Otevřel jsem si okno hned vedle psacího stolu a pustil do pokoje čerstvý březnový vzduch, uvařil si svoji dnešní první, ještě noční kávu a v myšlenkách se vrátil o tisíce kilometrů zpět, do nitra rovníkové Afriky, domova tisíců divokých zvířat těch nejrozmanitějších druhů, nekonečných plání Serengeti, do nitra kráteru Ngorongoro, ke stříbřité hladině jezera Manyara, mezi stáda sloních rodin v Tarangire a k jedné prašné cestě, ze které jsme odbočili mezi Masaje.

Roger, náš vynikající průvodce a řidič v jedné osobě, nás nechal chvilku čekat a šel se domluvit s náčelníkem, zda bude možné navštívit jejich vesnici a také zde samozřejmě fotografovat. Bylo odpoledne a Slunce se již začalo chystat ke druhé polovině své dnešní pouti. V žaludku jsem měl já a zcela určitě i moje manželka trochu svíravý pocit-sami dva takhle uprostřed divočiny a teď ještě před branou oplocení ze starých větví akácií těch prapůvodních obyvatel tohohle kusu Země...

Naštěstí to netrvalo dlouho a v bráně se objevila skupinka mužů, oblečených do tradičního masajského hávu s nezbytnými oštěpy v ruce. Roger šel s nimi v míru a pokoji, spadl nám kámen ze srdce. Vyzval nás, ať jdeme blíž.

Masajští muži udělali před branou malý půlkruh a začali zpívat. Bylo to tak strašně silné a opravdové, že jsem úplně zapomněl, že musím hlavně fotografovat. I žena stála němá úžasem a poslouchala. „Foť!" volám na ni a zkouším udělat první snímky. Ruce se mi třesou a mám na nich i v tom téměř třicetistupňovém horku tanzanského jara pořádnou husí kůži.

Zpěv netrval příliš dlouho, muži se seřadili a za stálého rytmického vyvolávání se vydali zpět do nitra vesnice. Roger nám prozradil, že nás tím zvou k návštěvě...

Uvnitř vesnice, tvořené několika maňatami, nás přivítal i náčelník. Mluvil velice pěkně anglicky (až jsem se styděl za mé vlastní znalosti) a muži nám předvedli ještě jeden tradiční tanec spojený s vyskakováním až jeden metr vysoko. Kolem postávalo několik žen, pestře ověnčených pestrobarevnými korálky a ozdobami.

Náčelník nás vyzval, abychom ho následovali do jedné z maňat. Úzkým vchodem se protáhl jako lasička, následován mojí ženou a Rogerem, já procesí uzavíral. Oči si velmi rychle přivykly na šero uvnitř, jen už nezbývalo pro mé zavalitější tělo příliš místa.

S posvátnou úctou jsem se posadil a on začal se svým vyprávěním. Začal historií masajů a o tom, jak sem jejich předkové přišli ze severu Afriky, z dnešního Súdánu a Etiopie, o tom, jak bylo důkazem mužské odvahy a zároveň zkouškou dospělosti masajského muže zabití oštěpem lva a jak od této, po léta trvající tradice ustoupili v zájmu ochrany zvířat, protože lvů už je přece jen méně, než masajských mužů...

Vyprávěl nám o tom, jak masajové po staletí žijí svým vlastním způsobem života, loví zvěř a pasou dobytek, stále staví stejná tradiční obydlí, tvořená klacky, textilem, někdy papírem, který najdou a směsí hlíny a kravského trusu. Maňata je vskutku pozoruhodným obydlím, tvořeným dvěma malými „ložnicemi", z nichž v jedné spí on se ženou a v druhé děti. Jsou to jen tvrdé desky pokryté hadry. Uprostřed je malé ohniště a v rohu za vchodem trocha nejnutnějšího „nádobí".

Vyprávěl nám i to, že má několik žen a že spí téměř každý den s jinou ženou v jiné maňatě a potutelně se při tom usmíval. Peníze, na kterých jsme se domluvili, že mu necháme za to, že jsme zde mohli být a fotografovat si, co jsme jen chtěli, náčelník shromažduje a financuje z nich chod vesnice a platí jednomu dítěti školu ve vzdáleném městě. Dítě jim to po studiích vrací formou služeb (je-li doktor, léčí lidi z vesnice, je-li např. advokát či jiný úředník, přispívá na vesnici penězi a pomáhá tak ke vzdělání dalším dětem).

V „naší" vesnici shromaždují peníze ještě na jednu věc a tou je vrt na vodu, aby už nemuseli chodit tak strašně daleko pro vodu... povídalo by se krásně a dlouho, jenže v Africe světla rychle ubývá a tak jsme se vydali na prohlídku vesnice a místní „školičky". Na zemi mezi chýšemi posedávalo několik mužů i žen, některé stavěly novou maňatu. Na provizorním plotě viselo pár tradičních ozdob na prodej. Člověk nevěděl, kam se dívat dřív, co dříve fotografovat, co zachytit, na co nezapomenout.

Návštěva místní „školičky" se nám nesmazatelně vryla do paměti. Stranou maňat pod košatou akácií stojí nevelká dřevěná chýše s travnatou střechou bez dveří a zasklených oken.

V přítmí sedí na provizorních lavicích několik různě starých dětí. Při našem příchodu se jako jedno dítě zvednou a začínají zpívat! Je to opět tak krásně dojemné, navíc k nám hledí desítky překrásných korálků dětských očí. Stranou od nich stojí jejich učitel.

V této „předškole" jsou děti z vesnice ve stáří od jednoho roku do sedmi let. Učí se svahilsky, anglicky, matematiku a zeměpis-všechno, co do života zatím potřebují. Až později se některému ze šťastlivců podaří dostat se na vyšší školu kdesi ve městě, mnohdy i stovky kilometrů od rodné vesnice.

Své znalosti nám předvádí dvojice dítek. Ukazují na tabuli a celá „třída" jim houfně a hlasitě odpovídá. Mé „excellent!!" a tleskání v aplausu zde způsobilo malý rozruch, děti jsou očividně rády, že nám udělaly radost.

Radost jim chceme udělat i my malými dárky. Houf dětí se shromáždil kolem mé ženy, která je podělila drobnostmi z Čech. Žádné strkání, křičení a neposlušnost, tak dobře známé jevy z dnešních školek u nás. Jediné klidné slovo učitele vede tento houf dítek k poslušnosti a autoritě starších. Jsme z toho dojati a pohled do krásných dětských očí tím nejkrásnějším dárkem zase od nich. Ten největší nás však teprve čeká...

Při návratu napříč vesničkou, ve které nyní žije na sto dvacet mužů, žen a dětí, vidíme na zemi sedět ženu s malým dítětem na nohou. Fotografujeme ji z dálky a přicházíme blíž. Dáváme malinké holčičce s krásnýma očima a hebounkými prstíky malý dárek. Manželka touží si holčičku alespoň pohladit a pochovat-inu máma...Podívá se na ženu a česky v úžasu nad tím vším okolo, jí povídá: „můžu si ji pochovat?"

Nevím, zda existuje něco mezi nebem a zemí anebo mezi mámami všude na světě, ale žena kývne a maličká sama napřahuje své ručky k Marušce. Mám slzy v očích a nemůžu tomu věřit. Rychle dělám několik snímků a vracíme holčičku zpět do bezpečí své mámy. Hladím ji a i mne se chytá svými malinkými prstíky za prsty. Chytla nás však dokonale. Nejen za prsty, ale především za srdce. A kdo je má na pravém místě, chytí ho při pohledu na její fotografii také...

Jen strašně neradi opouštíme vesnici. Slunce se kloní k západu a my máme před sebou ještě dlouhou cestu na římsku kráteru Ngorongoro, kde budeme dnes v kempu spát pod africkou oblohou plnou hvězd.

Před odjezdem si za několik dolarů kupujeme ještě shodné náramky, vyrobené z kostí domácích zvířat. Nosíme je pořád. Připomínají nám chvíle strávené s těmito zvláštními lidmi, jejichž život je po staletí téměř stejný, přestože se do něj pomalu, ale jistě vkrádá duch dnešní moderní civilizace.

Dopíjím už studenou kávu a manželka vstává do práce. Přišla se podívat, co píšu. Objala mne a na ruce má masajský náramek, takže to opravdu nebyl jen africký sen...

Krásné dny všem!

Osobní stránky autora: www.naturphotogallery.com

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.