Lovec krokodýlů

Steve Irwin patřil nepochybně k nejpopulárnějším a současně nejkontroverznějším osobnostem poslední doby. Názory na něj se různí, sahají od nekritického obdivu a zbožňování až po tvrdou kritiku a odmítání jeho představy o ochraně přírody. Svými dokumenty a ochranářskými aktivitami si získal obrovské množství příznivců, ale některými excentrickými výkony také značné množství odpůrců. Jistě nejznámější byl incident, kdy jednou rukou držel svého měsíc starého synka a druhou krmil krokodýla. Jeho pozoruhodné kousky, které předváděl s krokodýly a jedovatými hady, mu zase na druhou stranu přinesly ohromnou popularitu u velkých i malých diváků na celém světě, především však ve Spojených státech. Po řadě úspěšných dokumentů se objevil po boku Eddieho Murphyho ve filmu Dr. Dolittle 2 a pak i ve vlastním filmu Lovec krokodýlů. Není proto divu, že jeho smrt vyvolala velký ohlas, tím spíše, že zemřel dosti neobvykle. Bodl ho rejnok, tvor, který nebývá považován za nijak agresivního.

Autor knihy, novinář Richard Shears, se s Irwinem za jeho života několikrát setkal, aby s ním udělal interview. Snaží se seznámit čtenáře s jeho osobností a dobrodružným životem, který vedl, a přiblížit mu jeho zázemí. Rodiče, kteří byli původními zakladateli dnes proslulé Australské zoo a kteří ho od dětství vedli k lásce k přírodě a zvířatům, a to i těm méně populárním, jako jsou nebezpeční krokodýlové a smrtící hadi. Oddanou manželku Terri, která se s ním neohroženě pouštěla do nejrůznějších dobrodružství a vždy mu stála pevně po boku. Přátele a fanoušky, mezi které se řadila i řada známých osobností, ať už ze světa politiky nebo showbyznysu. Bez ohledu na to, jestli Steva Irwina považujete za zapáleného ochránce přírody nebo nezodpovědného televizního šaška, není pochyb o tom, že po sobě zanechal výraznou stopu.

Kapitola 4: Když si bude myslet, že se ho bojíš, dá si tě k obědu

...Hovořili jsme o jeho vlastním dětství a o tom, jak ho vychovávali jeho rodiče. Bob a Lyn vedli malý zvířecí park s plazy na stejném pozemku, kde jsme právě stáli, a vštěpovali mu úctu k přírodě. Vyprávěl, jak se potkal s Terri, když navštívila zoo, a jak má v plánu zasvětit zbytek svého života ochraně životního prostředí. Během našeho rozhovoru se Terri omluvila a pak se vrátila s malou Bindi v náručí.

Diskutovali jsme o tom článku, co jsem chtěl napsat, jak učí Bindi vztahu ke zvířatům, stejně jako ho to učili jeho rodiče. „Fajn, tak jdem," prohlásil. „Pustíme se do toho," - a pak rychle vyrazil po stezce k jednomu výběhu a o pár minut později už držel v náručí mohutného hroznýše.

„Tohle je velký had," řekl jsem a nervózně ustoupil. „A taky vypadá dost těžký."

„To teda jo, kamaráde," prohlásil. „Tady, zkus si to." A než jsem mohl couvnout, obtočil mi monstrózního plaza kolem krku. „Nedovol, aby si myslel, že se bojíš," prohlásil se širokým úšklebkem. „Když si bude myslet, že se ho bojíš, dá si tě k obědu."

Pochopitelně si dělal legraci. Nebo jsem v to alespoň doufal. Každopádně mě od zvířete nakonec osvobodil a pak si vzal od Terri Bindi, podržel holčičku v jedné ruce a do druhé chytil hada. Pak zaujal fantastickou pózu, stál tam ztuhlý jako socha, hadovu hlavu držel proti Bindině obličeji, a jenom zíral, oči vyvalené v předstíraném úžasu, do mé kamery. Tuhle pózu jsem pak za ta léta viděl ještě mnohokrát, ale takový už byl Steve. Miloval kameru a je třeba říct, že kamera milovala jeho.

Ale co jeho hlas? Ten přízvuk a ty jeho australské výrazy ... Řada lidí, včetně mě, si říkala, jestli to všechno není jen předvádění pro televizní kameru. Ale ne, tohle byl opravdový Steve, nestál na jevišti. To, co jste viděli v televizi, zcela odpovídalo skutečnosti. O svých dalších setkáních se Stevem Irwinem a návštěvách zoo se ještě zmíním později, pro tuto chvíli bych se vrátil k reakcím na jeho smrt.

Zatímco u bran Australské zoo se vršily květiny a postávali tam plačící lidé, novinové články po celém světě se předháněly v jeho vychvalování. Z Australanů žijících v zahraničí se najednou stávali zuřiví vlastenci, kteří s hrdostí odhalovali nebo připomínali, že pocházejí ze stejné země jako Steve Irwin.

„Za těch pět let, co žiju v zahraničí," napsala Michelle Cumminsová, „už jsem přestala počítat, kolikrát lidi začali vykřikovat ´Sakryš!´nebo´Koukni na tu krásu!´, jakmile zjistili, že jsem Australanka. Mojí impulzivní reakcí bylo znechucení, a tak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, jak hluboce mě zarmoutila smrt Steva Irwina. Jeho pompéznost mohla být občas nudná nebo protivná, ale teď už chápu, že to byl projev nadšení. Byl to rodinný typ, který přírodní tvory miloval, namísto aby se jich obával, a teď si říkám, proč jsem strávila tolik času vysvětlováním cizincům, že ne všichni Australané jsou jako on. Bůh ví, že svět by byl lepší místo, kdyby nás bylo víc takových."

Už z první záplavy dopisů bylo jasné, že lidé, kteří toho člověka neznali víc než jako excentrickou postavu z televizní obrazovky, byli přesvědčeni, že bude těžké, ne-li nemožné, ho nahradit.

„Neznala jsem Steva Irwina, ale ztělesňoval pro mě nezkrotného Australana a všechno, co je na naší zemi dobré," napsala Beverley Rogersonová z Rainbow Flat. „Fungoval jako skvělý velvyslanec, který se pokoušel Austrálii ve světě zpopularizovat, a docela s tím slavil úspěchy. Přála bych si, abychom měli někoho, kdo by zaujal jeho místo. Zůstává po něm velká mezera."

Knihu vydalo nakladatelství Jota.