POHÁDKOVÉ LAMU

POHÁDKOVÉ LAMU

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Burka před internetem Luci mě na poslední chvíli strhává na stranu před jezdcem pádícím na šedivém oslíkovi a já div nepadám do nehlubokého nezakrytého kanálku plazícího se podél zdi z korálů. Raději nemyslím na to, co všechno smradlavá stoka obsahuje a pokračujeme ani ne metr širokou uličkou k zastřešenému trhu. Normálně mi rybí zápach nevadí, ale v nejrůznějších koutcích zapomenuté tlející zbytky těch všech tuňáků, tresek, žraloků a chobotnic mě vyhání na čerstvý vzduch.

Ve stínu posedávají vousáči oblečení do kikoiů a světlých košilí a z malých porcelánových pohárků posrkávají černou kávu se zázvorem nebo zázvorový odvar se skořicí. Nápoje si sladí jednoduše tak, že k nim přikusují nejrůznější „sláďata“ jako turecký med s oříšky nebo sezamovými semínky. Přicházíme na hlavní náměstí města Lamu pod ohromnou kamennou pevnost. Hloučky mužů odpočívají na lavičkách, pokuřují cigarety značky Sportsman a jsou tak zabraní do hovoru, že si ani nevšímají tří uzungu. „Hamání, hamání,“ křičí svalovec pod rozpadlou zdí porostlou fíkusy a řítí se se svým dvoukolákem plně naloženým basičkami s coca-colou do úzké uličky. Nad městem se snáší večer a ulice zaplňují prodavači voňavých grilovaných masíček a zlatých pražených kukuřic. Končíme v malé zašedlé jídelničce a cpeme se smaženými plackami a zapíjíme je sladkým kořeněným mléčným čajem masala. Nejde si nevšimnout, že restaurace je mužskou doménou. Ženám místo toho patří ulice. Svižným krokem se ve svých černých bui-buiích probíjejí večerním ruchem, aby se co chvíli zastavily a daly do řeči se svou přítelkyní či příbuznou. Jak se navzájem poznají, když jim z pod zahalení koukají jen dvě velké oči ve tvaru mandlí? Míjíme internetovou kavárnu a nestačíme se divit. Před monitory sedí muslimky zahalené od hlavy až k patě a vyřizují si svoje e-maily.

„Dej si pozor, Žide!“

V postranní uličce je tma jako v pytli. Z mohutných vyřezávaných dřevěných dveří ke mně přistupují dva chlápci kolem třicítky. „Jseš Žid?“ procedí skrz zuby místo pozdravu. „Ne,“ odpovídám popravdě a není mi jasné, proč si snad všichni tady na ostrově myslí, že jsme z Izraele. Ještě v etiopském Debre-Damu mě nomádi považovali pro můj objemný plnovous za Araba. „Tak to máš, štěstí, protože kdybys byl…,“ vyhrožují. „Ale když nejseš, tak to je v pořádku. Užívej si Lamu!“ loučí se se mnou a mizí ve tmě. S mentolovou cigaretou sedím v proutěném křesle na terase našeho zářivě bílého domu a rozjímám o tom zvláštním setkání. Od moře na mě fouká svěží vánek. Stříbrný měsíc září na doškové střechy makuti, nad kterými se odněkud line svižná tárabová muzika. Lala salama, Lamu! Spi sladce, Lamu!

Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Páteční procházka po nábřeží

„Jmenuju se kapitán Happy a kdybyste se chtěli projet na mý plachetnici dhow, tak se můžem ňák domluvit,“ oslovuje nás mladý rastaman s dlouhými dready. Zamítavě kroutíme hlavou. Na dhow se totiž romanticky (či snad dobrodružně?) neprojíždíme. Pouze se s nimi dopravujeme, není-li levnější alternativa. Jenže tady na Lamu se staly turistickou atrakcí. „A nechcete aspoň trávu?“ nenechá se odbýt Happy. Předjíždí nás japonské auto lamského starosty, ještě donedávna jediné na celém ostrově (nově vlastní auto i nemocnice postavená Saudy). Jediný úsek, kde ho může pohlavár používat a všem se v něm ukázat je asi pět set metrů dlouhé nábřeží, na kterém stojí jeho rezidence, radnice a klub státních úředníků. Kupujeme si od šilhavého vesničana kokosy, které tu jdou na dračku a pozorujeme caparty, jak se cákají ve špinavé vodě mezi plachetnicemi.

Z mešit proudí davy mužů s čepičkami kofia na hlavách a dlouhými bílými róbami khanzu. Celý týden se na nás příjemně usmívali, dnes se po velké páteční modlitbě mračí. Copak jim asi mullahové v mešitách napovídali o západní civilizaci?

Naskok na Paté

Loď přiráží ke břehu ostrova Paté a my se vracíme v čase o několik století zpět. Po více než hodině chůze v úporném vedru končí naše kroky v pomalu se rozpadajícím se městě. Nedaří se mi najít žádný orientační bod, a tak donekonečna bloudím ve spleti křivolakých uliček a nadchodů. V madrase učí brýlatý šejk malé žáčky textům z koránu, zatímco jejich babičky s velkými kruhy ze slonoviny v uších pletou rohože na písečných prostranstvích. Na rozdíl od žen na Lamu jsou oděny v pestrých khangách a ukazují poměrně dost ze svých prs a paží a nezahalují si ani vlasy, jak jim islám ukládá. Za městem narážíme na pozůstatky bůhvíjak starého města. Rozeznáváme kupolovitou hrobku, mešitu s minaretem a nádherně zdobeným mihrábem, ruiny přijímací místnosti a koupelny kdysi přepychové rezidence. Škoda, že lidé ruiny používají jako stavební materiál anebo si v nich založili tabáková políčka.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí