HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Čekání na bílou smrt

Čekání na bílou smrt

Spojení Carcharias - velký bílý a Steve Loveček Lichtag je proslavené na celém světě. Muž který se nebál ani "Bílé smrti". Jak se ale krajan ze Znojma dostal až k natáčení dokumentů v Americe? To nám prozradí on sám...



Den, kdy jsem se zamiloval do oceánu, vidím, jako by to byl ten včerejší. Je červenec 1977, mně je něco přes dvacet let, stojím poprvé na půdě toho vytouženého státu, kde se z chudáků stávají přes noc milionáři a naopak. Vyjdu z obří odbavovací haly Kennedyho letiště v New Yorku, abych se poprvé nadechl amerického vzduchu. Mám svobodu, strašnou radost a strašně hluboko do kapsy. Do nové vlasti si přináším kapitál čítající pár desítek dolarů, a když pak vnitrostátní linkou přilétám na West Palm Beach, zbývá mi jich v kapse rovných dvaapadesát.

Moje první cesta z letiště vede proti větru, který přináší vůni ryb, slané vody a křik racků. Příbuzným není úplně jasné, proč se neřítím rovnou do obchodního centra. Civí na mne s jemnou výčitkou.

„Být tebou, letěl bych si honem shánět nějakou práci,“ říká mi strýc, kterého jsem před tím v životě neviděl.

Ale já jsem úplně mimo. Odmítám řešit spoustu malicherných otázek, třeba kolik stojí nájem, za kolik se tu najím nebo kolik musím vydělat, abych si pořídil auťák – protože bez něj to na Floridě přece nejde, jak tvrdí strýc.

Mám v hlavě jedno jediné: Chci dojít k moři. Skočit do něj. Uprostřed vln prožít tu nesmírnou radost, že tohle vysněné místo omývané Atlantským oceánem je odteď mým novým domovem.

Steve Loveček Lichtag

Šlapu si to po hlavní třídě přímořského městečka Lake Worth. Jsem totálně vykulenej. Obří auťáky, tlusťoši v květovaných kraťasech, fastfoody s hamburgery a mexikánskými specialitami. Bazary s veteší a obchody plné úžasných věcí. I když jsem přicestoval z tehdejšího západního Německa, všechno je to tu jiné, zvláštní, prostě americké.

Zastavím se ale jen u jedné výlohy. Natrefil jsem na ten obchůdek úplně náhodou, takový malý shop, asi tak půl kilometru od pláže. Nad vchodem je cedule s nápisem American Divers neboli Američtí potápěči. Za výlohou jsou potápěčské brýle, šnorchly, ploutve, lahve a hromada lákavých fotek. Přilepím nos k výloze a civím na silikonové brýle s velkým sklem. Připadají mi povědomé z obrázků starých verneovek a strašně mě přitahují. Bydlet u moře a nemít potápěčské brýle, to přece ne. „Jednou si je musím koupit,“ v duchu si slibuju.

Už se chci odlepit a jít pryč, když si všimnu, že se na mě přes výlohu směje pěkná holka od kasy a ukazuje, abych šel dovnitř. Hrkne ve mně, ale jdu. Nejspíš hlavně kvůli jejím prsům, pěkně tvarovaným v plavkové podprsence se vzorem americké vlajky.

„Hi, how are you? What can I do for you?“ vystřelí na mě.

Neumím skoro slovo anglicky. Motá se mi němčina s češtinou a ruštinou. A přestože jsem se v minulých týdnech trápil nad všemožnými učebnicemi, po anglicku mi to fakt nejde. Moje odpověď podle toho vypadá. Důkladně protáhnu „Áj…“ a konec. Vždyť já vlastně stejně nevím, co chci, a to ani česky.

Holka se pořád tak směje, jde do tuhýho. Opoští kasu a přistoupí ke mně. Druhý kus plavek má zakrytý kratší sukní, pod ní krásné nohy, nad ní roztomilý pupík. Jsem z toho na větvi. Je mi trapně za moji pitomou angličtinu, nechci se před ní ještě víc znemožnit tím, že budu jen tak čumět a nic si nekoupím. Tato konverzace je pro mě předem prohraná bitva!

A tak si tedy říkám, jo, ty brýle bych si snad mohl dovolit. Kolik tady můžou stát? Dolar? Dva? U nás v Československu vyjdou na nějakých čtyřicet kaček. Tady to bude možná trochu dražší. Čtyři dolary už bych ale dával nerad!

„Ich – teda Áj – bryle, jo?“ vykoktám.

„What?“ Zírá užasle a já nechápu, že neví, co jsou „brylen“.

„Brylen,“ ukazuju na svůj obličej a dělám velké kruhy kolem očí.

„Oh, you wanna mask!“

„Nou! Nou! Ocean brylen,“ trvám na svém. Pomyslím si, že je tu asi jen na výpomoc.

„Oh…mask…óóóóukej!“

Stále vrtím hlavou, ale krasavice se už někam hrne a nese mi krabičku, z níž vytahuje nádherné potápěčské brýle.

Tak přece:“Oh, yes, brylen …,“ zahlaholím vítězně.

„Oh, yes, mask,“ usměje se a mně teď konečně dochází, že „brylen“ jsou mask!

Ukazuji jí, že mám na nose dioptrické „brylen“, jestli je možné, aby se mi vešly po masku. Prý žádný problém, zase odskočí a vrací se s jinou krabičkou, z níž tentokrát vyndává potápěčské brýle s dioptrickými čočkami. Kulím oči. To je úžasný, říkám si. Tady mají na počkání fakt úplně cokoliv. Do té doby jsem vůbec netušil, že by v „brylen“ mohly být dioptrie.

A tyhle brýle mi sednou jako ulité. Vyhrkuji: „Jo, jo, jo. Super. Brylen super.“ Ona s úsměvem zabalí, vypíše účet a já se na něj podívám. Trochu ho luštím a potom najednou cítím, jak mé tělo vypouští miliony litrů potu. Musí to téct z každého póru od temena hlavy až po palec na noze. Nikdy jsem nevěřil, že lidské tělo dokáže vyprodukovat tolik tekutiny během jedné jediné setiny vteřiny. Vypadá to na pořádnou horečku, třesu se a potím. Křečovitě mrkám. Bojím se znovu pohlédnout na onu atraktivní dívku, která už teď nepochybně vidí, že jsem naprostý ztroskotanec!

„Tak, a můj první bankrot v Americe je tady,“ chroptím sám pro sebe…

Nemůžu nic moc říct, protože to neumím, takže si jen v hlavě opakuji onu příšernou informaci, kterou mi zprostředkoval první pohled na vypsaný účet. Sedmačtyřicet dolarů za ty pitomé brylen. Děs a hrůza! Nejspíš jsem předurčen stát se v Americe hned první den bezdomovcem, usoudím …

Nekonečných pět deset vteřin, či jak dlouho má krize trvala, skončilo. Zkrátka a dobře jsem na pult vysypal všechny peníze, co jsem měl. Zbylo mi pět dolarů. Pět dolarů, které mají začít mou kariéru v Novém světě. S tímhle kontem beru do podpaží úhledně zabalenou krabičku s najdražšími brýlemi na zeměkouli, otočím se na podpadku a mokrý opouštím krám.

Jsem o litry potu a desítky dolarů lehčí a s touto úlevou tu nádheru u moře rozbalím. S obrovskou pečlivostí si svou dioptrickou masku nasazuji na hlavu a kráčím do vody. Když jsem tak po pás, říkám si, že by k tomu ještě bodly ploutve a šnorchl! Však si jednou koupím i ty, mávnu rukou a nořím se do průzračné vody. Plně se poddávám oceánu, nechávám sebou smýkat, zkoumám každý kamínek, každé zrnko písku pod hladinou. Prožívám neskonalé štěstí, protože tohle není Mácháč, Balaton ani Černé moře v Bulharsku. Tohle je Atlantský oceán, můj klukovský sen.

Od té doby jsem už navždy cítil, že jsem jeho součástí. A nezměnil na tom nic ani fakt, že mi ty první brýle za dva dny někdo na pláži ukradl.

Knihu vydalo nakladatelství Jota.


23.09.2007, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Svět je jako bonboniéra, někde hnus a někde sladký život.