„Můj dům - můj hrad“ aneb vědec v Japonsku

První rok mého pobytu v Japonsku mě otázka bytového problému vůbec nepálila. To jsem totiž bydlel v poměrně civilizované ubykaci, postavené asi před 15 lety pro cizince pracující na kyotské univerzitě. Sice tam bylo v létě vedro, protože to klimatizace nezvládala a v zimě zima (ze stejného důvodu), ale nepršelo tam, myslím, že tam ani výrazně nefoukalo, neběhali tam po zemi švábi a vcelku normálně se tam žilo. A taky to bylo neuvěřitelně levné. Drastická změna nastala, když jsme museli tuto záchranou síť, nabízenou jenom na jeden rok, opustit a hledat si vlastní byteček.

Jak si vybrat vlastní byt

Už samotné hledání mě přivádělo na (místy i za) pokraj šílenství. Byty, které jsme viděli na různé inzeráty představovaly něco neskutečného. V Čechách by měl člověk obavy zaparkovat si v takových doupatech auto, aby ho hmyz a hlodavci neodnesli. Na druhou stranu, auto by se tam ani nevešlo. Byly to často kobky o rozměrech tři krat dva metry, s něčím, co kdysi mohlo připomínat umyvadlo. Jedno malinké špinavé okénko z mléčného skla zpravidla propouštělo jenom zlomek slunečních paprsků, odrážejících se od protějšího stavení. Záchody na chodbě, společné pro 20 lidí, většinou národností, jejichž hygienická kázeň se diametrálně liší od našich představ. Sprcha k dispozici, ovšem muselo se do ní přes dvůr. Telefon? Na ulici je budka. Za tento luxus si řekli jenom 50 - 70000 jenů měsíčně!? Další položkou při hledání střechy nad hlavou jsou tzv. "key-money" (závratná - a zároveň nevratná - suma dosahující 100-300 000 jenů jako dík majiteli domu, že vás tam nechá přespávat) a "deposit money" (peníze, které dáváte majiteli domu jako záruku, že mu tu boudu nezbouráte - při troše kázně a hodně štěstí se vám při opouštění doupěte něco vrátí).

Jenom pro srovnání, průměrný plat v Japonsku je kolem 350 tisíc jenů - moje stipendium, na které tu žijeme dva, je poloviční. Rozloučil jsem se tedy s představou kamenné zahrady před okny a japonských lázní v přízemí, ale tohle se mi zdálo dost.

Konečně ve svém

Když už to vypadalo, že náš druhý rok v Japonsku strávíme ve stanu na baseballovém hřišti (zpět do Čech se mi ještě zoufale nechtělo), usmálo se na nás štěstí. Tedy, tenkrát jsem si myslel, že to je štěstí, co se na nás tak krásně uculuje, dnes bych tomuto výjevu přiřadil zcela jiné atributy. No posuďte sami:

Máme vlastní barák! Dvoupatrový! S vlastním záchodem a sprchou! Takový, jaké znáte z Kurosawových filmů: tradiční, japonský, dřevený, .....studený, tmavý, s nedoléhajícími dveřmi a okny......To vše za "úsměvných" 60 000 jenů měsíčně. Při charakterizování našeho "altánku" přestávám rozlišovat co je plus a co je minus.

Spodní patro je v podstatě neobývatelné. Domeček je totiž obestaven vysokými činžáky a jediné okno ze spodního patra kouká na jeden a půl metru vzdálenou zeď fabriky na zpracování dřeva. Tma jak v horroru S. Kinga, i v neděli u oběda, za plného slunce zde musíme svítit!

Televizní signál, díky přítulným sousedním domům, samozřejmě nechytáme - za poslední rok jsem zapnutou televizi viděl asi 5x, to když na našich cestách spíme v nějakém Youth Hostelu nebo když jsem v obchodě s elektronikou. Ano, čtěte správně - v zemi, kde se telata klonují na počkání, kde se vyrábějí videokamery velikosti cestovního pasu, kde autobusové zastávky mluví a semafory zpívají, my nemáme po dvou letech funkční televizi! Když máme návštěvu s mobilem (oblíbená hračka japonské mládeže), musí opustit dům, aby se vůbec někam dovolala.

To, že je náš dům skutečně starý a tradiční, dokazuje, kromě zašupovacích papírových dveří a slaměných rohoží na zemi, i přítomnost tzv. "tokonomy", neboli svatých výklenků ve zdi, kam se v tradičních japonských domcích a zenových chrámech dávají aranžované květiny a na stěnu se věší smotky papíru s kaligrafií. V každém patře máme po jednom takovém výklenku - ten spodní je vyplněn rozbitou mikrovlnkou a láhvemi od alkoholu (nějak ty večery bez TV přečkat musíme, ne?), ten vrchní obývá kytara a množství knih (viz minulé závorky).

Izolační schopnosti japonských stavení, které jsou opravdu "nadčasové", jsou u našeho baráčku dohnány do extrému. Každý, kdo navštívil náš příbytek vám potvrdí, že není problém vyhodit oknem ven krabičku zápalek ... ANIŽ BYSTE MUSELI TO OKNO OTEVŘÍT!!! Dřevěné rámy se, tak jak šla staletí, z dlouhé chvíle rozklížily a skleněné tabule se zapomněly novému tvaru přizpůsobit. Skutečný problém se skleněnými tabulemi v oknech ale je, že jich tam je asi 50 o rozměru 15x15 cm a všechny jsou jenom "volně vložené" do dřevených rámů, bez náznaku kytu nebo alespoň lepidla. Takové okno potom funguje jako spolehlivý indikátor venkovního vánku. Nejenže okamžitě začne fučet i v baráku, ale skleněné tabule se pod náporem větru rozřinčí do fantastické harmonie, z které by Mozart ohluchnul a Smetana opět nabyl sluch. To vše je často ještě podbarvováno zvukem cirkulárky odnaproti (řežou i o víkendech).

Horší je, když okna řinčí, ale venku nefouká - to znamená jediné - zemětřesení. Zažili jsme jich tu několik. Pravda, nebyla z nejsilnějších, ale já jsem názoru, že stupnice zemětřesení by měla být zohledněna "kvalitami" stavení, ve kterém to klepání právě prožíváte. Je přece něco jiného, jste-li v protiatomovém úkrytu nebo v doškové chýši. Pokud se někdy takovéto zobjektivnění zavede, náš útulek, především pak jeho vrchní patro, bude užívat faktor přinejmenším "krát 10".

Jsme bez švábů

Ale jako zázrakem tady nemáme šváby. Pod pojmem "nemáme" myslím to, že jsme za rok našli pouhé tři nebo čtyři exempláře, zatímco naši známí, jejichž příbytky vypadají mnohem švábuvzdorněji, s nimi válčí na mnoha frontách. Absenci hmyzu nám zato vykompenzoval hlodavec ostychu lázeňské veverky, který nám v létě začal žrát ovoce. Drze rovnou z mísy na stole, nechával po sobě jenom krásné otisky zubů v jablkách. Zbavit se hlodavce nebyl zase až tak velký problém. Ne, ne, žádné střílení, žádné pasti, železa, nástrahy nebo tabletky warfarinu. Stačilo najít díru v dřevěné zdi, kudy nás chodil navštěvovat, a zalepit ji izolačkou. Hlodavec teď chodí asi k sousedům.

Jsme bez drahé klimatizace

Když jsem zmínil izolační "přednosti" našeho stavení, zřejmě nikoho z vás ani nenapadlo, že by se to mohlo podepsat na našem tepelném strádání - protože za A) v Kyotu je přece celý rok vedro, a za B) v Japonsku určitě funguje fantastické vytápění. Ale pozor! Zima tady umí být velmi nepříjemná. Pokud se přes noc netopí, jakože se netopí, tak ráno máme naprosto vyrovnanou vnější a vnitřní teplotu. Teplotní rekord naměřen v naší kuchyni je zatím 4 (slovy čtyři) stupně Celsia!! Pokud jde o vytápění příbytku, Japonci jej často řeší způsobem, mne zcela nepochopitelným - "eekonem" (z anglického airconditioner). Skříňka zavěšená na zdi nasává venkovní (tedy ledový) vzduch, ohřívá jej a vyfukuje do místnosti. Poměr cena/výkon je v tomto případě mimo teplotní odolnost našich organismu a finanční odolnost našeho konta. Proto jsme zvolili druhou - levnější, účinější, ale smradlavější - variantu. Topíme si tzv. "kerosen heaterem", tedy kamínkama na petrolej. Místo romantického praskání v kamnech nás tak ovívá smrad paliva a se slovy "jdu na dříví" odcházím s kanystrem v ruce k nejbližší čerpačce.

V porovnání s tímto domkem je mi můj malý stan velkou luxusní residencí. Usínám bez obav, že se ráno rozespalý praštím do nějakého futra (jsou proklatě nízko), ze mě ze spacáku vyžene zvuk cirkulárky nebo že ke snídani bude jenom zbytek, co ještě nestačili sežrat hlodavci.

Netvrdím, že dnes všichni Japonci žijí v takovýchto boudách, ale je jich pořád ještě dost. Vůbec kultura japonského bydlení je ve světě hodnocena jako velmi, velmi mizerná. Dobrým signálem je, že si to Japonci už začínají uvědomovat. Nedávno psali v novinách, že se japonská vláda bude snažit zdvojnásobit obytnou plochu bytů, aby se přiblížili evropskému standardu. Ano, počítáte správně, japonské byty jsou v porovnání s evropskými méně než poloviční!

Co je to japonský pořádek?

Před samým závěrem ještě trošičku odbočím, abych se zmínil také o japonském smyslu pro pořádek. Člověk znalý japonských poměru se zarazí, o čem že to chci vlastně mluvit. Skutečně, Japonci smysl pro pořádek, tak jak je definován západním světem, postrádají. To si uvědomíte tehdy, když vás na Novoroční oběd pozvou do svého domu, dlouho plánují vaší návštěvu, dlouho se na vás teší, přijedou si pro vás autem a odvezou k sobě domů, kde se přes různé harampádí na zemi, stolech a křeslech nemůžete ani probojovat do kuchyně. A to jsou japonské ženy povětšinou nezaměstnané a jejich jedinou povinností, pokud třeba ještě nemají děti, je být doma a čekat na manžela. Sám se také řídím heslem "pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos", ale přeci jenom....

Chcete si představit japonské bydlení v reálu?

Vydělte si svůj byt dvěma, ve zbylé půlce zapalte petrolejovou lampu - to pro získání správného aroma, po zemi poházejte vše, co vám přijde pod ruku - knížky, fotky, výpočetní a hi-fi techniku - a běžte se pochlubit sousedům bytem japonského typu.

Epilog:

Japonsko je země abnormálních extrémů a kontrastu. Jednou jsem strávil dlouhý večer u jednoho českého kamaráda na předměstí Kyota. Bydlí sám, v bytě 4 až 6 + 1 až 2 (nějak jsem se nemohl dopočítat), na zemi má místo slaměných rohoží krásné koberce a kuchyň velkou jako naše horní patro. Největší pozornosti u návštěv si ale zasluhuje, a to právem, jeho záchod na dálkové ovládání, kde se po vykonání potřeby čudlíkama opláchnete, vysušíte a v samém závěru vám to snad i zapne kalhoty a vyčistí zuby. Kamarádi to přirovnávají ke kabině amerických stíhaček. Mně se to moc nezdá, pochybuji, že by Američané vymysleli něco tak složitého, a když už, tak by to určitě nemontovali do tak primitivních zařízení jako jsou F-16.

Převzato z www.phototravels.net