HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Krvavé přivítání v Africe

Krvavé přivítání v Africe

Cestopisná kniha Lucie Kinkorové a Petra Drbohlava začíná zostra: "Zase zavírám oči a přeji si, aby gangsteři ten foťák už konečně uřízli a nechali mě být. Už mě ta kravata docela dusí." Přečtěte si první ukázku z knihy V rytmu Afriky.



 

Ukazuješ-li na někoho jedním prstem,
zbylé tři prsty míří na tebe.
Nigerijské přísloví

 

„Co to křičíš?“ mumlám a otáčím se. Ve zlomku vteřiny mě čísi mohutná ruka chytá zezadu za hrdlo do kravaty a pokládá mě na záda na zem. Jsem natolik zaskočená, že se vůbec nebráním. Podlamují se mi nohy a zcela se té brutální síle poddávám. Nic nevnímám, na nic nemyslím. Vůbec netuším, co se děje. A ani nic tušit nechci. Trvá to celou věčnost, která je však ve skutečnosti jen zlomkem vteřiny. Potom moment překvapení pomalu odeznívá. Začínám vnímat frmol kolem sebe. Mozek opět naskočil a začíná pomaličku pracovat. Zkouším se pohnout. Nejde to a já nevím proč. Aha, mám křečovitě zavřené oči a nic nevidím. Zvědavě je pootvírám.

 

Zjišťuji, že vlastně visím celou svojí vahou na gangsterově ruce, tisknoucí můj krk svým mohutným předloktím proti svém pupku. Jiní dva gangsteři mi každý drží jednu paži a další tři se snaží ohromným nožem přeříznout popruh od brašny na foťák, který mám provlečený pod košilí. Nepamatuji si jejich obličeje ani výraz tváře. Přímo před očima vidím svoji zakrvavenou dlaň. V sevření tolika černých rukou, nemám nejmenší pomyšlení na nějakou obranu. Ta nová zrcadlovka, na kterou jsem vyfotila zatím jen jeden film určitě nestojí za to, aby mi tihle chlapi zapíchli tuhle řeznickou kudlu do břicha. Jen bych neměla tak máchat rukama kolem toho nože, napadá mě a rozpažuji, jak mi to jen sevření dovolí.

 

Zase zavírám oči a přeji si, aby gangsteři ten foťák už konečně uřízli a nechali mě být. Už mě ta kravata docela dusí. No nejsou to břídilové? Ani foťák ukrást neumí! Konečně. Poměrně ohleduplně mě pokládají na chodník a mizí. Rozhlížím se kolem. Kousek vedle se ze země sbírá Honza. Když viděl, co se děje, duchapřítomně padl na záda na chodník a vlastním tělem zalehl batůžek s ostatními dvěma foťáky. Černoši se spokojili s tím, že mu z kapsy ukradli nefunkční hodinky a prázdnou peněženku. Pasy a peníze nám naštěstí zůstaly. Všímám si, že Honza má vzadu na kalhotách krvavou skvrnu. Rozhrnuji rozříznutou látku a z pod ní se na mě šklebí hluboká řezná rána. Stahuji Honzovi stehno šátkem a chceme se vydat do nejbližší nemocnice. Kde je ale Petr? Rozhlížím se zoufale kolem. „Zahlíd´jsem Petra, jak běží za těma grázlama,“ ukazuje Honza směrem do hloubi Hillbrow.

 

*****

 

Vší silou drtím krk černocha, který svírá Luci. Snažím se mu způsobit takovou bolest, aby ji musel pustit. Jenže on ji drží dál. A pak si uvědomuju, že jí vlastně nic nedělají, kromě toho, že se snaží přeříznout popruh od foťáku. Pouštím ho a bezmocně čekám, co bude dál. Popruh povoluje a černoši utíkají pryč i s foťákem. Najednou si všímám, že kolem nás stojí strašně moc lidí. Na jednoho z nich mířím svým pepřákem. Zvedá ruce nad hlavu a ze všech sil křičí: „Já ne, já s nima nemám nic společnýho!“ A proč jsi sakra nic nedělal? Proč jsi nám nepomohl? honí se mi hlavou. Rozhlížím se po ostatních. Všichni vehementně kroutí hlavami, že jsou nevinní. Nevěřím jim, ale nedokážu určit, kdo z nich je komplic gangsterů a kdo jen náhodný kolemjdoucí. Běžím směrem, kterým zloději zmizeli.

 

Něco mi říká, že potkají nějakou vyšší autoritu, která jim to rozmluví a že mi foťák vrátí. Nějakého kazatele nebo tak něco. Někoho, před kým i oni mají respekt. Běžím dál, do hloubi Hillbrow. Jenže po těch hajzlech ani památky. To by fakt byla sranda, kdyby se mě teď snažil okrást ještě někdo další! V kapsičce pod trenýrkami mám pasy a několik tisíc dolarů v cestovních šekách, polovinu peněz na celou půlroční cestu. Pomalu se vracím paralelní ulicí k místu činu. Policajt. „Dobrý den. Já mám problém,“ vyhrkávám na něj, když si třeseme rukou. „Támhle na hlavní nás přepadli. Ukradli nám foťák.“ „Já jsem z Central. Tohle není můj rajón. Musíš to nahlásit na stanici v Hillbrow,“ nezúčastněně cedí skrz zuby. Ta naprostá lhostejnost mi vyráží dech. „Ale vždyť se to stalo na ulici oddělující Central od Hillbrow,“ namítám. „Lituju, policejní stanice Hillbrow je pět až deset minut pěšky tímhle směrem,“ mává kamsi do jámy lvové a mizí. Ten se asi zbláznil! Jedno přepadení mi stačilo.

 

*****
Zastavuje u nás auto. Řidič se nabízí, že nás odveze do nemocnice. Máme mu věřit? Co když nás jen chce okrást o to, co nám ještě zbylo? Odmítáme. Do nemocnice dojdeme pěšky. Vždyť je za rohem. Připojuje se k nám asi patnáctiletý roztrhaný a špinavý kluk. „Kam dete?“ ptá se po chvíli, co se vedle nás jen tak jakoby nic šourá. „Do nemocnice,“ odsekávám a dál ho ignoruji. „Dovedu vás tam, jestli chcete,“ nabízí se a hlučně popotahuje plným nosem. Vůbec se mi nelíbí. Copak má asi za lubem? Vysvětluje si naše mlčení jako souhlas a zrychluje. „Hele, teď nás okradli a ještě málem zabili. Sebrali nám úplně všechno. Nemáme u sebe ani floka,“ vyjasňuji mu. Zase zpomalil. Vypadá, že chápe. Do areálu nemocnice vcházíme zadním vchodem skrz rezatá vylomená vrata. Z rohu zarostlého rozbahněného dvorku, který evidentně slouží jako skládka, se pomalu zvedá další otrhanec a přidává se k nám. Zdraví se s naším „průvodcem“. Vedou nás dlouhou tmavou podzemní chodbou. Nikde ani živáčka. Kdybych nebyla v šoku z přepadení, tak se asi bojím. Ale v tomhle stavu si jen mechanicky uvědomuji, že ten podchod může být léčka a nepouštím pepřový sprej z ruky. Konečně jsme v přijímací hale.

 

Starý vrátný v prosklené kukani nám vychytrale nabízí, že když mu dáme čtyřicet randů (asi 150 Kč), napíše Honzovi do přijímací zprávy svoji vlastní adresu a my nebudeme muset platit vysoký poplatek za ošetření cizinců. Nemáme tušení, jestli mluví pravdu, ale čtyřicet randů není moc, i kdyby nám to jen mělo ušetřit další papírování. Z Honzy crčí krev a tenhle vrátný vypisuje všechny formuláře jako ve zpomaleném filmu. To abychom věděli, kdo je tady pánem situace. Když mu nezaplatíme za „zapůjčení“ jeho adresy, vymyslí si určitě jiný „poplatek“.

 

Na lavicích v čekárně sedí černoši s nejrůznějšími zraněními. Polámaní, postřelení, pořezaní... Není divu. Že v téhle čtvrti vládne právo silnějšího, už jsme se přesvědčili. Jak se později dozvídáme, ani policisté se do některých částí Hillbrow pěšky neodvažují. A v autech raději jen rychle projíždějí. Dříve zde bývala klidná obchodní a bankovní čtvrť. Tu však postupně obydleli a ovládli gangsteři. Banky a obchody tu fungují dál, ale v čase, kdy jsou zavřené jako dnes, moc lidí na ulicích není. Tedy kromě pochybných existencí. Potom není moc radno se tu potulovat a vůbec ne s čímkoliv hodnotnějším u sebe.

 

„Hej ty, pojď mi s ním pomoct!“ houká na mě muž v hnědém svetru, který právě vyšel z ošetřovny. „Jako já?“ otáčím se za sebe, na koho jiného by mohl mluvit. „A vy jste doktor nebo co?“ ptám se podezřívavě. „Jo, ´sem doktor, tak jdeš?“ odsekává a protahuje si prsty v gumových rukavicích. Když tak vidím špínu a vybavení-nevybavení v téhle státní nemocnici, přemýšlím, kolik kulek už dnes s těmito rukavicemi z místních gangsterů vytáhl. V zemi, kde je minimálně každý pátý HIV pozitivní, není s hygienou legrace. Doktor píchl Honzovi tetanovku, a začíná mě poněkud zmateně komandovat: „Tamto mi podej... ne to, to z tý police... jo, sterilní jehlu s nití. Ale ne, tu druhou přece!“

 

Honza klidně leží na operačním stole a čeká, než mu doktor sešije třemi stehy proříznutý sval a dalšími devíti stehy stáhne celou ránu. Na svůj první den na africkém kontinentě bude mít Honza na celý život památku v podobě parádní jizvy. „Teď uhni, sedni si támhle,“ dostávám od doktora příkaz. Ještě, že jsem se podívala za sebe. Jinak bych si sedla přímo na odložený skalpel. Podél oprýskané zdi přebíhá krysa. „Já se taky ošetřím, jo?“ mávám na doktora zakrváceným palcem a beru si z poličky desinfekci. „Hmmm, ale bude tě to pálit, když si to postříkáš,“ bručí doktor shrbený nad Honzovou nohou. Možná bych si palec také měla nechat sešít, ale čím déle se rozhlížím kolem sebe, tím víc jsem přesvědčená, že by prst měl raději srůst sám. Doktor skončil. „Za dva tejdny přijď na vyndání stehů,“ nařizuje doktor. „V tomhle městě nás už nikdo neuvidí,“ prohlašuji razantně. „Co kdybych mu ty stehy vyndala sama?“ napadá mě. Doktor se zamýšlí: „No, nevím...“ Když však vidí moje odhodlání, nakonec povoluje. „Vlastně proč bys nemohla?“

 

Vycházím z ošetřovny. V tom se mi zastavuje dech i srdce. Třeštím oči na čtyři černochy sedící v čekárně na lavici přímo proti dveřím, ve kterých stojím. Snažím se zachovat klid. Srdce mi bije v krku jako splašené tak, že to musí slyšet celá čekárna. Hučí mi v uších. Chytám se futer a snažím se soustředit na igelitku, kterou má jeden z nich na klíně. Skrz bílý igelit se jasně rýsuje moje zrcadlovka. Obal už někam zahodili. Běžím za Petrem a česky křičím, že to jsou oni a ukazuju na skupinku. Nechápu, co tu dělají. Mám se jich bát nebo je to šance, jak získat foťák zpět? Asi jim právě někdo dal pořádně přes hubu. Kdo a proč? To je jedno. Třeba si vyřizovali účty se znepřáteleným gangem.

 

Petr prudce vstává a dvěma skoky je u nich. Vytrhává černochovi igelitku z rukou. „Pane, víte, tyhle lidi nás před hodinou přepadli dole na hlavní, ukradli nám foťák a Honzu pobodali. Jsou to zabijáci!“ křičím na mužíka v uniformě, který se najednou objevuje v čekárně a hrne se k Petrovi....

Knihu je možné objednat v nakladatelství Jota.

 


11.08.2006, Lucie Kinkorová


Diskuse


Tom
Tom
No tomu se řiká drsný přivítání.
17. 08. 2006, 00:24:33
Lucie Kinkorova
Lucie Kinkorova
Jojo, to je tak, kdyz nekdo leze do jamy lvovy...

V prvni rade to byla nase chyba, ze jsme si nezjistili, ze chodit do Hillbrow, jeste k tomu v nedeli, s fotakama je cisty silenstvi.

Stacilo otevrit Lonely Planet, zeptat se nahodneho kolemjdouciho. Ale kdyz je clovek tak natesenej na tu Afriku, tak se do ni rozbehne poznavat ji vsemi smysly hned po pristani na kontinentu, to da rozum...

Rozhodne to pro nas byla lekce k nezaplaceni :-)

A ten krasnej pocit znovunarozeni se ... mohlo to skoncit i hur. Ale jednou to doufam bohate stacilo.
17. 08. 2006, 09:00:44
Karel W
Karel W
No a jak jsi se pak porvala s tim vytahovanim stehu Honzovi :-) ??? S necim takovymhle jeste zkusenost nemam :-)
17. 08. 2006, 09:45:34
Lucie Kinkorova
Lucie Kinkorova
Honzu jsme za asi deset dni polozili v jednom kempu na velky stul urceny pro prani pradla a stehy jsem mu vytahala nuzkama na nehty a pinzetou (oboji, vcetne rany vydatne polity septonexem).

A protoze jsem to delala poprve, kdyz jsem je vsechny vatahla, zjistila jsem, ze cast rany nebyla jeste uplne srostla, takze jsem tam mela dva nebo tri nechat.

Ale dali jsme pres nesrostlej kus rany framikoin, kus obvazu, stahli cely stehno kolem dokola kobercovou lepenkou, a za tejden jsme kobercovku sundali a bylo vsechno v pohode.

Jen to trhani kobercovky z chlupatyho stehna bylo asi nejbolestivejsi operaci kolem celyho prepadeni. Honili jsme Honzu po celym kempu, jemu visela ze stehna mnou odtrzena cast, vic si na kobercovku nechtel nechat sahnout, prece neni zenska, aby si dobrovolne depiloval nohy.

Nakonec se zavrel ve stanu a za neustalyho kriceni, at se ani nesnazime ke stanu priblizit, si kobercovku sam postupne (trvalo to asi pul hodiny) sundal...
17. 08. 2006, 15:24:29
dg
dg
ti chlapi nic nevydrží, že?
:)
17. 08. 2006, 20:17:57
Karel W
Karel W
Tak to jsem se nasmal :-) Fakt dobry ... :-)))
17. 08. 2006, 15:31:45
Tom
Tom
jj...dokážu si celkem živě představit jak tam pobíhá :))) njn depilace je sviňa...nechápu jak to ty ženský můžou podstupovat dobrovolně :))
18. 08. 2006, 22:30:25
cj
cj
...Johannesburg (Jo'burg kratce) byval bezva mesto a Hillbrow jeho kosmopolitani cast, se spoustou nightclubs a Italian, German, Portugeese a jinych restauraci. Obchody otevrene i 24 hodin denne. Vse zacalo koncit v 1987 kdyz byl zrusen zakon Group Areas Act, ktery puvodne zakazoval bydleni ve meste jinym rasam nez belochum. V te dobe nebyla samozrejme v zemi svoboda pro kazdeho ale...jak uz jsem psal...Jo'burg byl bezva mesto. cj
11. 09. 2008, 17:25:25

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Jsou to právě tak malé věci, jako sundat si boty, když je všichni ostatní mají na nohou, které nám dávají svobodu.