V Ladaku jsem měl možnost učit jako dobrovolník angličtinu na soukromé škole. Sice úplně zadarmo, ale pro nás to byla výborná příležitost, jak dokonale poznat život himálajských horalů.
Bydlíme ladacky
A tak jsme se jednoho dne poprvé ocitli ve starém ladackém domě ve vesničce Sankar. Když jsme prošli temnou chodbou a poprvé vystoupali po vrzajícím dřevěném schodišti, byli jsme hodně překvapení: před námi se zde v prvním patře objevil prostorný dvoreček tvořený udusanou hlínou. Ze tří stran kolem něj byly obytné místnosti, čtvrtou tvořila dva metry vysoká zeď. Jednu místnost o velikosti asi pět krát tři metry odemkla naše průvodkyně pro nás: rohový pokoj s červenými okny otočenými na východ a jih. Strop tvořený trámy a malými větvičkami zpevněnými hlínou byl potažen veselou bavlněnou látkou, která chránila před prachem z drobící se hliněné střechy. Prach vířící na dvorku, v oddělené místnůstce díra místo záchodu a holá místnost metr krát metr s vybetonovanou podlahou svažující se do rohu k odtokové díře – totiž koupelna. Tak vypadal náš ladacký domov.
Tlustý svetr
Domácí čas trávili kluci hrami, které si museli sami vymyslet. Chladným prostředím byla třeba inspirována hra na tlustý svetr. Kluci na sebe postupně soukali co nejvíc vrstev. Kdo jich měl víc, byl „Tlustý svetr“. K dalším oblíbeným hrám patřila hra na hodného bubáka a zlého yettiho. Jak na tohle kluci přišli, zůstává další yettiologickou záhadou.
Zavlažovací kanály
Území kolem všech vesnic v Ladaku je protkáno spletí zavlažovacích kanálů. Stejně tak tomu bylo kolem našeho domu. Vodu do jednotlivých koryt pouštěli vesničané nepravidelně – podle potřeb zavlažit to či ono pole. A tak jsme na našich vycházkách mohli pozorovat jednotlivé potůčky – někdy v nich voda tekla a někdy ne. Kluci si začali do deníčků dělat záznamy a proto museli jednotlivé potoky pojmenovat. Náhodný kolemjdoucí pak mohl zaslechnout takovýto rozhovor: „Tak Obří dnes málo, Oslí nic, Tůňkový střední stav, Městský neteče vůbec a k OLO se ještě musíme jít podívat.“
OLO se stal naším nejmilejším potokem. Zpočátku jsme se nemohli shodnout, jak ho pojmenujeme. „Já myslím, že by to mohl být Otužovací“, navrhl Vojta. „Ne, co třeba Lodičkový?“ ptal se táta. „Ostrovní, je tu tolik ostrůvků, já chci Ostrovní,“ domáhá se slova Mojmír. A tak se zrodil název „OLO“.
Most pro mravence
Kluci si u potoka hrávali často, jednou přes něj stavěli most z klacíků. A hned se rozvinula tato debata:
„Hele, tady postavíme z těchhle klacků most, jo?“
„To je super nápad, třeba bude fungovat pro mravence.“
„Jé, mami, třeba ladacký mravenci nás lidi nepovažují za obry, ale za obrovský živý buddhy, že jo?“ napadlo náhle Vojtu pod dojmem obrovských soch Buddhy, které jsme už v Ladaku viděli a společně obdivovali.
Už před ladackým dobrodružstvím se nám při výletech osvědčila motivační technika „Skřítci“ – neviditelní mužíčci občas klukům přichystali někde v lese, na vrcholu kopce a podobně, dobrůtku. Jednou v Ladaku ovšem na nález pytlíku s bonbóny zareagoval Vojta takto: „Mamí, to je divné, ti himálajští skřítci tady mají české dobrůtky!“ Jednou jsme podnikli výpravu do hor s oslíky, kteří nesli batohy a oba kluky. Ti se okamžitě začali výborně bavit chováním oslíků. Když například Mojíkův oslík narazil zezadu do Vojtova, kluci oslíka okamžitě přejmenovali na Narážeče. Vojtův oslík byl zase pojmenován Sjížděč, protože pořád sjížděl z cesty. Také oslíkům střídavě říkali Poseda či Neposeda, podle toho, který zrovna poslouchal či neposlouchal. Mojík se v sedle bavil do chvíle, než z poledního horka tvrdě usnul. „Oslíci nám chvílemi bláznili, protože sjížděli z cesty a něco zobali, furt jsme je museli popohánět, protože furt zobali a nejeli. Prostě to byla dvě bláznivá auta,“ vyprávěl později o cestě vzhůru Vojta. Když jsme se jednou narvali do přeplněného autobusu jedoucího do nejznámějšího ladackého kláštera Tikse a našli si svá místa k stání v uličce, otočil se na nás jeden sedící běloch a řekl: „Ahoj!“ Byl to krajan, Honza z Prahy. Před ním seděla jeho kamarádka Bára. Jeli někam, ani nevěděli kam, tak jsme je nasměrovali na Tikse a společně strávili příjemné odpoledne. Po chvíli hovoru s Honzou upozorňuji svého tříletého synka Mojmíra na skutečnost, že tomuhle cizímu strejdovi rozumí. Jak si Mojmírek uvědomil tuto nezvyklou situaci (už několik měsíců hovoří pouze s rodiči), hned se z toho začal roztomile radovat. Také pětiletý Vojta využil možnosti popovídat si česky o tom, co ho právě zaujalo. Když jsme po prohlídce kláštera seděli na svačině u jednoho místního obchůdku, oběma Čechům poradil: „Taky vám tady doporučuji koupit modlitební praporky. Anebo tu vonnou tyčinku, to si ji pak doma zapálíte a ona vám provoní celý byt.“ Našim klukům se v Ladaku od počátku líbily indické autobusy: malé, krásně zdobené a zpravidla hodně narvané lidmi. Řidič vždy za jízdy pustil poněkud vřískavou místní muziku – hodně nahlas. A když jsme se párkrát dostali coby pasažéři i na střechu, nadšení synků neznalo mezí. Jednou jsme zase seděli v docela nacpaném autobusu a já s kluky mimoděk konverzoval: „To je zase pořádný ladacký autobus, že?“ (vzpomínali jsme jak je to u nás v MHD fádní – sem tam někdo sedí či stojí...) Mojmír se zkušeně rozhlídl a pronesl: „to teda ne – támhle a támhle je ještě místo...“. Jindy kluci začali v autobuse rozvíjet tento nápad: „Až budeme v Praze, koupíme si taky takový autobus. Budeme s ním vždycky čekat na konečný, než se pořádně naplní. Aby byl pořádně narvanej jako tady. A pak budeme zastavovat všude, kde si někdo pískne nebo mávne. Ty budeš nadháněč,“ říká Vojta Mojkovi. (Zastavovat hezky spořádaně jen na zastávkách, to je podle našich kluků totiž samozřejmě hrozná nuda! Zato za jízdy vlající autobusoví nadháněči se pro ně stali stejnými vysněnými hrdiny jako doma třeba kosmonauti, popeláři nebo policajti... ) „No jo, ale já ještě neumím pískat,“ ztrácí poněkud své nadšení tříletý Mojmír. „Nevadí, koupíme ti píšťalku,“ ví si rady starší bráška. S veselými vyhlídkami na barevný autobus s vřískající hudbou, svištící po podolském nábřeží, nám nejedna dlouhá cesta po prašných rozmlácených silničkách utekla mnohem rychleji... Hra na skřítky
Bláznivá oslí auta
Setkání s krajany
Ladacký autobus do Prahy?
Mezi Hmongy v horách severního Vietnamu: Tržiště plná barevných krojů, vůní, pachů. Tam, kde žijí stovky etnik. 
Pro cesty do Vietnamu doporučujeme Turkish Airlines.