HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

V druhém díle knížky Cestou osudu a náhody zabloudíme do Austrálie, Japonska, Sikkimu nebo Pákistánu.

V druhém díle knížky Cestou osudu a náhody zabloudíme do Austrálie, Japonska, Sikkimu nebo Pákistánu.

Knižní novinka o sedmi letech naplněných cestami po světě. Osobité líčení vidění světa očima cestovatele s fotoaparátem na krku a sandály na nohou. Kniha "Cestou osudu a náhody - Návrat s podkovou" Romana Vehovského dokáže vtáhnout do děje.



"Romanovy knihy nejsou de facto cestopisy. Je to osobní emotivní příběh o cestě, kde geografické lokace plní funkci fascinujících kulis, které sice místy příběh ovlivňují, ale nejsou klíčové. Klíčový je Roman - jeho náhled na svět, jeho vnímání a jeho komunikace se světem, která mu přináší neuvěřitelná setkání.

"Čtenář může Romanovi závidět: sedm let na cestách je přece paráda! Jen, když tak přemýšlím, znám hodně lidí, kteří o podobné cestě stále mluví, ale jen málokoho, kdo by ji opravdu podnikl. Taky můžeme pocítit touhu Romana napodobit. Ale nelze napodobit něco takhle osobního. Člověk může zkusit cestovat "podobným způsobem", dokonce může mít i velmi podobný přístup ke světu, a přece jeho cesta bude úplně jiná. A nakonec můžeme prostě jen číst, nechat se strhnout, prožívat... ale především se i z té četby dozvědět něco o sobě."

Jana Jůzlová
redaktorka a spisovatelka

Roman Vehovský, Cestou osudu a náhody - Návrat s podkovou, Slon indický

Za zvířaty se jezdí v organizovaných safari. Velký džíp s turisty projíždí savanou. Z otevřených okýnek se vše natáčí na kamery a mobily. Tohle nebyl zrovna způsob, jakým jsem chtěl slony spatřit. To jsem ještě nevěděl, že není radno se se slony potkat jiným způsobem. Každopádně jsem se vydal za těmito největšími suchozemskými savci v naději, že třeba nějakého zahlédnu. Netušil jsem, že budu mít takové štěstí, že mě bude od slona dělit jen pár metrů. Teď vím, že bylo možná štěstím i to, že tam alespoň minimální vzdálenost zůstala. Hned na okraji parku jsem na statného slona natrefil. Nával emocí zcela přehlušil varovné signály potencionálního nebezpečí. Vleže a s foťákem u oka jsem zaměřoval pomalu se blížícího samce. Když budu v klidu, bude v klidu i on, říkal jsem si. Slon mě zaregistroval a pomalu přicházel. Vzrušení i strach mne znehybnily. Šel si mne prohlédnout. A já jsem si stále přes objektiv prohlížel jeho. Hodně zdejších slonů nemá kly. On patřil mezi ně. To ovšem nijak nedeklasovalo tuhle jedinečnou chvíli. Musel od země cítit vibrace způsobené tlukotem mého srdce. Okamžik, ano, krátký okamžik, jenž má v tu chvíli rozměry absolutní. Chvíle, která už v přítomnosti penetruje do vzpomínek kráter dojmů. V onen okamžik jsem si neuvědomoval, že divoký slon dokáže na člověka zaútočit. Dokáže ublížit i zabít. V tu chvíli jsem netušil, že zanedlouho budu mít zkušenost se slonem, který se k něčemu takovému odhodlá.

 

Vyrazil stopem, se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků.
První kniha, vydaná v roce 2010, popisovala první tři roky cesty.

Druhá kniha vypráví o druhé polovině cesty a čtenář v ní autora doprovází na práci v Austrálii či na Novém Zélandě, stejně jako na cestách po Japonsku, Nové Kaledonii, Indii, Thajsku, Nepálu, Srí Lance, Pákistánu a Íránu.

Na začátku byla inspirace lidmi, kteří svými příběhy ukázali, že cestování není výsadou bohatých. Nejen mezi řádky se dá vyčíst, že více než peníze je třeba mít k cestování dostatek času. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích, mnohdy postrádající jakékoliv poznání.

Roman Vehovský, Cestou osudu a náhody - Návrat s podkovou, Sikhský Zlatý chrám v AmritsaruDnes je nejposvátnější svatyně sikhismu zcela opravena a stala se oázou míru a pokoje. A do ní právě pokojně míří moře poutníků, aby zde přivítali nový rok. A mnozí také podstoupili očistnou koupel v Jezeře nektaru. Celý Zlatý chrám je vyšperkován a oděn do sítě drobného osvětlení. Řetězy žárovek visí na všech budovách. Ale jsou to hlavně plamínky tisíců svíček, jež přicházející zástupy poutníků zapalují okolo bazénu. Meditační hudba jen umocňuje tuto nevšední atmosféru. Příchod nového roku signalizuje ohňostroj. Až s postupující nocí se prostranství vylidňuje. Je teplá noc. Nával dojmů potlačil potřebu spánku. Zůstal jsem u jezera. Byla to nevšední chvíle. Odrazy nasvíceného chrámu se pohupují na černé hladině. Svlékl jsem své svršky a při sestupování po mramorových schodech jsem se pomalu nořil do posvátné vody. Pak jsem se oblékl a lehl si na kraj nádrže. Ruce volně ležely podél těla a já jsem se zavřenýma očima vnímal zklidňující se tep. Snažil jsem se nemyslet na nic. Najednou se začala vynořovat z hlubin podvědomí znovu zvláštní tíseň. Náhle jsem si uvědomoval, že s pobytem v Amritsaru nekončí jen můj pobyt v Indii, ale pomalu celá dlouhá cesta. Jenže stále mám ještě kus cesty před sebou. Nikdy jsem se návratem příliš nezabýval. Jenže čím víc se blíží, tím častěji myslívám na cestu domů. Když jsem se před více než rokem rozhodl, že se pomalu budu vracet, začal jsem plánovat další postranní výlety na zpáteční cestě. Je teprve jaro, mám spoustu času. Ale znovu se dostavil strach, který jsem cítil ve Váránasí. Mám jet raději přímou cestou rovnou domů? Mám brát tenhle strach jako nějaké varování? Mám před sebou Pákistán a měsíční vízum. Mám se tam zdržet? Nepřetáhnu strunu? A co další země? Celou dobu jsem nechával cestě volný průběh s tím, že když vycítím čas k návratu, vrátím se. Začínám pociťovat obavy, které jsem předtím nikdy nemíval. Měl bych je respektovat? Snad tedy jen ten Pákistán, ale pak už určitě rovnou domů. Nebo raději ani ten Pákistán?

A co říká sám autor knihy?

"Měl jsem nomádský sen. A stačilo přitom tak málo, aby se měnil ve skutečnost. Na cestě člověk nemusí být boháčem, stačí objevit cenu času. Doma se může jeden týden v hodině proměnit v měsíc. Z měsíce je v minutě rok.
Na otevřené cestě čas plyne jinak. Zpomalí se. V rychlém sledu přicházejí prožitky. Takové, jaké zůstanou v mysli na dlouhý čas...
Smyslem každé cesty je dojít do cíle. Jenže tak, jak popsali mnozí, již se vydali vstříc dálkám, poznávám i já, že cílem se postupně začíná stávat cesta sama.
Kam člověka dovede? S kým ho seznámí? Co mu ukáže? Co vezme? Co dá? Bude odpověď čekat na pomyslném konci, nebo ji naleznu právě uskutečněním té cesty? Tak či onak, je třeba se po ní vydat."

Po Cestě osudu a náhody. (Roman Vehovský - autor)

Přečtěte si více o autorovi i knize.

Roman Vehovský, Cestou osudu a náhody - Návrat s podkovou. Na cestě


24.08.2012, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Když to stojí za to, většinou to nestojí nic.