jako na Matějské pouti. Na některých místech musí vlak zpomalit na 10km/h, aby z kolejí nevypadl (proto si kdyzi vysloužil přezdívku „Vlak smrti“). Tento vlak má vždycky zpoždění.

Nepříliš rozšířenou formou cestování je autostop. Pokud mohou posoudit jen na základě své krátké zkušenosti, je autostop placený a řidič požaduje zhruba tolik, kolik stojí obyčejný autobus. Každopádně konverzace byla velice veselá a všichni jsme se dobře pobavili nad mou fotkou v pasu. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že Bolívijci mají – navzdory deprimující ekonomické situaci – velký smysl pro humor.

Tipy a rady:
- při dlouhých nočních přejezdech autobusem si Bolívijci rádi udělají pohodlí. Je zcela normální, když se o vás někdo opře a v klidu vám položí hlavu na rameno.
- deštivé počasí může nečekaně zamíchat s vaším časovým plnem. Jeden příklad za všechny: cesta autobusem z La Pazu do Rurrenabaque (Amazonie) trvá asi 18 hodin, v období dešťů se může protáhnout až na 6 dní!
- při nástupu do vlaku vás mohou uniformovaní mladíci vehementně přesvědčovat, že velký baťoh si musíte uložit do placeného nákladního vagonu. To je samozřejmě nesmysl, všechny své věci si berte s sebou.