Soutěž: Pošlete nám zajímavou historku z cest SOUTĚŽ UKONČENA

Hrajeme o knížky Jana Vlasáka "Ze života cyklotrempa", kterou poskytlo nakladatelství Cykloknihy.

Z došlých odpovědí jsme vylosovali tyto výherce:

Ondřej Višňák Jaroš

Jana Novotná

Petr Měchura, Beroun

Kontaktujte mě prosím na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz

Vaše vtipné příběhy budeme průběžně publikovat.

Z došlých historek vybírám na ukázku tuto:

Welcome to Istanbul

Na dálnici Edirne-Istanbul se mi potvrdilo, o čem jsem jenom slyšel. Prý se tady stopuje stylem mávneš a jedeš. Já jsem mávnul a stopnul kamion, pak byl řidičem nakrmen sušenkami, byly mi vnuceny cigára, a cesta i přesto, že jsme se nedomluvili, ubíhala jedna radost. Ovšem až do doby, kdy řidič sjel z dálnice na rozbitou asfaltu, po které jsme dojeli k jakémusi osídlení.

Kolem silnice se na obě strany rozléhal neuvěřitelný slum. Hromady odpadků, hořící kontejnery, krávy a kozy pasoucí se na papírových krabicích. Chatrče stlučené ze zkroucených kusů dřeva a špinavých cárů igelitu, na obzoru se rýsovala hradba paneláků, tady byly maximálně rozpadlé domy. Těžko říct, zda byly rozestavěné, nebo se začínaly samovolně rozpadat.

„Istanbul,"" prohlásil řidič a opsal rukou kruh.   
„Istanbul ???" Ptám se nevěřícně, protože jsem měl o tomto městě trochu jiné představy.
„Istanbul." Potvrdil řidič s náznakem, že si mám vystoupit.

Jen co kaminon zmizel v oblaku prachu, sesypalo se na mě jako hejno kobylek hejno žebrajících ušmouraných dětí. Staří opodál popíjeli čaj, ptám se na dolmuš do čtvrti Sultanahmed. Jeden dědula ukazuje rukou k jakési zastávce.

Čekám pár chvil, když ke mě přistoupil mladík zhruba dvacetiletý se znalostí tří anglických slov. Posunky naznačuje, že dolmuš do Sultanahmed odtud nejede, že mi ukáže jinou zastávku. Jdeme ulicí slumu a postupně se připojují další dva mladí turci.
Pak náhle z hlavní ulice zahli do úzké uličky mezi dva rozpadlé domy. „Dolmuš Sultanahmed, Dolmuš Sultanahmed !" Křičí a tahají mě dál.

Okamžitě mi dochází moje naivita a taky to, že lítám v obrovském průseru, začínám klást odpor. Napětí graduje, je jasné, že o žádný dolmuš nejde, dochází na pěsti, v duchu se modlím, aby nedošlo na nože.

Za našimi zády se ozývá skřípot brzd a prudce zastavuje opancéřované policejní auto. Mladíci se dávají na útěk, ale pozdě. Do zad jim už míří samopaly, cvakají pouta. Všichni čtyři jsme naloženi do antonu a odvezeni na policejní stanici.

Ta připomíná spíš pevnost. Na rovné střeše pytle s pískem, kulomety a ostřelovači, kolem domku s malými okénky obrněné transportéry (modrobíle natřené s nápisem Policie), všechno obehnané dvojitým plotem z ostnatého drátu. Tři mladíci jsou se svěšenýma hlavama  vedeni do budovy, asi na pohovor.

Ujímá se mne důstojník pohrávající si se samopalem.
„Turist ?" Ptá se a já přikyvuju.
„Welcome to Istanbul !" Směje se na mě a vzápětí se ptá kam ve městě mířím.
„Sultanahmed...," jsem v mírném šoku a dokážu ze sebe vypravit akorát svůj cíl.
Důstojník odchází doprostřed křižovatky, zastavuje prázdný autobus a cosi přikazuje řidiči, který se na mě dívá a horečně přikyvuje. Jsem pak bezplatně odvezen do čtvrti Sultanahmed, což bylo asi 50 km.

Za historku děkujeme Ondřeji Višňáku Jarošovi.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.