HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Africké putování na půl roku

Africké putování na půl roku


Kniha Jana Pospíšila Africké putování, kterou vydalo nakladatelství Akcent, zaznamenává postřehy z cestování po Africe. Přinášíme vám z ní zajímavé úryvky.



 

Příprava na cestu

Je 5. září, mám za sebou zhruba rok plánování a příprav. V kapse letenku, pas s jihoafrickým vízem a v různých skrýších na sobě přes 3.000 americ­kých dolarů. Na zádech batoh s věcmi, které mi, jak doufám, budou sloužit celou cestu. Abych snížil cestovní náklady na minimum, mám s sebou stan a věrné průvodce všech baťůžkářů světa z nakladatelství Lonely Planet, Jižní Afriku a Východ­ní Afriku.

Jak to vlastně všechno začalo? Před několika lety jsem za necelý půlrok projel Asii od Istanbulu na Jávu. Amerika mě nelákala, vyloučil jsem malé světadíly, Evro­pu a Austrálii, a zbyla jen Afrika. Co kdybych ji také projel celou? V září přiletím do Kapského města a pojedu stále na sever až do Egypta. Tam budu tak po půl roce a uvidím. Budu-li mít štěstí, najdu si v Izraeli brigádu a pak pomaloučku po­jedu po zemi domů, kam bych mohl dorazit na jaře nebo v létě.

Farma Bonanza (JAR)

Ráno odjíždíme směrem na východ, na Maseru. Krajina už není tak plochá a su­chá. Přibývají kopce a vidíme i zelená pole. Také dost dobytka, koní, ovcí a pštrosů. Každou chvíli vyplašíme nějaké ptáky, viděli jsme i jednoho se strašně dlou­hým ocasem.

Ve 13:00 přijíždíme na farmu Bonanza, která patří Anniným rodičům. Ti nás přivítali velmi vřele, ukazují nám své koně, krávy. Procházíme s nimi část pozemků, vidíme hadilova písaře, perličky, nějaké kachny i další ptáky. Mají na pozemku i dva háje, kde tábořili trekkaři. Tatínek nám řekl, že v Jižní Africe stále platí zá­kon z doby treku, či-li kdyby náhodou přijeli lidé s volskými potahy, majitelé Bo­nanzy je musí pustit do těchto lesíků a nechat je tam, jak dlouho budou potřebovat, také jim mají umožnit přístup k vodě. Odhaduji však, že pravděpodobnost příjezdu trekkařů není příliš vysoká.

Tzv. Velký trek je slavná událost v dějinách Jižní Afriky. Evropané, konkrétně Holanďané, začali osídlovat jih Afriky od Kapska. Území bylo holandskou kolonií, ale osadníci si žili po svém. Později se začali do oblasti tlačit Britové, zabrali posléze celé Kapsko a nastolili tam britskou správu. Holandští osadníci zvaní Bú­rové (hol. sedláci) se sebrali, naložili vše, co měli na volské vozy, a vydali se hledat zemi, kde nebudou muset poslouchat anglické pány. To se jim podařilo, založili si nezávislé provincie Oranžsko a Transvaal. Oranžsko se dodnes jmenuje Free sta­te, Svobodný stát, což jasně naznačuje radost holandských osadníků ze znovunabyté nezávislosti na Britském impériu. Později však na holandském území byly objeve­ny diamanty a zlato, kteréžto bohatství si Spojené království nemohlo nechat ujít. Následovaly búrské války, kdy téměř půlmilionová armáda nemohla neporazit osmdesátitisícovou búrskou obranu. V těchto válkách byly poprvé v dějinách pou­žity koncentrační tábory, kde Britové shromažďovali ženy a děti bojujících sedláků. (…)

Ráno jsem unavený a mám opuchlé nohy. Jedeme do národního parku Addo, který je proslulý svými více než dvěma stovkami slonů. Vjíždíme do parku, projíž­díme ho skoro celý a – sloni nikde!! Vidíme želvy, prasata bradavičnatá, volavky, zebry, antilopy, ale slony ne. Jsme dost zklamaní. Černoušek u brány nám říká, ať to zkusíme kolem 13:00 znovu. Odpočíváme, fotím želvu a ptáky. Krajina zde je pěkná, kopcovitá, zelená, jaký rozdíl oproti krajině na severu! Vyrážíme znovu do parku a hle! Po jednom kilometru vidíme obrovského slona. Na zpáteční cestě vidíme druhého těsně u cesty. Krmí se. A copak vidíme, když projíždíme odpočí-vadlem u restaurace? Dva sloni stojí u vodní plochy, jako by se nechumelilo. Sanča tvrdí, že musejí být ochočení.

Fish River Canyon (Namíbie)

Chci za každou cenu vidět Fish River Canyon. Je to druhý největší kaňon na světě a hluboký je 550 m. Žádná veřejná doprava tam nejezdí, zkusím tedy auto­stop, je to asi 180 km. Nejdřív musím jet 44 km po silnici na Lüderitz a pak už jen pustinou. Ani provoz směr Lüderitz není zrovna nejhustší, jede tu pár aut. Těch 44 km jsem jel 2 hodiny a nadvakrát. Teď mi zbývá už „jen“ 137 km. Jede tu snad jedno auto za půl hodiny a žádné nezastaví. Na druhou stranu jako naschvál jezdí aut dost. Po pár hodinách mi už z toho vedra hrabe, jdu do blízkého hotelu pro vodu, majitel se mě ptá, jestli nemám nic lepšího na práci, než v tom vedru chodit v písku. (…)

Ráno 10. října mám obavy, jak to bude dnes se stopem, později poznám, že obavy byly oprávněné. Po osmé přemlouvám jednu bábu, aby mě vzala na viewpo­int. Má s sebou zákazníky a ti souhlasí. Na hlavním viewpointu mě vyhodila, že prý jsem chtěl svézt jen 10 km. Na další vyhlídky jedou beze mně. Tentokrát, se světlem v zádech, je kaňon úchvatný. Včera jsem se jednoho německého turisty ptal, jestli viděl Grand Canyon, řekl, že na něj nikdy nezapomene.

Na pointu přemlouvám řidiče trucku (výletní, vyhlídkový náklaďák), aby mě vzal do kempu. Jdu na stop a za malou chvíli stavím dva Holanďany, bohužel jedou jinam, než chci. Ale zde v pustině si asi nemohu moc vybírat, tak jedu s nimi směrem na Ai-Ais. Jsou děsně správní. Vyhazují mě na křižovatce asi 20 km před Ai-Aisem. Zde tvrdnu od 12:20 do 16:30 h. Je děsné vedro, auta staví i nestaví, ale mým směrem prostě nic. Po třetí zastaví auto, řidič mi podává láhev vody a říká, že bohužel nemá místo. Jeden německý pár staví sám od sebe, ale jedou do Ho­basu, to je jediné místo, kam nechci. V 16:30 to už nevydržím a vyrážím pěšky do Ai-Aisu. Hned po chvíli jede poloprázdné auto a klidně mě nechá na poušti, večer, 20 km od civilizace.

Jdu asi hodinu a pak mi samo nebe poslalo černouška, který mě vzal do kempu. Je tu mnohem hezčeji než v Hobasu, v kempu je tráva a je tu hospoda i obchod. Potkávám tu i své dva Holanďany. Jsem moc zvědavý na zítřek, protože tu je dost prázdno, nerad bych zahynul někde mezi kameny.

Toto je úryvek z knihy „Africké putování“ od Jana Pospíšila, kterou vydalo nakladatelství Akcent (www.vydavatelstviakcent.cz).

 


14.01.2007, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Všude dobře, tak co doma.