Králickosněžnické řopíky
Trasa: Ludvíkov, Karlova Studánka, Vidly, Domašov, Červenohorské sedlo, Velké Losiny, Žárová, Pusté Žibřidovice, Hanušovice, Vysoké Žibřidovice, Stříbrnice, Staré Město pod Sněžníkem, Velké Vrbno, Malé Vrbno, Kutný vrch, Kronfelzov, Branná, Ramzová, Horní Lipová, Jeseník, Domašov, Vidly, Karlova Studánka, Ludvíkov
Sluncem prozářené ráno mě vítá do reality, uvařím si na plyňáku čaj, spláchnu hygienu a jsem fertig na dnešní program. Co mě čeká? Využiju endurantní vlastnosti mého strojku a zajedu prozkoumat pevnostní pásmo kolem Starého Města pod Sněžníkem, samo poté navštívím technickou přejímku veteránského závodu v Branné, a co víc se ještě uvidí, to podle volného času.
Zatímco vrakařští pořadatelé nastupují do fachy, já nastoupím na svého oře a vyjíždím (to se tak někdo má). Opět směřuju již tradiční cestou přes Karlovu Studánku a Videlské sedlo na Jeseník. Nepospíchám, užívám si slunečné dopoledne, počumuju co kde letí a co je kde nového….
Ještě stoupání do Červenohorského sedla, a je tu první zastávka na totálně prázdném parkovišti. Ne že bych to tu neznal, ale za posečkání a prohlídku to vždy stojí. Vychutnám si pohodu, ve které se kraj topí, turistická sezóna je v trapu, čehož nelituju vzhledem k absenci turistů. Plně spokojen pomaličku sjíždím do údolí Desné, ve svahu stavím u malé studánky vyvěrající z náspu. Dobrá voda potěší tělo…
Údolím Desné se procourám až do Velkých Losin, kde uskutečním druhou zastávku, ryze účelovou, u místního koloniálu. Nákup činí něco na zub na oběd (míním piknikovat v přírodě) plus dnešní tiskovinu, aby si i duch přišel na své duševní masturbací při sledování domácké politické scény. Nabyté zboží uložím do kufru a vyrazím.
Při přestávce jsem se zahloubal do turistické mapy, kudy že se vydám netradičními cestičkami, postupný cíl samo jsou Hanušovice. Vyšlo mě, že nejlepší bude vyjet okreskou až do sedla v Horním Bohdíkově, a odtamtud nějakou luční či polní cestičkou na rozcestí Nad sv. Annou, a odtamtud se jednou z několika možností splazit do okolí Hanušovic. Dobrá tedy, na konci Losin uhýbám v zatáčce prudce vpravo, po levé straně nechám známý zámek a poměrně hustě osídleným údolíčkem stoupám vzhůru.
Na otočce busu v Bohdíkově se podle červené turistické značky dám vlevo. Dokud jedu mezi staveními, tak to jde, ale za posledním se z přívětivé místní polňačky stává něco jako tankodrom, asi tady manévrují lesáci či tak něco. Nechci se tu zbytečně zahrabat a ztratit čas. Ten budu dozajista potřebovat při obdobných radovánkách kolem bunkrů na Králickosněžnicku, tudíž to otočím, prohlídnu si místní malý horský kamenný kostelík (spíše větší kapličku), a sjedu zpět na okresku. Tou už se v pohodě dostanu na hlavní silnici vedoucí z Ramzové, a těch několik kiláků do Hanušovic je routine.
V nich zahnu přes souběžné koleje vpravo a pokračuju notoricky známou silnicí na Králíky. Před podjezdem lokálky do Starého Města z ní mizím vpravo, a pokračuju romantickým údolím říčky Krupé, sevřené společně s tratí do náruče hustých lesů na strmých svazích.
Za dalším podjezdem stavím na chviličku, vychutnat drsnou samotu údolí, nafotit, a samo zkonzultovat mapičku, kudy že se vydám za železobetonem. První zachovalé pásmo lehkých objektů „37“ (zvaných též „řopíky“) je podle mapy KČT (díky vydavatelům, že i pevnůstky jsou zahrnuty mezi zobrazované objekty) mezi vrcholky Podbělka (1307 m) a Sušina (1321 m), a vede k nim prý zachovalá původně vojenská silnička. I ta je značená na mapě, a po její části vede i červená turistická značka. Problémy s orientací by tedy neměly být.
Odbočka vlevo u dětského tábora je samo značená, a co navíc, vjezd je dopravní obsluze povolen. A dopravní obsluha podle zákona je kdo? Inu ten, kdo má v lokalitě cíl. Tím si trochu upokojím svědomíčko, a zahnu na uzounkou, ale poměrně kvalitní asfaltku. Boční údolí je poměrně dlouhé, a postupně se zařezává do mohutného hřebene přede mnou. Jaj, asi bude krpaté stoupání, vrstevnice leccos naznačují.
U rozcestí Březina se mi do cesty postaví lesácká Tatra 138 s hydraulickou rukou a oplenovým návěsem, zrovínka nakládají vytěžené kmeny. Prohrabu se kůrou a osekanými větvemi až k lesákům, a vědom si, že nesmím ztratit iniciativu, vypínám motor a ihned se dávám do řeči s několika dělníky, a hlavně, s hajným…. Ten se sice chvilku tváří sveřepě, že by chtěl i nadávat a vyhnat mě z lesa, ale když mu objasním, co zde pohledávám a kam se chci dostat, evidentně roztaje. Už nechce řešit moji „mírně“ nezákonnou přítomnost zde (no, popravdě, trochu bych se přel, jedu po asfaltu a nic neničím…), a naopak, popíše mi další cestu nejlíp jak může. Mám se prý držet červený, pořád svahem vzhůru, a na hřebenu prej na pevnůstky narazím.
Slušně se rozloučím, a vyrážím dál. Za zatáčkou silnička ztratí asfalt, nejdříve místy a pak i zcela, parametry to je ale jasně silnice, nikoliv lesní cesta. Mostky, propustky, patníky, vše naznačuje, že byla projektována a stavěna na značné zatížení. V závěru údolí přejedu poslední můstek a začne dosti krkolomné stoupání. Pro náklaďáky let třicátých tady asi nastala slušná zabíračka, moje leč letité GS si ale dvojkou lehce razí cestu nahoru. Šlo by to i rychlejc, ale nespěchám. Za serpentínou se přede mnou otevře pohled na protější hřeben (na něm jsou taky nějaké bunkříky), ale co hlavně, u silničky svačí partička dřevorubců, svoje pincky mají ležérně odložené v příkopě. Hmmm, když oni pincky, tak já taky tady můžu bejt…
Zamáváme si, když je míjím, a mířím dál. Kvalita vozovky jde trochu dolů, už jedu víceméně volným kamením, halt povětrnost tady už vykonala své. Doleva mírně dolů odbočuje silnička vedoucí k těm pevnůstkám vlevo, já ale jedu dále vzhůru. Vyhoupnu se z pásma lesa do vzrostlé kleče, když tu ouha… přede mnou je u kraje tabulka oznamující, že vstupuju (tedy, vjíždím) do prvního pásma národní přírodní rezervace. No, popravdě, to už je na mne trochu moc, tak tedy otáčím a zastavuju.
Jsem skoro na hřebenu, pokochám se více než slušným rozhledem, sundám bundu (trochu jsem se zapotil tím výjezdem) a odšourám se ještě o něco výš, až konečně uvidím v kleči vrcholky klasických „řopíků“. Že bych se zrovínka k nim chtěl hrabat vzrostlou a značně píchavou klečí, ještě v rezervaci, tak to ne. Neuviděl bych tam nic, co není i jinde, takže se vrátím k mašině a bundě. Ještě si na místě chvilku odpočinu, trochu si vyhřeju kosti, než se spustím do ůdolí.
http://www.tisicovky.cz/2_galerie/07_KS/podbelka_056.htm
http://www.opevneni-stm.wz.cz/
http://www.staremesto.info/opevneni.html
Minu stále svačící dřevaře a sjedu po původní vojenské silničce až do první vracečky, kde odbočuje vlevo lesní cesta, kterou jsem mínil použít. Ale ouha, asi padesát metrů dále přes ní leží ve výši skoro jednoho metru slušně vzrostlý a nyní padlý smrk. Objet jej nelze, kolmá stěna na straně jedné a skoro stejně strmý svah na druhé motorické manévry neumožňuje, tady by asi selhal i Míra Lisý. Pěšky nebo na kole, to by šlo, ale jinak jen s motorovkou…
No nic, sjedu tedy ještě asi dva kilometry, než se na kraji lesa objeví další použitelná odbočka vlevo. Zatímco tu stojím a konzultuju mapu, kolem mne probručí jeden z dřevařů na své Jawě 21 a zahne tam, kam chci i já. Jasně, asi ví kam a kudy, tak neváhám a pověsím se za něj.
Sleduju jej z větší vzdálenosti, abych ho nevyplašil, nicméně asi o mně ví, neboť rapidně zpomaluje. Jasný náznak, tak se jím řídím a předjedu jej, v zrcátku vidím že zastavuje u houštin… asi má něco urgentního na práci. Dobrá, jedu dále.
Chvilku se motám na hraně les-louka, pak kousek otevřené krajiny, opět lesík, hezky se to střídá. Po pravé ruce se ukáže dno údolíčka s vesničkou Hynčice pod Sušinou, tam vede moje cesta. Ještě kamenitý sjezd a jsem na rozbité a uzounké, leč asfaltce, po níž se vydám opět mírně vzhůru. Proplouvám kolem samot, nějaký ten penzion, vlek, a najednou je obec za mnou, před světlem se rozprostírá mělké otevřené sedlo, samá louka, sem-tam hájek, a ano, tmavošedé siluety napoví, jsem před linií bunkrů. První z nich je pár set metrů vpravo v sedle, zbytky dalších jsou dále doprava pod hranicí lesa, pod vrcholkem Štvanice (866 m). Vede tam cesta, no spíše jen uježděná tráva, ale mně to plně stačí, a za chvilku odstavím mašinu u vchodového traktu.
Krajina je prozářena časně odpoledním sluncem, je sice hezky, leč docela to ze severu fučí, jen aby něco nepřispěchalo… Tak si trochu odložím, a následně nalehko prozkoumám zcela prázdný vnitřek. Kupodivu, cenné ocelové střílny jsou v objektu zachovány, Němci je totiž zhusta vytrhávali a roztavili ve vysokých pecích. Celkově je bunkřík v docela dobrém stavu, stačilo by lehce vyklidit vnitřek, osadit kovové dveře a mohlo by se vegetit….
http://www.vyuka.kvalitne.cz/view.php?cisloclanku=2005060306
Protože i tělu je nutné poskytnout, co jeho jest, vyndám z kufru zakoupené poživatiny, vyšplhám na střechu bunkru a tam si rozložím žraso. Zasednu, otevřu paštičku, a vychutnám ji se dvěma rohlíčky, na zapití je pěkně vychlazená dobrá voda pure. K tomu rozhled par excellence, dušička jen plesá, pohůdka!
Dojezeno, dopito, odpočato, cesta nekončí, leč volá! Tak do sedýlka a jedem. Udělám si kolečko k rozvalinám, načež se vrátím zpátky na cestu, kde je i turistický rozcestník. Pokračuji dále v původním směru (přes hranu sedla), lesem a několika zatáčkami se dostanu do středu další vesničky Stříbrnice, odkud sjíždím směrem ke Starému Městu. Sice bych do něj mohl dojet „klasicky“, ale jelikož linie obtáčí Kozí vrch po mé pravé straně, pokusím se ji vysledovat. K tomu by mi měla dopomoci modrá značka, na druhý pokus ji najdu a nepustím:-)))))). Klasická polňačka se vyšplhá do svahu a zanoří se do linie. Postupně zastavuji u dvou opět zcela zachovalých bunkříků, mají vše, dokonce i zachovalá poválečná vojenská evidenční čísla a výstražně-zákazové nápisy. Dovnitř už nelezu, stačí mi výhledy ze střech, které se otvírají na Staré Město.
Sjezd do něj už je jen rutinou, minu koníky na pastvě a už jsou tady první domy. Na prostranství před koncovým nádražím lokálky udělám orientační kolečko, stejně ale musím zastavit a tasit mapu pro lepší orientaci. Nakonec z toho vyjde nejblíže těžký objekt StM-S 30, a měl by být dosažitelný na sever odtud, po žluté značce. Tu držím, polňačka je sice hrbatice, ale jde to. Jedu tak asi kilometřík, a najednou vpravo ve hraně temného lesa spatřím temnou masu. Jo, jsem na místě, proderu se lopuchama a trávou do pasu, lehce zabrodím a odstavím mašinu. Je to tu trochu vyježděné, zdá se že se o to tady někdo stará. A i na srubu je to vidět, díry po vytržených kanónových střílnách jsou zablindovány a v okolí je vcelku pořádek. Poctivě oblezu vše kolem, je to v hustém náletovém porostu docela makačka. Chtělo by to tu družstvo zdatných maníků operujících spolehlivými křovinořezy.
http://opevneni-stm.wz.cz/main.php?menu=objekty&objekt=s30
Nabažen syroviny koldokola (přeci jen, nedaleká říčka to tu provlhčuje) nasednu mašinu a opustím tento temný kout Staroměstska. Vrátím se zpět k nádraží, na řadě jsou dva další objekty, ležící nad údolí silničkou do Velkého Vrbna. Jak ale k nim? Bohužel, popis oblasti stažený z netu jsem díky své starobě zapomněl doma na stole (tam je mi platný… co?), a tak musím sosat ideje z mapy. Dobrá, zkusím to nejprve údolím Telčavy do Vrbna. Pomaličku se šourám, hlavu vytrčenou vlevo, ale zatím lesní masív na prudkém srázu nedává možnost průniku.
Naproti ozdravovně Morava se ale vlevo otevře luční sedlo, sice také prudké, leč proťaté polňačkou. Mno, tohle zmáknu i jako naprostý endurantní diletant, a jak jsem řekl, tak i činím. Na vrcholku minu malou vodárničku, ale pořád nemohu nikde objevit nic. Sjedu tedy napříč loukou k mohutné aleji a prvním stavením, kde si odchytím „jazyka“ Starší pán mi potvrzuje, že jsem byl správně, bunkry jsou těsně za okrajem lesa. Určí mi orientační bod, a já využiju opět možnosti endura pure a louku se vzrostlou trávou krosnu napříč. Jakmile jsem u lesa a zahledím se do něj pečlivěji, uvidím dva objekty velmi blízko sebe. Nechám mašinu osamocenou v trávě (jen vyndám klíče) a ponořím se do vzrostlého lesa. Původně tady měl být objekt jeden (pro postřelování obou stran hřebene), pak ale byla zvolena varianta dvou blízkých, protože byla levnější a lépe využívala přírodní podmínky.
http://opevneni-stm.wz.cz/main.php?menu=objekty&objekt=s31a
http://opevneni-stm.wz.cz/main.php?menu=objekty&objekt=s31b
Opět je pěkně v pohodě obejdu, tady, ve vysokém smrkovém lese to je mnohem jednodušší než dole u říčky. Dokonce je tu i poměrně teplo, slunce prozařuje přeci jen řidší les. Venku u mašiny se ještě pokochám dalekým rozhledem na sever, odkud by zřejmě přichvátali „tůristi“ v typických hranatých haubnách.
Když se tak rozhlížím po okolí, zaujme mně jeden patrný řopík na pokračování hřebene do Starého Města. Takže, když už jsem tady, zajedu se mrknout až k němu, louka nečiní problém. Je to u něj docela malebné, bunkřík se stromem…
Protože mám za sebou prohlídku poloviny těžkých objektů kolem Starého Města, rozhodnu si dát lehký oddech od těch stovek kubíků kvalitního betonu, a zabrousit na chvilku do přírody. Docela mně láká vyrazit na nedaleký Paprsek, ale trochu jinak než na naší dovolené s Janou na jaře. Tenkráte jsme to brali po normální silnici kolem Stolce (to kvůli Myšákovi a jeho Shadowce), dnes jsem tady sám a tak si můžu dovolit více. Vytipuju si, že západně od obou Vrben jsou ve svahu silničky, takže je jedu zkusit.
Udělám opět kolečko k zotavovně Morava, tentokráte ale do svahu vyrazím o pár set metrů dále. Velmi úzká asfaltka sice hostí zelenou značku, ale je to normální komunikace, nikterak omezovaná zákazovými značkami. Silnička razantně stoupá loukami a remízky, vyšplhá se na vrch Starý (830 m), pak to jde už pozvolna na Větrov (919 m). Opět nespěchám, občas zastavím, abych se zadíval vpravo dolů, kde se rozkládá osídlená oblast obou Vrben, dneska zřejmě hlavně rekreační. Tak dospěju až do samotného závěru, kde se odbočka odklání vpravo k prvním domkům. Pokračování po původní cestě by mně dovedlo na Paprsek, a tam už nechci.
Takže dolů, mezi chalupy, a pak pěkně klasicky po cestě (opět kolem Moravy, jestli mně někdo odtud pozoruje, tak z mých chaotických Brownových pohybů nebude moudrý:-))))) až na náměstí. Tam se zastavuju na rozhlídnutí, a přitom objevím otevřené místní informační středisko. Osvícen do něj vniknu, mají jej docela dobře vybaveno, a taky jo, objevím brožurku o místních opevněních, a hlavně, jak se k nim dostat! To jsem potřeboval!
Takže, další beton čeká, už jedu! Vyrazím okreskou směr Vikantice, na kraji se dám polňačkou vlevo. Ta mne dovede až na svažující se hřeben, kde se na protějším obzoru objeví dva bunkry, StM-S 33 a nad ním StM-S 34. Před dolním vlaje na stožáru naše vlajka, takže podle bunkrařských zvyklostí tam asi někdo bude. Zahnu k němu a po chvilce už utichá můj dvouvál těsně u ostnatých zábran, doplňujících kolorit. Jeho dobublání vyláká z vnitřku postarší pár, tedy, postarší, v mejch letech…. Pán se ke mně hrne a obdivuje báwo, já zase naopak, jak má udržovaný příbyteček. Když se vykecáme, pozve mne dovnitř na prohlídku. Jedná se o menší a „slabší“ variantu oproti těm v údolí, do spodního (ubytovacího) patra se slejzá po žebříku, a ne po obvyklých schodech. Raritou dole je původní hajzlík, jediný, který se zachoval v celém pásmu československých opevnění. Nakonec mi ještě řekne něco o sousedních bunkrech, oba dva jsou prý uzavřené a nic tam navíc neuvidím.
http://www.opevneni-stm.wz.cz/main.php?menu=objekty&objekt=s33
Dobrá, podle infa se rozhodnu pokračovat k hornímu bunkru a dál podél zelené naučné stezky kam až to půjde, nejraději bych se chtěl dostat až do Branné. Rozloučím se tedy s přáním zdaru v dalším konání a odbručím přímo svahem vzhůru. U dalšího objektu se stavím jen na chvilku, víceméně na foto.
http://www.opevneni-stm.wz.cz/main.php?menu=objekty&objekt=s34
http://svah.kvalitne.cz/
Naučná stezka pokračuje dál po hřebeni, zřejmě ve směru opevňovací linie, a já vyrážím po ní. Je to vlastně luční a lesní cesta, evidentně občas pojížděná (pan průvodce se pochlubil, že se tu jezdí veteránskými vojenskými teréňáky), takže tady nikomu a ničemu škodit nebudu. Cesta je rovná, leckteří enduristi (třeba Vládíci…) by to tady brali pěkně pod krkem, ovšem můj hrnek čaje je spíše v pohodovce, tak tedy dvojka na lehký plyn je to pravé. Bručím si, čumím vlevo, vpravo, hlavně po této straně pátrám po linii lehkých „řopíků“, a občas i nějaký spatřím. Projedu pár lesíků, občas zastavím na příhodném místě, rozhlédnu se, porovnám skutečnost s mapou, a taky zmáčknu spoušť. Nikde není ani stavení, ani živáčka. Po několika kilometrech, ve kterých přejedu i v okolí dominantní Kutný vrch, se dohrabu na stejnojmenné rozcestí v širokém sedle, na jeho opačné straně je rozhozeno pár domků osady Kronfelzov. Tady někde měla stát pevnost, která měla svými houfnicemi jednak postřelovat oblast severního přístupu do Starého Města (jasně že přes horský hřbet), druhak mohla těmi samými zbraněmi podporovat obranu údolí pod Ostružnou. Ale ani se tu nekoplo do země.
Sedlem sestupuje docela dobře patrná makadamová silnička, která podle mapy i ukazatele ústí kousek nad Brannou. Opustím tedy definitivně linii opevnění a uhýbám vpravo, abych se po několika minutách vynořil u hlavní silnice do Branné.
Cesta přes Brannou má svůj smysl. Každoročně se tu o „vrakařském“ víkendu jezdí veteránský motocyklový závod na „klasickém“ silničním okruhu, tedy žádná sterilní motodromová nuda. V páteční podvečer zde vždy probíhá přejímka na náměstí, což je perfektní možnost, jak si v klidu a pěkně zblízka prohlídnout mašiny, které byly ve svých časech špičkou stejnou, jakými jsou dnes stroje MotoGP. Postarší jezdci je tu v poklidu prezentují technickým komisařům, nikdo nikam nespěchá, neprudí se, kecá se, nikde žádná hektika a nervozita, prostě fajn lidi s fajn mašinama. A mezi nima je fajn taky.
Tož odstavím GS u hospody v horní části, a zapluju do davu vůkol, čumím, fotím. Dokonce mě tu osloví pár lidí, kteří si mě pamatují z mých dřívějších návštěv, jeden se dokonce ptá, kdeže jsem nechal Ká. Hmm, má pamatováka, tak jej uklidním, že je protentokráte v pohodě domácí garage. Potkám tu i sajdkárového cestovatele Hošťálka i s jeho Kawou 650, prostě, docela zajímavě strávená hodinka… a mohlo by se tady toulat ještě dýl. Ale co, čas nepočká, musím dál, štvanec timetablu:-))))….
Rozloučím se s motorkama (no, zejtra se tady možná zarazíme), a vyrazím směrem do sedla Ramzové, projedu jej bez zastavení, a klesám k Jeseníku. Mám ale v plánu ještě jednu zastávku, a to železniční. Minulý rok jsem kousek odtud ve stanici Horní Lipová navštívil, sice malé, ale zajímavé muzeum v našich poměrech ne příliš obvyklé horské trati Hanušovice-Jeseník. To nainstalovali místní nadšenci ve vyřazeném hradle, a byla tam pro mne příjemně strávená půlhoďka. Ale, nějak jsem tenkráte nefotil, takže to chci napravit.
Stanice tone v podvečerním tichu, nikde nikdo, prostě taková ajznbóňácká nirvána a poklídek. Alespoň si prošmejdím kolejiště, udělám záběry, a pak se jdu podívat, zdali něco nepojede, aby to bylo i trochu se životem. Jo, mám štěstí, za deset minut je tu osobák do Hanušovic. Po chvilce se z údolí ozve dunění dieselu, ozvěna jej odráží od protějších svahů, a najednou se z temného lesa vyhoupne postarší motorák. Pár lidí vystoupí, příjemně macatá vejpravčí ho odmávne plácačkou, a se závojem modrého dýmu vlak zmizí v zatáčce, ve které je nádraží postaveno. A nastane zase bohorovný klídek
Zbytek cesty do Ludvíkova je rutina, to ale neznamená, že si podvečerní jízdy neužiju. V Jeseníkách je vždy krásně, i když přes videlské sedlo jedu snad už po třicáté.
Na místě srazu už je dost mašin a ruch, tradiční při příjezdu. Z mých kámošů tady ještě nikdo není, tak se odsunu nahoru, převlíknu se a dám mírný relax. Bez piwa to ale není ono, takže brzy sestoupím mezi lid motocyklový a dám si dnešní první. Ke konci druhého přijede nejprve Siemens se Siemenskou a kousek poté i Jirka, Belšani stále nikde. Volám jim, a dozvím se, že bohužel nedorazí, že v sousedících garážích řádili kradaři, a tak Jindra místo vejletu montuje dodatečné železné zabezpečení. Škoda, ale jsou věci vis maior… přes ně vlak nejede.
Zbytek večera strávím velmi příjemně, jak jinak ani mezi kámoši na mašinách není možno:. Přiměřeně popijeme, pojíme (samo je i mrtvá ryba), více než důkladně pokecáme, inu, témat je dost. Takže spát se jde až po půlnoci…. Usínám bleskem, a vůbec, byl to hezkej a plnej den….
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!