Kniha o životě pod mořem: Ráj na dotek

Autorka Inna Václavová popisuje nejodlehlejší kouty světa, které navštívila a kde měla možnost prozkoumat tajemný podmořský svět. Vulkanické Galapágy, tyrkysová Aldabra, vzdálená Lampedusa a temný Kokosový ostrov to je mystická, objevná cesta, na kterou autorka zve své čtenáře. Kniha je napínavá až akční, autentická, místy objevná, neotřelá. Plná příběhů a zážitků z cestování a potápění, doprovázená podmořskými fotografiemi.

Ukázka z knihy:

Poklad z Limy

„Pojď sem, Johne, sedni si ke mně,“ zavolal

slabým hlasem umírající stařec na mladého rybáře.

Rybář donesl starému kamarádovi vodu a přisedl

si k jeho posteli. Starci se chorobně leskly

oči, těžce dýchal a celou jeho bytost rozzařoval

tajemný oheň - ale nebyla to horečka. Chytil

rybáře kostnatou rukou a vychrlil ze sebe

jen dvě slova, která ho tížila po celý život:

„Mám poklad!“

Rybář se laskavě usmál a podal starci vodu.

Stařec ji však odhodil, nadzvedl se na loktech

a s planoucíma očima opakoval:

„Jsem majitelem nesmírného pokladu, který

jsem ukryl na Kokosovém ostrově v Pacifiku.

Moje pravé jméno je William Thompson a byl

jsem kapitánem brigantiny Mary Dear, která měla

odvézt z Limy poklady nahromaděné během třísetleté

španělské nadvlády v Peru,“ vychrlil ze sebe

a bezvládně klesl na polštář. Později tiše pokračoval:

„ Město se obávalo generála San Martina, známého

bojovníka za nezávislost Jižní Ameriky, který

se svou vlasteneckou armádou se blížil k pobřeží.

V Limě – „zářivém drahokamu španělského

impéria“ – nastal hotový poplach. Bohatí občané,

úředníci a církevní hodnostáři utíkali ve strachu

před generálem a hlavně před domorodci, kteří se

k němu otevřeně hlásili, a odváželi své bohatství

po souši i po moři. V městě zůstal už jen největší

poklad, sebraný z více než padesáti španělských

kostelů a shromážděný v katedrále, největší sbírka

bohatství duchovenstva v celé španělské Americe.

Tvořily ho pruty zlata, drahokamy, truhlice se

zlatými a stříbrnými mincemi, zbraně z drahých

kovů a velká socha Panny Marie s děťátkem z čistého

zlata a drahokamů. A tento poklad jsem měl

zachránit já, kapitán William Thompson, tehdy

ještě ve službách Jejího Veličenstva britské královny.

Večer jsme poklad naložili na loď, v noci jsme

zabili španělskou gardu a mnichy a nad ránem

jsme díky příznivému větru odpluli pryč. Všichni

mysleli, že se poplavíme na Galapágy, které jsou

o 1200 námořních mil blíže než Kokosový ostrov,

ale já jsem věděl, že o tomto ostrově téměř nikdo

neví a nikdo mě tam nebude hledat. Když jsme

byli na místě, rozdělil jsem poklad mezi posádku

a na deseti člunech jsme ho převezli na ostrov.

Našel jsem schovanou jeskyni, tam jsem poklad

ukryl a vchod jsem uzavřel velkým balvanem.“

Rybář poslouchal se zatajeným dechem,

zprvu nevěřícně, ale později se nechal zmámit

touto nečekanou zprávou od slabého

nenápadného starce. V duchu si blahořečil,

že se ho v nemoci ujal, a teď se možná stává

hrdinou toho nejkýčovitějšího příběhu,

kde bohatý cizinec na smrtelné posteli odkazuje

celý majetek neznámému člověku.

„A teď? Kde je poklad teď?“ ptal se rybář

dychtivě, když se stařec na chvíli odmlčel, jak se

vzrušením celý zadýchal. Nemocnému žhnuly oči,

svaly se mu napínaly a na chvíli z jeho vrásčité

tváře zazářila síla, odvaha, rozhodnost a krutost.

„Zajali nás. Španělská flotila nás obklíčila

a zajala, posádku okamžitě oběsili na stěžni a mě

a prvního důstojníka ušetřili jen pod podmínkou,

že ukážeme, kde jsme ukryli poklad. Souhlasili

jsme a když jsme se přiblížili k ostrovu, a ještě ani

nebyla vyhozená kotva, skočili jsme rovnou mezi

žraloky a pod palbou z mušket plavali ke břehu.

Dostali jsme se až na pláž a prchali tmavým

pralesem, šplhali jsme po pichlavých liánách,

padali strmými vodopády, brodili se divokými

řekami a utíkali po kluzkých kamenech. A vysoko

v horách, ukryti neprostupnou džunglí, jsme

sledovali, jak nás Španělé hledají a jak jsou stále

víc unavení a zoufalí. Viděli jsme, jak se vracejí

s prázdnýma rukama, do nitky promočení a celí

poštípaní od hmyzu. A potom odpluli a my jsme

celý měsíc zůstali na tomto nehostinném ostrově

- bez jídla, ustavičně mokří od neustálého deště,

jen se svým nádherným pokladem, který nám tu

však nebyl mnoho platný, nemohli jsme jím ani

založit oheň, abychom se aspoň trochu ohřáli.

Kradli jsme vajíčka červenonohým ptákům,

kteří měli hnízda na strmých skalách, a co chvíli

jsme přitom spadli s krvácejícími a mokvajícími

ranami do nehostinného moře plného velkých

a malých žraloků. Jednoho rána jsme na obzoru

zahlédli rybářskou loď, která potom na ostrově

zakotvila. Byli jsme zubožení a zbídačení, avšak

zdravý rozum nás neopustil. Vzali jsme z pokladů

to, co jsme mohli ukrýt na těle, a hlásili

jsme se k rybářům. První důstojník po cestě

zemřel na horečky a já jsem se dostal až sem,

na Newfoundland, ale už nikdy se mi nepodařilo

se na ostrov vrátit a poklad vyzvednout.“

„Takže poklad je stále na ostrově! A neví o tom

nikdo kromě vás a teď mě!“ zvolal nadšeně rybář.

„Ano, je to tak,“ odpověděl starý pirát

a jeho oči ztmavly a zlostně zasvítily.

Mladý rybář John Keating se díval do dálky

a v hlavě se mu pomalu rodil velkolepý plán,

kterým později odstartoval celý řetěz hledačů

pokladů.