HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

STOPOVÁNÍ

VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Sedm let na stopu s Romanem Vehovským: Problémy s autostopem v Mongolsku

Sedm let na stopu s Romanem Vehovským: Problémy s autostopem v Mongolsku

Mongolsko má 46 tisíc kilometrů cest a dva z toho jsou asfaltové… Po prašných kamenitých cestách plných děr, jezdí velmi málo aut i autobusů. Jenže s končícím asfaltem končí i pohodový autostop.



Cestovatel a autor neběžného cestopisu Cestou osudu a náhody, Roman Vehovský, strávil na cestě několik let. Cestoval téměř zásadně autostopem. A pokud to nebylo možné, jako třeba na mongolských stepích, putoval i pěšky. Ale i tak se mu podařilo porojet stopem přes poušť Gobi či stopnout si koně.


 

Stopem přes GobiStopem přes Gobi

Tradiční kuchyně - skopovéTradiční kuchyně - skopové

U drabařů sedel netřeba, MongolskoU drabařů sedel netřeba, Mongolsko

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Zde je úryvek z knihy z prvního dne v Mongolsku (redakčně kráceno):

Erlien, velké a polopouští izolované čínské město, na hranici s Mongolskem, žijící obchodem. Zamyn Uud, malá osada na druhé straně hranice. Pár oprýskaných bytovek, dřevěných domků a obchůdků. Po pár set metrech jsem na konci městečka. Končí zde i asfaltová silnice. Dál už se ztrácejí v písku jen pneumatikami vyjeté koleje.

Přede mnou je Gobi a výzva projet tuto poušť stopem. To jsem ještě netušil, že téměř veškerá doprava přes Gobi do Ulánbátaru směřuje po Transmongolské magistrále.

Hodování při dostizích, Mongolsko

Blížil se podvečer. Projelo okolo mne jen pár dosluhujících uazů, mizejících různými směry v poušti. „Kam máš namířeno?“ vyzvídá ruštinou řidič, jenž u mne zastavil. „Nejbližší město je vzdálené 250 kilometrů.“ Když se dozvídá, že jsem z „Československa“, rozzáří se: „Davaj, sadis!“ Jeli jsme navštívit jeho známé. „Dnes už nikdo okolo nepojede. A stopem do Ulánbátaru? Na to zapomeň. Všichni jezdí vlakem.“ To je jediný levný dopravní prostředek. Bohužel se jím po Mongolsku příliš daleko nedocestuje. Napříč zemí vede jen jedna trasa.

Přijíždíme ke dvěma jurtám ve stepi... Na uvítanou dostáváme čaj. Ten slaný, mléčný a dochucený máslem. Zdejší teď jeli stáhnout z okolí pasoucí se dobytek pro večerní dojení. Krom krav měli i dva velbloudy. Na jednom jsem se mohl krátce projet. A krátký pohled na Gobi ze hřetu velblouda, udělalo Mongolsko nadlouho pohledným…

Večeře v jurtě

Před večeří jsme si dali čerstvě nadojené mléko ohřáté na kamnech, kde se topí kravským trusem. Jeho sběr je povinností těch nejmladších. Byl jsem tím vším velmi zaujat. Rodina to nejspíš vycítila a nabídla mi u nich přespání. Můj řidič, jenž jim přivezl malé štěně, se vracel domů sám. K večeři jsme měli rýži s kousky kozího masa. Navařeno už bylo zřejmě od oběda. Jídlu možná chybělo koření, sůl, možná chtělo ohřát, ale pořád to byl gurmánský zážitek, na jaký se nezapomíná.

Chrám Gandan v Ulánbátaru

Před setměním se ovázaly nohy sedících velbloudů tak, aby se nemohli postavit a šlo se spát. Roztáhl jsem si spacák v otevřeném přístřeší. Byla teplá noc. Přivítání a pohostinnost Mongolska bylo více než symbolické. Dlouho do noci jsem vzrušeně poslouchal zvuky písku unášeného větrem.

Brzy ráno jsem se rozloučil. V batohu jsem nějaký čas vozil plyšového medvídka, čísi dárek na stopu. Větší radost než já, měl z plyšáka nejmladší kluk. Ještě před východem slunce jsem vyrazil zpět k Zamyn Uudu. Do dvou hodin stojím znovu na stopu. Zkusit štěstí. Do dalších dvou hodin mi zastavuje nová, bílá dodávka. „Ulánbátar,“ odpovídá mi kluk na otázku, kam jede. Měl jsem velké štěstí. Agih, o čtyři roky starší, rusky mluvící kluk, jezdí čas od času do Pekingu vlakem. Koupí auto a doveze ho svému zaměstnavateli. Vyrazili jsme společně na dlouhou a pomalou cestu napříč velkou Gobi… Sny se nemusejí jen snít.

Orientace v dunách

Na stepích míjíme stáda ovcí, koně i velbloudy. U osamělých jurt nabízí děti z termosky nadojené mléko i čaj. Nechápu, jak se Agih dokáže mezi dunami orientovat. Žádné vyjeté koleje, žádné značení. Nepochopitelná schopnost nomádů.

Zastavujeme, Agih kontroluje situaci dalekohledem. Měníme směr. Ne, nebloudíme, jen jedeme pomoci vyprostit uvízlé auto v úseku se sypkým pískem. Ten se odkope a pod kola se položí velká prošívaná deka. Po ní se vyjede z díry. Pokračujeme dál...

Potřebuju mapu

Za dva dny jsme byli v Ulánbátaru. Hlavním úkolem před opuštěním hlavního města bylo sehnat si mapu. Tu jsem si nakonec překreslil na čtvrtku papíru. Mapa byla drahá a cest jen málo.

V okolí Ulánbátaru ještě nějaký ten provoz byl. Ten však s rostoucí vzdálenosti od města rapidně klesal. Pro cestování po Mongolsku je zapotřebí mít spoustu času. Bylo mi jasné, že měsíční vízum mi umožní spatřit jen malou část kdysi největšího impéria na světě. Jenže problém byl v tom, že zelené pastviny dali autospotu červenou.

Udělal jsem zde malou vyjímku a místo stopem jsem se cestoval pěšky. Vydal jsem se na desetidenní pouť údolím, podél řeky. Batoh jsem měl natolik lehký, že nezatěžoval ramena ani ducha, jenž se tak mohl povznášet nad nekonečnými pláněmi. Na nich se pásly ovce a kozy. U sporadicky rozesetých jurt postávali v ohradách jaci, někde krávy a všude koně.Převoz jurty, Mongolsko

Po pár dnech končily pastviny a objevil se lesní porost. Stezka, kterou jsem se chtěl vydat ke starému klášteru, se však rozdělovala. Nikde žádné značení.

Nevím, kterým směrem dále, proto volím oběd. Než stačím dojíst, vidím v dálce přicházet dva lidi. Otec se synem a každý na svém koni. Jedou stejným směrem jako já. Hoch si sedá na koně za otce a já nasedám na toho druhého. Vyrážíme do prudkých strání. Jo, stopnout si koně, to se jen tak někde nepoštěstí!

Čím pomaleji se cestuje, tím více se toho zažije. A nakonec mi celkem rychle uběhlo i pomalé putování po pláních, kde po staletí čas nic neznamená.


Neuvěřitelně čtivý cestopis Romana Vehovského

Roman Vehovský zpracoval své sedmileté cestování do dvou knih, které vydal pod názvem Cestou osudu a náhody. Knihy Romana Vehovského nejsou obvyklý cestopis. Od ostatních se liší jak destinací, tak časovým obdobím. Před několika lety vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie, a jak sám říká, neměl tehdy ani ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Vyrazil stopem, se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Více se o knihách a jeho cestách dozvíte na www.cestouosuduanahody.wz.cz.


26.05.2014, Roman Vehovský


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Zážitky musí být intenzivní...