HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Sahara

Sahara

Nehostinná pustina přinášející svým objevitelům smrt. A nebo je Sahara místem pohádkových staveb, historických míst a rozmanitých kultur? Michael Palin ji projel napříč a na jejím konci objevil nejen krásu nezměrné pouště, ale také místo, kde byl ukřižován.



Michael Palin

Michael Palin už obeplul při svých dlouhých cestách celý svět, od severního pólu k jižnímu, plavil se kolem břehů všech zemí Tichého oceánu, ale snad největší výzvou pro něj byla cesta zatím poslední, při níž překonal nezměrnou a nelítostnou saharskou poušť. Není to rozhodně nic snadného a Palinovy nové zkušenosti se nedají srovnat s ničím, čím už do té doby prošel.

Jak se cesta odvíjí, Sahara odkrývá nikoli prázdnotu nekonečných písečných dun, ale bohatou a rozmanitou směsici kultur a krajin spolu s dlouhými dějinami civilizace, obchodu, řemesel a dobývání, jež se klene od dob starověkých Egypťanů až k dnešním ropou oplývajícím islámským republikám.

Jeho dobrodružství začínalo i končilo na kdysi stabilním, dnes však nejistém území Velké Británie Gibraltaru. Palin přeplul přes Gibraltarský průliv a jeho první zastávkou byl Fés a Marrákeš, odkud se vydal napříč mohutným pohořím Atlas. Několik dní strávil v kamenitých nepřátelských pustinách západního Alžírska v jednom z uprchlických táborů Saharawijů, národa žijícího v mnohaletém vyhnanství. Zotavil se z přemíry pokrmů z velbloudího masa a zamířil na jih, do Mauritánie, kde zakusil cestu nejdelším vlakem světa, objevil posvátné město napůl zaváté pískem a jeho cesta se zkřížila i s rallye Paříž-Dakar. Do Dakaru přijel o několik dní později než účastníci závodu a okusil vyčerpávající noční život tohoto města. Z Dakaru vyrazil po železnici do samého srdce Mali, domova úžasné hudby, k největší hliněné stavbě na Zemi a k mohutnému Nigeru, po němž se doplavil až k legendárnímu městu Timbuktu. Putoval i pěšky s kočovnými pastevci a na velbloudu Tuaregů se vezl přes Nigerskou republiku, zdolal pohoří Ahaggar a odletěl k alžírským ropným polím. Pak se vydal na průzkum Libye plukovníka Kaddáfího a ohromujících ruin starověkého Tunisu, mezi nimiž se natáčel film Život Briana a kde byl samotný Palin coby Brian ukřižován.

To je Michael Palin, cestovatel a dobrodruh, unavený, leč šťastný.

Michael Palin je čestným hostem letošního ročníku festivalu Tourfilm, který proběhne 3. - 4. října 2007 v Karlových Varech.Sahara

Den Dvacátý: Z MARRÁKEŠE DO VARZÁZATU

Marrákešské autobusové nádraží, známé pod svým romantickým jménem Gare des voyageurs, není místem, kam byste měli dorazit na poslední chvíli.

Detaily o odjezdech jsou psané převážně arabsky a v rušném vestibulu se moje hlava jako jedna z mála při čtení pohybuje zleva doprava, když se pokouším dešifrovat několik skrovných překladů do francouzštiny.

Samotné nádraží je moderní, betonové a funkční, a vedle horaires de départ dohlíží na zmatek pod sebou z pozlaceného rámu velký portrét starého krále Hasana II. Král je svrchovaným civilním i náboženským vůdcem této země a já, s Amininými slovy o pověrách provázejících každou cestu na paměti, předpokládám, že když hledáte ten pravý cíl, má vás upřený pohled Velitele věrných uklidnit, byť už je dva roky po smrti.

Když jsem si kupoval lístek, patrně jsem zapomněl připojit inšalláh ( dá - li Bůh ), protože jakmile jsem se ocitl za branou a pustil se do hledání Express Nahda do Varzázatu, Zagory a dál k jihu, jen taktak že mě nepřejely dva odjíždějící autobusy.

Posledních několik míst se zaplňuje a skupinka mladých mužů, kteří podle všeho autobusovou společnost vedou, je stále víc nervózní. Kontrolují se seznamy, odškrtávají se místa a znovu se kontroluje a atmosféra houstne.

Nakonec náš starý Daf s vyfouknutím oblaku hustého černého kouře na rozloučenou vyjíždí z nádraží a začíná se pomalu sunout dopravní špičkou marrákešského předměstí.

Na jedné zastávce pozoruji muže v bílé dželábě a slaměném klobouku, jak pomocí dvou prkýnek sbírá z prostředku silnice oslí výkaly. Lámu si hlavu nad tím, jestli pracuje pro radnici nebo jestli to je nějaký oportunista. Když jsem byl malý, kolem našeho domu v Sheffieldu projížděli při jakýchsi cvičeních policisté na koních, a když po sobě koně na cestě nechali památku, musel jsem s pocitem strašného studu přihlížet, jak o ni s lopatkami v ruce bojují můj otec se sousedem, oba vášniví pěstitelé růží.

Když se konečně ocitáme za městem, řidič vráží do přehrávače na palubní desce zaprášenou kazetu a autobus zaplňuje liturgický zpěv. Je to audioverze koránu, která nás má během cesty ochraňovat, a recituje ho, jak se dozvídám, Egypťan, který je pokládán za takovou hvězdu, že ze svaté knihy přednáší i v samotné Mekce.

Řidič mi připadá vyrovnaný a spolehlivý, jen zřídkakdy ve vzteku zatroubí a asi mu vůbec nepřekáží plastová vinná réva, která se mu pne po jedné straně čelního skla a jejíž vybledlé modré hrozny poskakují před fotografií ženy v bílém, s rukama zdviženýma ve zbožném gestu, která je přilepená na okně nad jeho hlavou.

Hory se začínají přibližovat a autobus funí do kopce v závratné sérii prudkých zatáček. Převládající barva krajiny se mění z rezavě kaštanové na hnědou a šedou. Konvoje terénních automobilů naložené bohatými turisty, kteří míří vstříc své pouštní zkušenosti, se netrpělivě vlečou za námi.

Asi čtyři hodiny poté, co jsme vyjeli z Marrákeše, zastavuje autobus v malém hlučném městečku Taddert, které je poslední zastávkou před průsmykem Tichka. Kouřové aroma čerstvě grilovaných kebabů je neodolatelné, ačkoli cesta k nim také není nijak snadná. Ochotní místní ukazují, kudy k řezníkovi na kraji cesty, od něhož si kupuji maso. To si pak sám musím odnést k ohni, kde si znovu zaplatím za to, že mi ho upečou. Jak se jím láduji, naproti mně zastavuje cestou z průsmyku se syčením brzd náklaďák naložený dobytkem a jedním maličkým staříkem, který se drží za postranice a apaticky hledí z dlouhé řady hovězích zadků.

Nedaleko za Taddertem opouštíme i poslední zemědělské terasy a pomalu, ale jistě šplháme vzhůru mezi holými rozpraskanými skalami, až dojedeme na plošinu pokrytou krátkou houbovitou trávou a kalužemi stojaté vody, mezi nimiž se pase několik ovcí. Je to drsná, nehostinná země. Současně je to rozvodí, odkud řeky z tajícího sněhu tečou na sever, do marrákešských rovin, nebo na jih, kde zanikají v poušti.

O několik chvil později jsme v průsmyku ( arabsky tizi ). Strniště komunikačních stožárů a nápis, kolem něhož se kvůli fotografování ovinulo několik chlapců z Evropy, dávají na vědomí, že jsme na vrcholu Tizi nˇTichka, ve výšce 2 260 metrů, nejvýše položeného průsmyku Atlas.

O zhruba hodinu později vystupuji z autobusu nedaleko města Aït Benhaddou. Stále jsme na úbočí Atlasu, ale poprvé se ocitáme na okraji skutečné pouště. Krajina mi připomíná Arizonu, se svými stolovými horami s plochými vrcholy, jejichž barva se s postupujícím sluncem mění na červenou, zlatou a nachovou. I přesto je toto městečko, nějakých dvacet kilometrů od hlavní silnice, jedním z nejznámnějších na planetě. Zná ho každý, kdo viděl Gladiátora. Nebo Lawrence z Arábie nebo Honbu za diamantem nebo Čtyři pírka - zkouška cti.

Kdykoli jsem byl jako dítě v kině s oběma rodiči, bylo to snad pokaždé na biblických velkofilmech. Poslední, který si pamatuji a při němž jsme se skutečně pobavili, byl film Sodoma a Gomora. Pro puberťáka, který se právě chystal na chlapeckou internátní školu, byl s výroky typu „Střezte se hlídek sodomitů" vskutku ideální. Až dnes se dozvídám, že filmovou Sodomou, která mě před pětačtyřiceti lety v Sheffieldu doslova uhranula, je vesnice, ve které právě teď stojím. ...

.... Je pozdě odpoledne. Jak se blížíme k Varzázatu, krajina vypadá v zapadajícím slunci skutečně velkolepě. Do skalních stěn zkroucených jako svaly v křeči se opírá slábnoucí sluneční svit, který zvýrazňuje každičkou nuanci v barvě, dokud všechno nezáří jako rožhavené uhlí.

A najednou vidím svou první fatu morgánu. Je to starodávná třpytící se citadela, zdvihající se odjinud, napůl pevnost, napůl palác. Zadívám se pozorněji, a je to starý Jeruzalém, pak ještě pozorněji, a celé město stojí v lešení.

Obálka knihy

Cestopis Sahara vydalo nakladatelství Jota.


30.09.2007, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nemám nic kromě svobody.