HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Tanec modrých andělů

Tanec modrých andělů

Kniha vznikla při natáčení stejnojmenného filmu. Se Stevem Lovečkem Lichtagem se v ní vydáte na výpravu přes Dominikánskou republiku do velrybí lokality Silver Bank. S potápěči budete shánět povolení, loď, hledat keporkaky, točit pod hladinou na jediný nádech.



Steva Lovečka Lichtaga jste mohli vidět ve filmech Holky z porcelánu nebo Pan Tau. Po odchodu do exilu v roce 1979 se však začal věnovat přírodovědným filmům. Nyní žije v Praze, je prezidentem Mezinárodního festivalu dobrodružných adrenalinových filmů a nadace Crystal Planet zaměřené na ochranu podmořské fauny a flóry.

Kaitola: Lorenzo musí zemřít !

Byl ideální den. Obloha bez mráčku, lehounký vánek jen nepatrně čechral modrou hladinu Atlantiku.

 

Vše bylo dokonale připraveno a nic nám nebránilo k vyplutí. Rozdělili jsme se na dvě posádky, které obsadily naše gumové čluny. Lorenzo se stal kapitánem jednoho, Alberto druhého. Filmovou a fotografickou techniku jsme měli uloženu ve vodotěsných kufrech, aby se jí dostalo co nejmenší újmy, dokud nepoběží natáčení naplno.

 

Kapitáni nakopli naše chrchlající motůrky o výkonu možná jednoho celého koně a odrazili jsme od MAMI MAMI.

 

Pla-pla-pla-pla-pla… chrchlaly naše maličké motory a já si nedokázal představit, že to ustavičné pla-pla-pla-pla-pla-pla-pla-pla-… budu poslouchat po celou dobu našeho sedmidenního natáčení. To jsem ještě netušil, že tohle chrchlání je to nejmenší zlo, které nás na výpravě potká.

 

Odpluli jsme asi jednu míli od naší mateřské lodi, když se asi tak půldruhé míle, tedy asi dva kilometry od nás, objevil první „výfuk“ — pšchúúúzzz!!!! — gejzír vody z černého hřbetu velryby.

 

„Tam je! Tam je!“ křičel jsem a ukazoval Lorenzovi, kam má stočit člun. Nevím, jak rychle by měl člun jet, ale to naše chrchlátko se doslova plazilo. Pla-pla-pla-pla-pla-pla…

 

„Come on, Lorenzo, Come on! Přidej, nebo tam nikdy nedojedeme. Tak k sakru přidej!“ křičel jsem na Lorenza a zároveň prosil motor, aby trochu rychleji uvažoval..

 

„Klid, Steve, neboj. Nemůžu jet rychleji, prostě pro sledování velryb je pomalá jízda lepší. Všude kolem nás a pod námi jsou další velryby a já chci, aby si zvykly na nízké otáčky našeho motoru. Až si zvyknou, tak nás nechají klidně připlout blíž,“ řekl klidně Lorenzo.

 

„No, to určitě, velryby tady všude kolem? Pěkná blbost!“ odsekl jsem sarkasticky Lorenzovi. Bylo jasné, že použil další hloupou výmluvu, aby omluvil neschopnost našich motorů. Hodně vzdálená a taky jediná velryba na obzoru během několika vteřin zmizela pod hladinou, my jsme však směrem, kde zmizela, na našem gumáku „uháněli“ dál.

 

Konečně jsme dorazili k místu, kde jsme poslední velrybí výfuk zahlédli. Kapitán a kormidelník v jedné osobě, Lorenzo, ještě více zpomalil, stoupnul si a rozhlížel se po okolí. My jsme si začali horečně upevňovat potápěčské masky, šnorchly a ploutve. Kamery byly připraveny v podvodních boxech. Zbývalo už jen překulit se přes okraj člunu a točit.

„Tak, můžeme, Lorenzo, jdeme na to?“

„Ne, ne, do vody ne! …čekejte, …buďte zticha, …nemluvte a poslouchejte,“ sykl na nás Lorenzo.

„Ale nikdo přeci nemluví,“ odvětil jsem.

„Teď mluvíš …ticho,“ odvětil mi šeptem.

Lorenzo čekal a poslouchal. My jsme se dívali na Lorenza, na hladinu a zpět na Lorenza. Ten čekal, a nic! Na hladině taky nikde ani ťuk. Lorenzo se díval na hodinky. Po chvíli znovu a znovu. Soustavně pozoroval své hodinky, jako by je právě dostal od Ježížka.

 

„Lorenzo, proč se pořád díváš na hodinky?“ ptám se.

„Tiše, neruš,“ nenechal se vyvést z klidu Lorenzo. Mě to ale z klidu vyvádělo, protože aby mi takhle neomaleně naznačoval, jak je náš čas drahý, tak to jsem opravdu neměl zapotřebí a už vůbec ne od tohodle najatýho úředníčka! Zbytek naší gumákové posádky, Matěj i Bill, byli podobného názoru.

 

„Von nám snad naznačuje, že pro dnešek už padla a chce jet k MAMI MAMI na oběd, nebo co. Čmoud zůstane hold čmoudem!“ pronesl Bill.

„Podle mě si říká, že už se pro nás namakal dost a je čas na úplatek,“ přilil jsem oleje do ohně pro změnu já.

„Chce z nás určitě vytáhnout další prachy, hajzl,“ hlesnul opět Bill.

 

Lorenzo pokyvoval hlavou a sledoval ubíhající čas na hodinkách. Minutu, dvě minuty, tři minuty, čtyři minuty a pak na hladině zazněl další velrybí výfuk — pšchúúúzzz !!!! — výdech hlasitě zasyčel asi pět set metrů od našeho levoboku.

 

„Tam je, tam je!!“ křičel Lorenzo a zvednul ruku jako směrovka u silnice. Otočili jsme se tím směrem. Nemělo smysl „jít do vody“, bylo to moc daleko od nás. Lorenzo přidal plyn a náš člun poskakoval na vlnách směrem k místu s velrybou.

 

Pla-pla-pla-pla-pla-… dodriblovali jsme na Zodiacu k místu, kde nebylo po velrybě opět ani vidu ani slechu. Lorenzo ubral mírně plyn. Pla-pla-pla, přešlo na tla-tla-tla, člun jel krokem a Lorenzo se stále díval na hodinky. Měl jsem pocit, že motoru měří puls a zjišťuje, jestli se stroj příliš fyzicky nepřepíná, když šnečím tempem pronásleduje kytovce. Vážně mi s tím sledováním času na hodinkách docela kazil hezké dopoledne.

 

„Lorenzo, co máš pořád s těma hodinkama, navlhly ti, nebo co?“ křikl jsem na něj.

„To je jednoduchý, Steve,“ podíval se na mě klidně Lorenzo, „velryba se vždy třikrát nadechne. Mezi těmi nádechy jsou takové kratší několikaminutové intervaly. Podle místa zanoření a vynoření většinou poznám, jestli zůstane na místě, anebo je nervózní a peláší pryč. Po tom třetím kratším intervalu mezi nádechy se potom zanoří na delší dobu. Ve zdejších mělkých vodách většinou zůstává u dna dvanáct, patnáct, maximálně však osmnáct minut, podle toho, jak je veliká. A pak, pak se opět vynoří a opět se třikrát nadechne a tak dál a tak dál. Pořád se to stejně opakuje. Buď se klidně a pomalu vynoří na tom stejném místě, a to je to, na co čekáme, anebo zmizí někam do Číny. Tahleta se vynořila zatím jen jednou, tak čekám, kde se vynoří a uvidíme.“

 

V tu chvíli to necelých padesát metrů od člunu udělalo — pšchúúúzzz!!!

 

„Uááááá , tamhle je, no to je skvělý, výborně,“ křikl jsem pochvalně na Lorenza.

„Tak už můžeme jít do vody?“ a horečně jsme si všichni nasadili potapěčské masky na obličeje.

„Ne, ne, ne, seďte klidně, ještě ne,“ opáčil Lorenzo a začal mě tím svým ne-ne-ne pěkně štvát. „Ksakru, na co pořád čekáme?!“ hlesnul jsem zklamaně.

„Ticho, seď! Nehýbej se a nemluv!“ siknul Lorenzo.. Začínal si už vyloženě koledovat o facku.

 

„Hergot, tohohle čmouda nám byl čert dlužen. On snad spolupracuje spíš s těma velrybama a ne s náma.

On si snad spletl dres, nebo co?“ ulevil jsem si směrem k Billovi.

„No jo, to víš, čmoudi ! Já jsem ti vždycky říkal, že na ně není spoleh,“ souhlasil se mnou nepřímo Bill. Posunul jsem si potápěčskou masku na čelo a ucítil příjemné ofouknutí tropickým vánkem.

Lorenzo pomalu kormidloval člun. Malé vlnky námi pohupovaly sem a tam, pohrávaly si s námi jak s pingpongovým míčkem a já cítil, jak se mi maska zařezává do čela a tahá za vlasy.

„Ty vole, fakt kšeft za všechny prachy,“ heknul jsem.

„Máme si sundat ty masky, Lorenzo?“ snažil jsem se vyřešit alespoň tento lehce bolestivý problém.

„Jasně, odložte si masky, já vám včas řeknu, až budete moct jít do vody,“ řekl kapitán-kormidelník.

My si sundali masky a odložili kamery zpátky do člunu. Lorenzo vedl člun někam, čert ví kam. Nekroužil na místě, a to mě mátlo.

„Hergot, Lorenzo, kam to zase jedeme! Ona se přece naposledy vynořila támhle,“ ukazoval jsem někam za něj.

„Neboj, klid, ona tady někde musí být,“ řekl Lorenzo, pátral očima po hladině. Štvalo mě, jak na nás hraje, že ví, kam jede, že zná směr, kam velryba pluje a... prostě z nás dělal pěkné blbce. A k tomu všemu se pořád důležitě díval na ty svý pitomý hodinky. Zítra pojedu raději s Albertem,, říkal jsem si v duchu a koukal na depresivně nekonečnou vodní pláň. Nikde ani ťuk, jen větřík si tu tiše švitořil.

 

Pšchúúúzzz!!! . . . ostrý zvuk rozříznul dlouhé ticho! Obrovský gejzír vytryskl asi dvacet metrů od našeho člunu! Pak se nad hladinu zvedl obrovský velrybí ocas a vzápětí začal pomalu a majestátně sklouzat pod hladinu. Okamžitě, jako na povel jsme si všichni spěšně nasadili masky, bleskově nastavili kamery a byli připraveni se překulit přes okraj člunu. Byli jsme ready jít do akce!

„Počkej, počkej, ještě ne, ještě ne,“ zadržel nás opět Lorenzo.

„Ksakru, proč ne, blíž už nebude, pojďme rychle za ní, zkusme něco natočit!“ ječel jsem na Lorenza. Ten se ale jen díval do vody, ruku měl zdviženou jako výpravčí a ignorantsky se tvářil, že ví co dělá.

„Ještě ne, ještě ne,“ ruku měl stále zdviženou a čekal... a čekal... a čekal.

 

A tak jsme si opět sundali masky, odložili kamery a čekali... a čekali a probodávali očima Lorenza. Ten k našemu údivu opět pomalu rozjel náš člun. Jednou rukou ho řídil a druhou opět čuměl na ty svý pitomý hodinky. Asi po patnácti minutách se gejzír objevil dobrých pět set metrů od našeho člunu.

 

„Hmm, tak za touhle už nemůžeme, ta už je pryč,“ řekl suše Lorenzo.

Můj vztek dosáhl denního maxima.

„Do prdele, Lorenzo, jak myslíš, že ty velryby natočíme? …že je budeme honit sem a tam, a když budeme konečně blízko, tak ji necháme klidně zmizet? Podle tebe budeme hledat takovou velrybu, která si lehne na hladinu, pomaže se opalovacím krémem a řekne, kluci, teď mě můžete točit!? Do pytle! Měli jsme skočit do vody, když byla blízko a mohli jsme možná mít pár záběrů natočených!“

 

Seděl jsem úplně zničeně a koukal se netečně na šplouchající vodu, která nám do člunu neustále natékala.

 

„Ne ne, to určitě ne, Steve, za touhle jste do vody nemohli, tahle by vám nedala žádnou šanci, věř mi,“ vyrušil mě Lorenzo a když jsem na něj pohlédl, v jeho očích jsem zachytil něco zvláštního. Něco jako výčitku, že jsme příliš nedočkaví a nejsme ochotni dát velrybám víc času. Podle něj jsme asi byli na úrovni neandrtálců, kteří chtějí všechno hned teď!

„Ta nás zkrátka nechtěla. Musíme najít jinou,“ trval tvrdohlavě Lorenzo na svém.

 

Byl jsem pěkně otrávenej. Bill byl super otrávenej! Pohodář Matěj se tvářil, jako by se ho ta beznaděj netýkala. Naše momentálně největší neštěstí, ten prokletej plašič velryb — Lorenzo — byl ale v naprostý pohodě. Klidně pátral dál a koukal někam do dáli.

 

Na obzoru jsme zahlédli několik vodních výfuků a mávajících ocasů nad hladinou. Lorenzo jim ale nevěnoval žádnou větší pozornost. Byly příliš daleko pro něj, pro náš pla-pla-pla-motor a tím pádem i pro naše kamery.

 

Takto hezky jsme na vlnách promrhali celý krásný prosluněný půlden..

 

„No nic,“ zvedl náš kapitán oči od ciferníku,“ myslím, že poplujeme zpátky k lodi a dáme si oběd.“ Ta slova opravdu bolela. Po dnešním totálně neúspěšném dopoledni nám bylo jasné: náš dominikánský velrybí kapitán očividně kope za naše soupeře, jinými slovy, za svoje kamarády keporkaky.

 

Provedl jsem bleskově krátkou rekapitulaci: nenatočili jsme ani vteřinu, pětkrát jsme si nasadili a opět sundali masky…pětkrát jsme dostali do pohotovostního režimu kamery a pětkrát režim zase vypnuli…. ani jednou jsme nešli pod vodu! Když pominu poměrně slušně usmažená vajíčka k snídani, nemohl jsem tento den v žádném případě považovat za úspěšný.

 

U MAMI MAMI jsme se potkali s naší druhou posádkou.

„Tak co, jak, kluci?“ rozdmýchával jsem malou jiskérku naděje, že by druhý tým mohl svým úspěchem vykompenzovat náš neúspěch.

„Je to v pchrrrrdeli Steve, ani jednu jsme neviděli,“ zahlásil disciplinovaně Honza Tutoky a jeho kolega Tomáš jen smutně tento fakt dosvědčil pokrčenými rameny. Jiskérka naděje dodoutnala. Touto odpovědí mě Honza mimo jiné přinutil, abych vzal své rozhodnutí vyměnit Lorenza za Alberta zpět.

My jsme aspoň nějakou velrybu viděli zblízka, oni zahlédli nějaké dva kytovce pouze v dálce.

 

Nemusím snad ani popisovat, jak probíhal náš oběd. Anebo trochu jo. Zkrátka jedinej Paquito se stále zubil, jako kdyby vyhrál ve sportce a občas zamumlal : „Ei! Dominicana republic — nó problem,“ a vítězně vztyčil palec na pravé ruce.

 

Nikdo se nezasmál. Seděli jsme okolo stolu jak na funuse. Nikdo z nás nic nenatočil, nikdo z nás se za celý den ani nenamočil. Všichni jsme si s obědem pohnuli, protože jsme ho chtěli mít rychle za sebou a být opět co nejrychleji na moři. Chtěli jsme využít co nejvíc z odpoledne k dalšímu, doufali jsme že úspěšnějšímu pokusu o natáčení.

 

Celé odpoledne se odvíjelo podle úplně stejného scénáře. Hrálo se opět podle stejných not.

 

V podvečer byl první natáčecí den u konce a naše skóre katastrofální! Vlastně se ani při troše fantazie nedal natáčecím dnem nazvat, protože jsme vůbec nic nenatočili. Ani jednou jsme se nedostali do vody, ani jednou se na kamerách nerozsvítilo červené světlo „RECORD“. Opravdu, skvělý začátek!

 

Nálada ponocovat nebyla, ani vyprávět si zážitky z průběhu dne. Nebylo totiž co. Naše nálada byla pod bodem mrazu. Hned po večeři jsme se jeden po druhém spakovali a šli brzy spát. Asi jsme všichni doufali, že se nám o velrybách bude alespoň zdát...

 

Knihu Steva Lovečka LIchtaga můžete vyhrát v pravidelné týdenní soutěži Hedvábné stezky. Vydalo ji nakladatelství Jota.


15.07.2007, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Svět je jako bonboniéra, někde hnus a někde sladký život.