Autem přes Atlas

Čtvrtek 23.4.

Spalo se mi krásně, jako vždycky v přírodě, a vzbudila jsem se za svítání. Měla jsem k vyřízení spoustu korespondence, a když vykoukly teplé paprsky sluníčka, odvážila jsem se vylézt ven. Šla jsem k řece a podél ní dolů, podívat se k mešitce. Říčka zurčela do nádherného voňavého rána. Vrátila jsem se a začala psát pohledy. Uslyšela jsem kroky klusajícího koně. Po úbočí přijížděl berberský nomád zahalený do hnědého šatu s bílým turbanem na hlavě. Naproti sem z kočovného tábora přicházela mlaďoučká žena v pestrých červených šatech, aby umyla nádobí a přivítala svého muže. Vstala jsem a šla je pozdravit. Muž se na mne usmál třemi žlutými zuby a požádal o cigaretu. Nevypadal, že by ho evropský kočovnický styl nějak překvapoval, zato jeho žena z nás nespouštěla oči. Kluci už mezitím vylezli, a tak se bylo na co dívat. Zabalili jsme si a pokračovali dál.

Horská poušť ustoupila a zeleným meandrem jsme dojeli až do obce Tamtatouch. Přes svoji zapadlost je tato veliká vesnice poměrně moderní. Nad ní se otevírá fádní kamenitá rovina, kterou osvěžují v dálce kopce vyvrásněné do křivek polodrahokamů. My najeli na prašnou cestu vedoucí stále k severu a další tři hodiny strávili na úseku Ait Hani - Imilchil. Za vesnicí Ait Hani jsme naložili pestrobarevnou babičku s velkým pytlem. Také neměla mnoho zubů, za to stále roztomile žvatlala, aniž by si uvědomovala, že mi jí nemůžeme rozumět, a prskala skrze mezery v ústech až na přední sklo. Její kolegyně naši ochotu odmítla, jelikož - jak naznačovala pantomimou - v autě zvrací. Obě se však moc nasmály a moc děkovaly.

Přejezd Atlasu autem nahrazoval trek v této oblasti, který by neměl valného smyslu. Prašná silnice se vinula mezi vyprahlými kopci, a jen místy se zazelenala oáza. Vesnice se kupí mezi sytě zelenými políčky, na nichž pracují pouze ženy, a splývají s šedí okolních kopců. Pokud tu jsou děti, běží za autem, jakmile cizince za volantem zmerčí. Stoupali jsme klikaticí do sedla Tizi Tirherhouzine (2.706 mnm). Tady stojí malá čajovnička, jejíž správce, malý kluk, nám prodal coca-colu a uvařil čaj. K tomu jsme dostali velikou kostku cukru. Vyfotili jsme se nad hlubokým, dramaticky zvrásněným údolím smrti a pokračovali dále.

Krajina ztratila na zajímavosti, jediným rozptýlením byl vždy brod na cestě. Rozhodli jsme se zastavit v jedné z vesnic. Jen jsme vystoupili, abychom se prošli uličkami k zdobené kasbě, už se kolem nás nakupily děti. Sahaly na nás, žebraly, nabízely se k vyfotografování, zkrátka předháněly se v tom, kdo z cizinců vytáhne nejvíc. Bylo to poněkud únavné, ale přesto se nechci na děti nikdy mračit. Ani když mi stahují gumičky z copů. Je to jen hra, ale bohužel jedna z nejdůležitějších, kterou se musí do života naučit. Rodiče je proto ani neokřiknou, vždyť oni se jakožto dospělí snaží o totéž, když nabízí nevyžádanou pomoc, radu nebo nutí své produkty. Z principu dětem nedávám peníze nebo bonbóny, ale těmto jsme přenechali alespoň chléb. Naznačila jsem té nejstarší z dětského gangu, aby ho rozdělila. Potom jsme odstrčili tisíce dětských ručiček a rychle odjeli. Mávaly za námi. Přestala jsem věřit na upřímné setkání a pochopila, že tady mezi Berbery nebo Araby je host vítán, ale jen pokud platí. A je-li cizinec, musí platit i za to, co nepožaduje. Děti nepoděkovaly, ale chleba zhltly s chutí. Vzpomněla jsem si na žebrající holčičku v Indii, které jsem dala banán a ona ho vyhodila do škarpy.

Konečně jsme se dostali na asfaltku a po chvíli do Imilchilu. Tolik opěvované městečko nás celkem zklamalo. V září tu probíhá zvláštní moussem - slavnost, jíž se účastní několik desítek tisíc Berberů z okolních horských vesnic. Kromě výročního trhu se zde potkávají příbuzní, stvrzují se domluvené sňatky a během tanečních oslav dochází k novým seznámením. Berberské dívky se vyšňoří do nejlepších krojů, ověsí těžkými šperky a výrazně nalíčí. Soudě podle několika fotografií, musí to být parádní podívaná, ovšem spontánnost a autenticita tohoto obřadu jistě dost utrpěla turistickým zájmem. Každopádně teď v dubnu tu nebylo k vidění v podstatě nic kromě výtečného grilovaného masa, které jsme si objednali na náměstíčku. Ani tady nebyl klid od samozvanců. Nějaký frajírek s velmi špatnou angličtinou se nám jal pomáhat s objednáním. Naznačili jsme mu, že toho není třeba, a tak si jen „mile" přisedl k nám a začal radit. Uf. V tom mě přistál na zádech kamínek. Otočím se, a tam sedí paní, bolí ji hlava. Ale proč mě slušně neosloví? Cožpak to je berberský zvyk oslovit někoho o pomoc hozeným kamenem? Věnovali jsme jí tři prášky ibuprofenu. Snědla jeden a vesele odkvačila. Doufejme, že si ty další nechá na zítra, jak jsme předepsali!

Nad Imilchilem se rozprostírá jezerní náhorní plošina. Ze dvou jezer (jmenují se podle legendární nešťastné dvojice berberských milenců Isli a Tislit) jsme viděli jen jedno - krásné, klidné a tmavě modré. Kousek dál, za dalším sedlem to vypadá, jako by nějaký obr zmačkal a rozházel kusy hor. Panoramatický úsek cesty nás zavedl nakonec až dolů k řece, a podle ní jsme jeli další hodinu. Legračně zvrásněné kopce pokrývají bochánky jehličnanů, údolí se zelená a všechno připomíná krajinu evropského severu. Sedím vepředu, Ťapka napjatě sleduje každou z tisíce zatáček. Nabrali jsme dalšího stopaře, tentokrát slepého Berbera, který neumí ani francouzsky. Paráda, Lukáš má vzadu velkou radost. Sjeli jsme z vysokých hor mezi rozkvetlé zelené kopce. Cesta však stále nekončila.

El Ksiba. Moderní město, kde holky chodí bez šátku, je tu čisto a lidé ochotně poradí, pokud jsou dotázáni a nic za to nechtějí. Dokonce mi ještě dají růži pro štěstí. Jsme ještě v Maroku? Pána jsme odevzdali na náměstí, vypadalo to, že ho tam někdo očekával; přijali jsme tisíceré díky. Vymotali jsme se na hlavní rychlostní N8, profrčeli přes Beni Mellal, kde doplnili benzín a spravili stěrače, až na horskou odbočku k vodopádům Ouzoud. Ubytovali jsme se v trochu zaplivaném pokoji jinak luxusního hotelu, dali si spršku a ulehli. Kluci na postele, já na podivnou matraci v rohu.

Pátek 24.4.

Vstali jsme brzy a vydali se k vodopádům Ouzoud, měli jsme to jen kousek přes jakýsi sad. Sluníčko si bohužel přijde pohrát s barvami až odpoledne, ale stejně to je nádherná podívaná, která dost překonala mé představy. Řeka tu vytvořila 110 metrů hluboký kar, do něhož padá voda ve dvou stupních. Nejdříve tenkým vysokým proudem, a potom bohatou kaskádou. Slezli jsme po vybetonovaných cestičkách kolem desítky kaváren a prodejen tretek až dolů. Tady brzy ráno nikdo nebyl, jen pár makaků vybíralo odpadkové koše. Bohužel tu nečekal ani převozník, a tak jsme se nechali inspirovat jedním místním prodejcem a cestu na druhý břeh jsme si našli. Řeka se totiž o kus dál ponoří pod skálu, a tady je možné suchou nohou tok překonat. Na druhé straně jsme vyhopkali do kopce a byli opět v sadu u našeho hotelu.

Než jsme se vydali na druhý přejezd Atlasu, tentokráte ze severu k jihu, zastavili jsme v hradbami obehnaném městečku Demnate. Já skočila na internet vyměnit poštu a kluci zatím nakoupili pití a nějaké dobroty. Městečko bývalo hlavním tržním bodem kraje, je známé glazovanou keramikou a působí velmi příjemně. Kontaktoval nás pouze jakýsi motorizovaný mrzák - žebrák. Kousek odtud je přírodní skalní most, ale ten jsme nějak minuli a spěchali po R307 k jihu. Průjezd sedla Tizi n´Outfi není příliš zajímavý, také za ním se relativně sjízdná asfaltová cesta klikatí velehorským, ale velmi pustým terénem. Nepotkali jsme za půl dne více než dvě auta a mohli zastavit na každém vyhlídkovém místě. Kalda usnul, já si vepředu povídala s Lukášem, aby neusnul také. Sjeli jsme k řece do vesnice Toufrine a zase šplhali vzhůru nádhernou soutěskou. Údolí se zazelenalo, po úbočích vykukovaly vesnice, pod námi byla úctyhodná hloubka. Minuli jsme ještě několik vesnic trochu stranou cesty, než se krajina srovnala. Silnice dále vedla, jako když střelí, skrze ošklivou šedivou kamenitou plochu. Jedinými společníky jsou jen sloupy vysokého napětí. Vzpomněla jsem si na Wellsovu Válku světů. Že by tady Marťané vyhráli boj s pozemšťany?

Cesta se přes hory opět protáhla, na kaňon Dades nezbyl čas. Zajeli jsme si tedy alespoň do Skoury. Městečko samo je zcela obyčejné, ale v pěkné palmárii stojí několik zajímavých kaseb. Jednou je stará kasba Ben Moro ze 13. století, dnes přestavěná na hotel, a druhou kasba Amerhidl ze 17. století, považovaná za nejkrásněji zdobenou a udržovanou kasbu v Maroku. Proto se jí také dostalo takové cti objevit se na bankovkách. My se k ní bohužel blíže nedostali, protože jsme byli nějak unaveni na další psychologický boj se smečkou dětí, které se nám vnucovaly ukázat dosti zřejmou cestu k ní.

AIT BENHADDOU

My máme jiný cíl - Ait Benhaddou. Projeli jsme kolem přehrady El Mansour Eddahbi a filmových ateliérů městem Ourzazate. Zdejší glaouiská kasba chátrá, jen část byla po vyhlášení nezávislosti obydlena místními. Nejlepší pohled na domovní hradbu je ze zadní strany od řeky. Lukáš už se nemůže dočkat a překračuje rychlost o 7 km/h. Zastavují nás policajti, kterých je tu všude po čertech hodně. Platíme pokutu 200 dh. Nu dobrá, s rodinnou jízdou si na nás nepřijdou.

Ait Benhaddou pochází pravděpodobně ze 17. století. Stavební materiál pisé tvořený bahnem a drtí slámy nevydrží bez stálých oprav více než dvacet let, takže většina těchto citadel je poměrně nová. Kasba Ait Benhaddou je chráněna UNESCO, a tak pravděpodobně projde náročnou rekonstrukcí. Není divu, že sloužila jako kulisa mnoha filmům, při pohledu od řeky působí shluk paláců, zdobených věží a jednotlivých domečků nalepených na skále neskutečně kompaktně. Přebrodili jsme mělkou řeku, koupili vstupné /20dh/ a pustili se do útrob hradu. Žije tu několik málo rodin, které se živí prováděním po svých domech i prodejem všeho možného. Vlastně je to dobře, protože citadela působí mnohem živěji, než kdyby byla pouhým muzeem. Napůl po skále, napůl po střechách domů, kde hnízdí čápi, jsme vylezli až nahoru k agadiru - opevněné sýpce. Mnoho z ní nezbylo, ale výhled by odtud byl parádní, pokud by zrovna nepřicházela písečná bouře. Nebe zlověstně zežloutlo a nebe se zamlžilo jemným prachovým pískem.

Po atlaských zkušenostech s rychlostí dopravy jsme zvolili hlavní silnici vedoucí k sedlu Tizi-n Tichka. Setmělo se úplně a já se propadla do snů. Probrala jsem se až kousek před sedlem, když Kalda odbočoval na silničku vedoucí do Telouetu. Kluci nechtěli spát někde v přírodě ve stanu, a tak jsme dojeli až do vsi, kde jsme natrefili na jakýsi hostel. Bylo pozdě, ale nakonec jsme se doklepali na majitele, abychom trochu usmlouvali neskutečně vysokou cenu. Inu, „tradiční berberský dům", to je láce. Zařízené to měli pěkně, tradičního tu však nebylo nic. Zalezli jsme do útulného pokojíku a tvrdě usnuli.

TELOUET

Sobota 25.4.

Ráno jsme popojeli k ruinám starého hradu a skrze torza hospodářských budov prolezli až před hlavní bránu. Odněkud se vynořil správce s velikánským klíčem a vybídl nás k návštěvě /20 dh + 50 za všechny pro průvodce/. Odemkl a provedl nás spletí chodeb a schodišť až do reprezentativních místností.

Glaouiové byli pány Atlasu a jejich hlavním sídlem se stal právě Telouet. Zdejší palác se nepodobá běžným kasbám, připomíná spíše evropský renesanční hrad. Sídlo bylo postaveno na počátku 20. století a zvláštním způsobem kombinuje tradiční maurskou a evropskou secesní výzdobu. Překlady v hlavním přijímacím sále jsou železobetonové, zatímco chátrající zázemní hradu se zachovalo z tradičního pisé. Prohlédli jsme si mozaiky a štuky, které trochu lacině kopírují almohadské medresy a paláce, zajímavější jsou jemná mřížoví, která se dodnes zdají být významným dekorativním prvkem obydlí. Mnohokrát tvoří dokonce nástěnnou výzdobu interiérů. Vylezli jsme na střechu, což je obecně dost vděčný nápad v Maroku, protože z ptačí perspektivy se člověk lépe zorientuje v bludištích uliček, dílen a palácových chodeb. Výhled na teloutskou oázu a zasněžený Vysoký Atlas rozhodně stojí za těch pár vratkých schodů. Střechu paláce pokrývají zelené glazované tašky, což by mělo podle zdejší symboliky náležet pouze mešitám a královským sídlům.

Marrákešský paša T´hami El Glaoui se dostal k moci roku 1907. Jeho loajalita, až řekněme kolaborace s francouzskými kolonizátory, přátelství s Churchillem nebo poněkud bujaré bankety v marrakéšském paláci mu nevynesly zrovna oblibu mezi národními buditeli a po vyhlášení nezávislosti roku 1956 byla jeho sídla ponechána zcela svému osudu.

Na kraji vesnice leží typický berberský hřbitov.  Od pouštní nebo horské krajiny je odděluje zeď. Na první pohled uvnitř ní nic není, jen pár poházených kamenů. Tyto špičaté, do země zaražené kameny jsou anonymní poukázkou přítomnosti mrtvých, kteří se pohřbívají z ryze praktických důvodů, aby těla nevyhrabali šakali. Vstup zemřelých do ráje by tím byl zkomplikován.

Fotografie Petra Greifová, Tomáš Řezníček a Lukáš Chaloupka