Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Úskalí cestování po Střední Asii

Získáním víz váš středoasijský boj rozhodně nekončí. Registrace na OVIRu, sbírání hotelových papírků, hádání se s pohraničníky a snaha pochopit nepochopitelné. Pionýre, vydrž!



Registrace pobytu a všudypřítomný OVIR

Víza v pasech září novotou nebo turista alespoň ví, kde a jak si je po cestě vyzvedne. Papírová hora však zdaleka nespadla s vízovou nálepkou. I na cestě je nutno dávat si pozor na byrokracii. Ve Střední Asii se turistů (a zvláště turistů s „volným programem“ bez cestovních kanceláří) týká především institut registrace. Té je možné se zbavit pouze v Kyrgyzstánu, kde se turisté z Evropské unie registrovat nemusejí, stačí jim platné vízum. V Kazachstánu je zase registrací samotné razítko na hranicích, které bude naraženo jako do pasu, tak i do hraniční průvodky, respektive registrační karty.

 

Malí PamířanéMalí Pamířané

Šitcharv, Pamír, TádžikistánŠitcharv, Pamír, Tádžikistán

Hostitelé, Šitcharv, Pamír, TádžikistánHostitelé, Šitcharv, Pamír, Tádžikistán

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Velká část turistů se může bez této povinnosti obejít i v Tádžikistánu, ovšem pouze za předpokladu platného turistického víza (podtrhuji turistického, nikoliv tedy obchodního či privátního víza) a pobytu v zemi pouze do 30 dnů. V takovém případě čeká turistu cesta na OVIR (oddělení víz a registrací), kde musí doložit ubytování, pokud tedy nebydlí v hotelu (ten registruje automaticky). Horská turistika, kvůli které míří do této země většina turistů, však tuto možnost neumožňuje. Díra v zákonech je živnou půdu pro cestovní kanceláře, které s radostí registraci zajistí s jakoukoliv, i fiktivní adresou. Jenom je potřeba vysypat z peněženky v přespočtu 20-25 dolarů. V ostatních dvou zemích je nutno přihlásit se k pobytu do 3 pracovních dnů.

Papírky z hotelu mohou být nejcennější, co máte

Uzbekistánu registrace obvykle proběhne automaticky, pokud je turista ubytován v oficiálním hotelu. Potom není problém, hotel má povinnost registrovat své hosty. To je právě to, své hosty. Ale co když strávím většinu času na horách a ve městech si někde pronajmu byt (což může vyjít mnohem levněji)? Tento problém se řešil již mnohokrát, jakkoliv Uzbekistán není typickou destinací pro horskou turistiku. Teoreticky však je nutný papírek z hotelu po celou dobu pobytu. Dostalo se mi jednou skvělého vysvětlení pojmu turista  - je to ten, který bydlí v hotelu. Jestliže si chce pronajmout byt, tak by si měl vyřídit privátní vízum od soukromé osoby, která tento byt vlastní. To je ovšem utopie v případě většiny turistů. I kdyby někdo měl známého ochotného podstoupit zvací proceduru (časově ani psychicky to není zrovna jednoduché), tak zdaleka není jisté, že budoucí hostitel nebude uveden v podezření, budou se ho vyptávat na nepříjemné otázky apod. Naštěstí Uzbekistán je země prolezlá korupcí a na tomto institutu se přiživuje leckdo. A tak existuje v Uzbekistánu hotel Chosilot, nedaleko jižního nádraží, který může provést oficiální registraci. Jenom je potřeba zaplatit tolik nocí, kolik jich chcete strávit mimo oficiální hotely nebo penzióny (obvykle zvané B&B). Nejlevnější „přenocování“ zde vyjde asi na 4-5 dolarů, takže o tuto částku se zvyšují náklady na den strávený na trekkingu.

Turkmenistánu nepodléhají povinné registraci tranzitní víza a v případě turistických víza má povinnost registrovat cestovní kancelář, která vízum a služby zajistila. Ta je také zodpovědná za to, že se „její“ klient bude chovat v souladu s turkmenskými předpisy, tedy včetně pohybu v zemi. Takže volné cestován na vlastní pěst po Turkmenistánu bez přiděleného průvodce je sice zajímavá dobrodružná cesta, ale může skončit velkou nepříjemností pro cestovní kancelář. Ta si potom může rozmyslet, zda si nějakého dalšího turistu z Česka vezme „na triko“.

Uff, registrace je hotová a můžeme cestovat.

Ale nikoliv všude. Ve Střední Asii je nutné dávat si pozor ještě na pohraniční zóny, které často vyžadují speciální kontroly či zvláštní propustku. V Turkmenistánu se taková místa poznají kontrolou na silnici nebo na vlakovém nádraží. Turista s registrací a průvodcem se však nemusí ničeho bát, jeho trasa je odsouhlasena a jeho průvodce všechno zařídí (skutečně to i funguje, a to i na takových obskurních místech jako je jihoturkmenská Kuška, kdysi nejjižnější místo Sovětského svazu na hranicích s Afghánistánem.

Tádžikistánu však do pohraniční zóny spadá celá autonomní oblast Horského Badachšánu. V praxi to znamená obstarat si potřebné povolení. To lze zajistit za příplatek cca 20 dolarů nebo eur při žádosti o turistické vízum. Na místě, tedy v Dušanbe, to vyjde levněji, ale zase je to den papírování. Jako v případě registrace je nutno zajít na OVIR (v Dušanbe je naštěstí prakticky v centru), vyplnit blank, v nedaleké bance zaplatit peníze a během jednoho dne je všechno vyřízeno. Znalosti ruštiny je přitom velkou výhodou, ostatně jako všude ve Střední Asii. To je pokrok oproti minulosti, ještě ne tak dávno se na toto povolení čekalo několik dní. Dnes i tádžické úřady pochopily, že se jedná o nesmyslnou formalitu, nicméně k úplnému zrušení této lahůdky se zatím nikdo nechystá. Jenomže ani s tímto povolením není možné dostat se úplně všude. Od roku 2011 je uzavřena oblast Sarezu, na které je teoreticky nutné zvláštní povolení, vydávané pouze vědeckým expedicím na základě předběžné žádosti, po dlouhém zvažování atd. Naštěstí se „oko Pamíru“ dá navštívit i bez toho, jenom je nutno jít od jihu – z vesnice Baččor nebo od jezera Jašilkul. Tam je skoro jisté, že žádné hlídky nejsou.

 

Jurty u Song KulJurty u Song Kul

dolina Ak Sai se štíty Ala Too, Svobodná Korea a Pik Korona, Kyrgyzstándolina Ak Sai se štíty Ala Too, Svobodná Korea a Pik Korona, Kyrgyzstán

Pastviny Altyn ArašanuPastviny Altyn Arašanu

 

 

 

 

 

Poněkud bizarní je i cestování ve Fergánské kotlině. Tady sice není potřeba žádné povolení, ale zato se občas postaví do cesty místní enklávy. Zejména se tak komplikuje pozemní cesta z Batkenu do Oše, kde stojí v cestě uzbecká enkláva Soch. Existuje sice objízdná trasa, ale maršrutky či autobusy jezdí skrz tuto enklávu. Kyrgyzští občané totiž víza do Uzbekistánu nepotřebují, zato cizinec ano. Teoreticky tedy pro takovou cestu je nutné uzbecké vízum a několikanásobné vízum kyrgyzské. Praxe je velmi, velmi různorodá. Někdy turista s pomocí hodného a výmluvného řidiče přemluví pohraničníky, aby ho nechali projet (je to přece pár kilometrů), jindy je vyjednávání složitější a může následovat i návrat zpět do výchozích pozic, tj. do Kyrgyzstánu.

Taktéž při cestě do nejzápadnějšího cípu Kyrgyzstánu – Isfany – vede přes tádžickou enklávu Voruch. Zde jsou kontroly poněkud mírnější, nicméně i tak se může najít horlivý byrokrat, který bude vyžadovat platné tádžické vízum. Většinou se s ním spokojí, někdy jej však hodlá orazítkovat, což může být problém. Pokud někdo chce navštívit tyto enklávy z uzbecké strany, potom i zde je nutno mít na paměti byrokratické problémy. Teoreticky jsou opět potřeba vícevstupová víza do Uzbekistánu (tedy alespoň pro dva vstupy) a Kyrgyzské vízum. Při hodně velké výřečnosti si však lze cestu třeba do Šahimardanu, což je jinak docela pěkné rekreační centrum s řadou památek, doslova „prostřílet slovy“. Nejčastějšími argumentem přitom zůstává fakt, že chci jet z Uzbekistánu do Uzbekistánu. Paradoxně stejný argument nemusí platit při cestě z Kyrgyzstánu do Kyrgyzstánu přes uzbecké území.

Uzavřené hranice: nemá to logiku? Tu nehledejte!

Turistovi mohou zkomplikovat život i uzavřené hranice či vymezené hraniční přechody. Místní lidé mohou často překračovat na všech hraničních přechodech, cizinec, občan třetí země, pouze na vybraných. To je případ komplikovaných hranic Uzbekistánu s Tádžikistánem nebo s Kyrgyzstánem. V Chodžentu bude mnoho lidí ze setrvačnosti posílat turistu na přechod u Bekábádu, kam jezdí většina místní dopravy. Jenomže turista smí překračovat na jiném místě, kam jezdí jenom taxíky a cesta vede celkem nehostinnou polopouštní oblast. Někdy je však turistická tvář výhodou, protože lze překračovat i tak uzavřené hranice. Nejraději uzavírá své hranice Uzbekistán, zvláště okolo velkých státních svátků – tj. koncem srpna a začátkem září. Cesta do Kyrgyzstánu je dnes otevřena jenom pro cizince, jinak se pašuje mimo hraniční přechody. Uzbekové se bojí „přílivu“ svobody, revolučního chaosu apod. Takže hranice je pro místní stažená na roletu, zatímco turista přecházet může, ovšem pouze s platnými dokumenty. Toto ustanovení neplatí pro enklávy, takže Kyrgyzové přes vesele jezdí dál (je přece bezvízový styk).

Nemá to logiku? Ale tu ve Střední Asii nehledejte! Podobné je to i v případě Tádžikistánu. Zejména v období svátků jsou velmi nebezpeční teroristé (paradoxně často také občané třetích zemí), takže hranici raději zavřeme. Nebo v Tádžikistánu propukla epidemie? Nebo Tádžikistán opět chce dostavět své vodní elektrárny? To jsou všechno důvody k uzavření hranice pro místní lidi. Mezi těmito dvěma státy totiž dlouhodobě nepanují zcela dobré vztahy, takže se to na hranicích občas projeví. Naštěstí se omezení netýká cizinců s turistickými vízy, ti překračovat mohou (ale jenom na příslušných přechodech. K těmto oficiálním přechodům však nepatří oblíbená vstupní brána do Fanských hor – hraniční přechod nedaleko Pendžikentu na cestě ze Samarkandu. Ten uzbecká strana uzavřela „na rekonstrukci“, takže utrum mají všichni a bez pardonu.

Pendžikent, Tádžikistán

Fotografie Roman Janusz a další autoři HedvabneStezky.cz.


23.08.2011, Slavomír Horák


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Dle všech existujících statistik v této oblasti v této době nikdy neprší!