Se psím spřežením jihoamerickou divočinou, aneb (dobrovolně) ztraceni v Andách

Se psím spřežením jihoamerickou divočinou, aneb (dobrovolně) ztraceni v Andách

Na naší cestě Jižní Amerikou dolů na konec světa jsme se s mou snoubenkou rozhodli přečkat místní zimu na horách. Měli jsme to štěstí, že se nám podařilo domluvit s majitelem tří srubů, čtyřiceti aljašských husky a pěti sání na třech měsících výpomoci. A tak jsme se ztratili uprostřed And v průsmyku Pino Hachado bez internetu a telefonního signálu.

Místo, na kterém si majitel Hernan sám postavil svůj srub a dva další pro hosty, je vážně okouzlující.  Obklopené stromy Araucaria s krásným výhledem na nedalekou vyhaslou sopku El Volcán, vysokou 1789 metrů, na kterou jsme podnikli také jednodenní výlet. Z jejího vrcholu jsme si tak mohli prohlédnout celé údolí, schované mezi okolními vrcholky And, tvořící hranici mezi státy. Její skály slouží jako hnízdiště kondorů, kteří často okolo domu poletují. Vyskytují se zde i pumy, ale během našeho pobytu jsme žádnou nespatřili, zato zajíců je tu požehnaně a měli jsme štěstí i na pár pořádných lišek.

S přicházející zimou jsme pomalu ale jistě zapadali sněhem a seznamovali se s místní smečkou při každodenním krmení. V zimních měsících je práce náročnější hlavně kvůli častému studenému větru, který věci značně znepříjemňuje. Je potřeba připínat a odepínat psi na řetěz, a tak nelze pracovat v tlustých rukavicích, proto nám párkrát pořádně promrzly prsty. Voda v miskách zamrzá a psům se nechce po rozbití ledu moc pít, proto se během noci vaří vývar z kostí, který ráno rozléváme. Po teple vodě od kosti se jen zapráší, ti hubenější dostanou navíc porci masa, aby se dostali zpět do kondice a mohli bez problémů vydržet i několikadenní expedici.

Ještě než začne sezóna, a my se budeme vydávat na saních dál do divočiny, je potřeba zkontrolovat vybavení – sáně a šňůry, jak hlavní středovou, která je připevněná k saním, tak i zádové a krční, kterými se připevňují psi do saní. Právě ty bývají nejvíce poškozené, protože někteří psi mají při zastávkách zálibu je ničit při vší nedočkavosti a netrpělivosti. Je také potřeba připravit dostatečnou zásobu jídla pro lidi i psy na cesty – pro všechny případy. Když je hotovo, už nám nic nebrání a může se jet.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Konečně přišel čas prvního výletu se psím spřežením. Natěšení jako koťata jsme pořád nevěděli, co nás čeká. Jakmile psi spatřili přívěs, ve kterém se převážejí na začátek cesty, staly se z poměrně poklidných, příjemných mazlíčků šílené šelmy, podle mě tak s dvojnásobnou sílou než dřív, přetlačující se o místo v saních. Po výběru vyvolených psů a naložení sání jsme se vydali o pár set metrů výš do divočiny. Uprostřed pustiny kousek od hranic s Chile zastavujeme a připravujeme sáně – vše musí být na svém místě, jelikož až vyndáme první psi z vozu, už neuslyšíme ani slovo.

Vše je jak má být a jdeme připnout tu zvěř na svá místa. Jakmile otevřeme dveře první klece (v jedné kleci je 5 psů), funění, které vychází zevnitř, sílí, z ničeho nic vyrazí z malých dvířek chumel několika hlav a nohou. Každý chytáme toho, co je nejblíž za obojek a vedeme na místo. Jakmile jsou na svém místě, okamžitě začínají tahat, škubat, výt a poskakovat natěšené jako malé děti před lunaparkem. Ujímám se místa v jedněch sáních, abych ty chlupáče udržel. Sáně jsou přivázané k tyči zabořené hluboko ve sněhu opodál, ale i tak musím stát na brzdě, abych je zvládnul. Konečně je každý kde má být, chytrý a poslušný leader úplně vpředu, drobnější uprostřed a nejsilnější a nejtvrdohlavější psi hned u saní.

Nevím, jestli jsem nadšenější já nebo oni, ale konečně se jede. Jakmile uvolním sáně a pustím brzdu, smečka v mých saních vyrazí jak blesk, až mám co dělat, abych se udržel. Prvních pár set metru hledám rovnováhu a zkouším zlehka zatáčet. Po chvilce už si ale jen užívám jízdu a kochám se okolní prázdnotou, ze které mě vytrhne jen udávání pokynů mým šesti svěřeným pejskům. Po několika hodinách jízdy přes zasněžené říčky a několik údolí se pomalu otáčíme a vracíme oklikou na začátek trasy.

Pokaždé, když je potřeba zastavit a počkat na sáně za mnou, mám pořád co dělat, abych ty osrstěné motory zapřažené přede mnou udržel, je až k nevíře jak moc chtějí táhnout ten kus dřeva tou okolní pustinou. Ani nevím jak, ale po celodenní jízdě a zastávce na oběd jsem zase na začátku. Tentokrát ovšem po zastavení psi čekají, lehnou si a se spokojeným úsměvem (vážně mám pocit, že se na mě smějí), odpočívají. Postupně každého obejdu a po zásluze pochválím, pomazlím a slíbím k večeři pořádnou kost za odvedenou práci. Postupně psi naložíme a jedeme pro dnešek domů. Někdy šlo vše jak po másle a jindy se psi v lajnách pomíchaly, zamotaly nebo překousaly postroje. Prostě se nám staraly o zábavu i starosti celé 3 měsíce našeho pobytu.

Podobným scénářem jsme absolvovali ještě nespočet dalších jednodenních vyjížděk a pár krátkých v lese blízko domu. Oba jsme se také zúčastnili několikadenní expedice, během které se přespává v Dómu (stan kopulové konstrukce z PVC pro zhruba 10 osob), kde jsou kamna, uschované jídlo (jak pro nás, tak pro psi) a několik menších stanů, aby měl každý místo, kde složit hlavu. Slouží jako základní tábor, a umožňuje tak prozkoumávat vzdálenější místa s možným úkrytem před nepřízní počasí.

Psi nocují venku na řetězu – vyhloubí si každý vlastní důlek, do kterého si zaleze a zabalí se do klubíčka. Ráno se tak naskytne pohled na bílou planinu a pár bílých kopečků, které se začnou znenadání hýbat a setřepávat ze sebe nafoukaný sníh. Když počasí přeje, celý den brázdíte hřebeny And se svou smečkou a kocháte se výhledy jak do Chile, tak Argentiny. Ovšem jednou nás zastihla silná sněhová bouře a uvěznila nás po celý den v Dómu. Krmení psů na expedici je sice jen se suchými granulemi, ale i přesto krmit 26 psů ve sněhové bouři, kdy za šlehajícího větru ani nevidíte od jednoho psa ke druhému, není nic příjemného. Ale i zmrzlí, unavení a profouklí až na kost jsme se vraceli spokojení a plní nezapomenutelných zážitků. Budeme vzpomínat na naše psy, vyjížďky i na opuštěné místo uprostřed ničeho, které pro nás bylo na 3 zimní měsíce domovem.

Takže jestli budete mít v zimně cestu kolem, určitě si udělejte čas a vyzkoušejte si, jaké to je brázdit Andy s vlastní smečkou. Pino Hachado je průsmyk na hranicích Chile a Argentiny pár hodin jízdy od Temuca. Zhruba 3 km od hraniční kontroly na argentinské straně nemůžete minout Horses and Huskys de los Pehuenes, stojí to za to.

Zkušenosti čtenářů

Laďa

Krása, držím pěsti. Přeji Vám to už z důvodu, že je krásné, že i v dnešní době existují lidé, kteří dokáží snít své sny. L

Lucie

Naprostá nádhera! Četla jsem si článek v práci při obědě a říkám si: sakra co já tady v tom kanclu ještě dělám, když si člověk může plnit sny na druhém konci světa! Moc Vás obdivuji:-)

Sláva
Lucie:

Článek mě inspiroval natolik, že 26.32018 jsem odletěl směr Buenos Aires a dál jsem pokračoval do And, kde jsem strávil nějakou dobu pár desítek km jižněji v araukáriových lesích toulkami přírodou. Kouzelná země, kouzelní lidé

Kristýna

Krásný článek:-) museli to být náročené a zároveň nezapomenutelné 3 měsíce:-)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí