Proč a jak cestovat mezi domorodá etnika?

Dnes můžeme vidět v médiích, včetně internetu, hrdé cestovatele, kteří jsou oslavováni za své cestovatelské úspěchy typu: „Za posledních deset let jsem navštívil 43 zemí na čtyřech kontinentech“. V očích diváků, kteří měli to štěstí a podívali se do Vídně, kde se svezli na horské dráze v Prátru, stávají se oni cestovatelé dobrodruhy, kteří si nezadají s Indianem Jonesem. Na rozdíl od filmového hrdiny oni však na exotické cesty jezdí kvůli sobě. Získat ztracenou životní rovnováhu, poznat nová místa, lidi, kulturu, užít si, to vše a mnoho dalších mohou být důvody pro turistu vydat se na výlet.

Jak v dnešní době odlišíte turistu od cestovatele? V době, kdy nespočet cestovních, turistických kanceláří nabízí „dobrodružné“ či „eco“ výlety na místa, kam se dostane jen hrstka cestovatelů. Ty tam jsou doby dobrodružných výprav do nepoznaných krajů. Fenomén turismu dorazil i do těch nejzazších míst. Stejně jako McDonald’s. Ale ještě mnohem dál. A stejně jako McDonald’s, někdy o poznání hůře, podílí se na destrukci této planety, její rozmanitosti a kultur. Turismus, jako nejrychleji rostoucí odvětví průmyslu, nezastavíme. Pokud ovšem přistoupíme na jistá pravidla, můžeme jeho negativní důsledky eliminovat.

V následujících textech se vám pokusím představit pohledy na turismus, které budou mnohým známé, pro někoho nové, často nepřípustné a někdy snad i nepochopitelné. Bude si třeba sáhnout hluboko do svého já, zamyslet se a zpytovat svědomí. Pokud ovšem informacím porozumíme, ba co víc, začneme podle nich jednat, radost z cestování se prohloubí a možné výčitky za své činy budou menší.

Použil bych úryvek z knihy slavného antropologa C. Leviho - Strausse 'Smutné tropy':

"Cestovatele a cestovaní nenávidím... ... A přece se vyprávěni tohoto druhu (cestopisy, moje pozn.) setkávají s přízni publika, přízni, která pro mne zůstává nevysvětlitelná. Poříčí Amazonky, Tibet a Afrika zaplavují knihkupectví v podobě cestopisů, zpráv o výzkumných výpravách a fotografických publikací, v nichž zřetel na efekt příliš převažuje, než aby čtenář mohl ocenit význam svědectví, které je mu předkládáno. Ale jeho kritický smysl se neprobudí, naopak, žádá stale víc téhle stravy a polyká ji v úžasných kvantech. Být cestovatelem je dnes povoláním; povoláním, které nespočívá, jak by se snad člověk mohl domnívat, v tom, že se po letech úsilí odhalí nějaká dosud neznámá fakta, ale v tom, ze se urazí hodně velký počet kilometrů a nashromáždí se fotografický nebo filmový materiál k promítáni, nejlépe barevný, který umožní zaplnit po několik dni za sebou sál davem posluchačů, a plochosti a banality se promění v jejich očích v úžasné objevy jedině tím, že jejich autor, místo aby je opsal doma, je posvětil cestou dlouhou dvacet tisíc kilometrů." (Libraire Plon, 1955)

Čtyři pilíře udržitelného turismu

Existují čtyři hlavní témata, která žádají naši pozornost, pokud negativní trendy „eco“ turismu, vážně dopadající na domorodé národy a globální životní systém, mají být změněny:

1. Mezinárodní právo

V mezinárodním právu mají domorodé národy dva typy práv. Jsou jimi společná práva národů, nazývané domorodá práva, která vychází z osídlení a užívání půdy zděděné po předcích. Dále jsou to práva jednotlivců známá jako lidská práva. Obě kategorie práv jsou nezadatelné. Proto je nesprávné kategorizovat podrobení domorodých národů turistickému rozvoji na zájmech či nárocích. Sebeurčení a předchozí informovaný souhlas jsou uznaná práva, žádné politické projevy nebo vyjednávací pozice. Udržitelný turismus musí respektovat a podporovat mezinárodní právo vztahující se k domorodým národům v plné šíři.

2. Dědičné právo

Dědičné právo je středem domorodých práv. Existuje řada dezinformací vztahujících se k domorodému právu na půdu zděděnou po předcích. Domorodé kultury vnímají půdu jako svěřenou od Stvořitele. Ochránit půdu pro budoucí generace je jejich duchovní povinností. Organizace spojených národů uznala nesporný vztah domorodých národů k půdě jako ústřední ke kulturnímu přežití. Přesto je v procesu mnoho vládních iniciativ, které tento vztah nerespektují, včetně „chráněných“ oblastí. Udržitelný turismus posílí dědičné právo a zároveň upevní současný vztah mezi domorodými národy a koloniálními státy.

3. Zvyková práva

Zvyková práva jsou vyjádřením domorodého práva na půdu zděděnou po předcích. Tato práva vytváří rovnováhu s půdou, se sebou navzájem jako lidskou bytostí a se všemi aspekty Stvoření. Dnes je tento systém vládnutí často označován termínem „tradiční znalost“ (traditional knowledge) nebo znalost sakrální, jelikož se dotýká vztahů posvátného života. Zahrnuje osobní odpovědnost na všech úrovních, včetně duchovní. Udržitelný turismus se přizpůsobí platným zvykovým právům.

4. Protokol

Kulturní protokol tvoří základ k implementaci zvykových práv. Je řízen starci, kteří tuto znalost získali od svých předků, a poskytuje jasný rámec rozhodovacím procesům jak nyní tak i do budoucna. Udržitelný turismus domorodý kulturní protokol raději posílí než podryje.

Pokud tyto body přijmeme upřímně, potom je možné vystavět základ vzájemnému respektu a porozumění, které přesáhne až do sféry ekonomické. Prvním krokem k takové změně ve vzájemných vztazích je otevřít se významu a důležitosti těchto bodů a uvědomit si duchovní princip spojení. S pokorou, úctou a nasloucháním jeden druhému může být rovnováha obnovena.

Problematikou se zabývá také další článek Tomáše Ryšky, který najdete zde.

Cítíte se jako cestovatelé nebo turisté?

Co byste doporučili VY, abychom mohli zmírňovat dopady našeho cestování na domorodá etnika?

Napište nám do diskuse.

Autor Tomáš Ryška je ředitelem mezinárodní nevládní organizace United world of indigenous peoples. Organizace United World of Indigenous Peoples byla založena jako reakce na stále složitější situaci přírodních národů na této planetě. Není humanitární, náboženská, ani rozvojová organizace. Jedná se o skupinu odborníků z celého světa, pro kterou pomoc domorodým lidem není práce, ale radost.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.