Vlakem po střeše světa

Čínská vláda oficiálně spustila 1. července 2006 provoz doposud nejvýše položené železniční trati na světě. Nové spojení z provincie Qinghai z městečka Golmud do hlavního města Tibetu – Lhasy

(1142 km) se začalo budovat 29. 6. 2001 a bylo dokončeno s velkou slávou v předstihu. Zprávy o této unikátní stavbě proběhly po celém světě, tak jsem neváhal a pokusil se dostat do vlaku 3.týden po spuštění.

Shánění jízdenek na vlak v Číně, natož v Tibetu, je narozdíl od našich končin dost náročné. Zájemců o vlak je moc, vlaků jezdí málo, překupníků s lístky je mnoho, takže je prakticky nemožné přijít na nádraží a koupit si lístek na vlak ve stejný den. Za normální cenu se dají na nádraží sehnat lístky na týden a více dopředu, ale pokud potřebuje člověk dříve, tak jedině přes překupníky či cestovní kanceláře. Pak se může cena vyšplhat na více jak dvojnásobek. Já měl velké štěstí a objevil jsem v hostelu inzerát, že někdo prodá lístek Lhasa-Lanzhou jen za 60kč příplatek, tak jsem neváhal ho pořídit. Původní cena 537 RMB, tj. asi 1600 Kč za místenku do vagónu nižší lehátkové třídy do střední výšky.

Nejluxusnější třída má jen dvě lůžka v coupé a LCD televizi vedle polštáře. Nejnižší třída je pouze na sezení bez lehátek. V nižší lehátkové třídě jsou v coupé naproti sobě dvě trojice lehátek a je zajímavé, že s výškou lehátka klesá jeho cena. Lehátko, které je nejvíce dole je nejdražší, ale přitom na něm sedí většinou lidé z vyšších míst, takže se tam nedá v klidu ležet. Lehátko ve střední výšce je přesně v úrovni okna, což bylo ideální na focení přímo z postele.

V reklamě na vlak a prospektech se uvádí, že vagóny jsou vzduchově utěsněny proti změnám tlaku. Skutečnost je ale taková, že kromě záchodů ve vlaku nejdou otevřít žádná okna. Ta na záchodech byla většinou naštěstí otevřená, protože by kouřící čínská většina nezvládla dlouhou cestu bez cigarety. Při problémech s výškovou nemocí je u každého lůžka i na chodbách řada míst s hadičkami z nichž fouká při stlačení tlačítka údajně kyslík. Na rozfoukání kouře a jako větrák proti horku se mi to dobře osvědčilo. Na chodbách v každém vagóně jsou další sedačky, kam se dá příjemně posadit ke stolečkům, přitom tato místa jsou určena pro lidi s místenkou na lehátko, což mě v čínských poměrech přecpaných vlaků mile překvapilo. Na chodbách jsou zásuvky na 220 s čínským/USA konektorem, ovšem na použití byla velká fronta, neboť většina cestujících Číňanů neustále telefonuje a dobíjí mobilní telefony. Trať je pokryta GSM signálem (fungoval Eurotel roaming) jako ostatně většina hlavních silnic v Tibetu, přestože jsou vesnice od sebe stovky kilometrů a na většině míst nikdo nežije.

Na chodbách jsou ve vagónech displeje, které průběžně ukazují aktuální nadmořskou výšku, rychlost, čas a další zastávku v čínštině, tibetštině a angličtině. Bohužel jinak se tam s angličtinou nebo jiným světovým jazykem člověk téměř nesetká. Kromě asi pěti hodin v noci hraje celou dobu z reproduktorů hudba z maximálně dvou kazet, takže si člověk rychle zapamatuje čínské oblíbené melodie. Když vlak projíždí nějakým zajímavým místem (tunel, dlouhý most, kolem jezera, atd.), tak o tom vykládají čínsky v rozhlase a spousta lidí se vždy nahrne k oknům. Ve vlaku člověk dostane prospekt o železnici s mapou, ale většina je pouze čínsky. Podél železnice je postaveno 33 průchodů pro divoká zvířata. Některé druhy jelenů zde byly uměle vysazeny. Velmi často během cesty se stávalo, že některý z Číňanů zahulákal na celý vagón “jelen” a pak většina lidi vyskákala z postelí k oknům s videokamerami a fotoaparáty, což působilo opravdu komicky.

Vlak má celkem 20 vagónů a čtyři spojené lokomotivy. V jídelním voze mají asi 15 čínských jídel po 20RMB, nápoje či čínské nudle za běžné městské ceny. Občas procházela vlakem v době jídla obsluha s hotovými teplými jídly v mističkách jako v letadle za 15RMB. Jediný problém byl, že v jídelním voze měli napsané vše čínsky a obsluhující nazdobené Číňanky se evidentně vyhýbali komunikaci s cizinci. Každý vagón ve vlaku měl jednu svojí průvodčí a jednu uklizečku, která navíc dolévala lidem horkou vodu na čaj. Celkově bych řekl, že komfort ve vlaku rozhodně převyšuje naše IC soupravy.

Vlakové nádraží ve Lhase je postaveno ze záhadných důvodů až za městem na druhé straně řeky. Přes řeku vede krásný nový železniční most, který je na mnoha prospektech označován superlativy, ale ten je pouze pro vlak. Z města vzdušnou čarou je nádraží 2km, ovšem vzhledem k tomu, že přes řeku vede jeden hlavní silniční most, musíte si vzít taxíka a nejkratší cesta po silnici je celých 15km, za což se účtuje 30RMB. V obrovské nádražní hale nenajdete kromě záchodů a laviček zatím vůbec nic, nekoupíte si tam nic k jídlu, zato vám zrentgenují zavazadla, která si sami zvolíte.

Vlaky jezdí rychlostí do 100km/h v úsecích na permafrostu. Celá trasa trvala do Lanzhou 29 hodin. Železnice je pouze jednokolejná. Zatím do Lhasy jezdí jen 4 vlaky denně, ale už teď musel vlak občas čekat na vedlejší koleji ve stanicích než projela souprava v protějším směru. Prakticky celá trasa do Golmudu vede vysoko nad terénem na vysokých pilířích, mostech a náspech a tunely. Nejvyšší místo trati je stále v údolí, ovšem dno údolí má nadmořskou výšku 5072m (nedaleko stanice Tanggula). Kdo by čekal trať podobnou zubačkám ve švýcarských Alpách bude zklamán. Výhledy na okolní zasněžené vrcholky ovšem rozhodně stojí zato. Nejdelší most na trase má 11,7km přes řeku Qingshui. Kunlun tunel na trase, který je vůbec světově nejdelším tunelem v trvale zamrzlé půdě, měří 1,686 metrů. Fenghuoshan tunel (4905metrů nad mořem) je doposud nejvyšším tunelem v permafrostu.