Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Obyčejný muž

Obyčejný muž

V roce 1994 Rwandu zachvátila vlna neslýchaného násilí. Jen málokdo mu dokázal uniknout a pouze zcela výjimeční jedinci se mu byli schopní postavit. Jedním z nich byl Paul Rusesabagina.



Pomocí diplomacie, úplatků a různých lstí se mu podařilo zachránit víc než dvanáct set umírněných Tutsiů a Hutuů, kteří nalezli dočasné útočiště v jeho belgickém hotelu v Kigali. Paul je tu s nasazením vlastního života skrýval před běsnícími gangy vyzbrojenými mačetami, které terorizovaly bezmocné obyvatele jeho milované země.

Paul Rusesabagina a Tom Zoellner

Obyčejný muž

Svědectví o masakru zpodobněném ve filmu HOTEL RWANDA

V knize Obyčejný muž, která se stala předlohou slavného filmu Hotel Rwanda, Paul Rusesabagina vypráví svůj životní příběh. Popisuje dětství na malé farmě, život chlapce z kmenově smíšeného manželství v zemi neustále zmítané kmenovým a politickým násilím. Dozvídáme se o jeho pozoruhodné kariéře, která ho vynesla až na místo ředitele luxusního hotelu Mille Collines, kde se seznámil s řadou významných a vlivných lidí. Provází nás osudovými dny z jara roku 1994, kdy se díky své odvaze a výjimečným vyjednávacím schopnostem stal poslední záchranou pro stovky zoufalých mužů a žen prchajících před peklem běsnící genocidy. Velmi živě popisuje pocity bezmoci a vzteku z nečinnosti mezinárodního společenství, zoufalství, které ho zachvacovalo, když musel přihlížet, jak umírají jeho nejbližší.

Po ukončení násilností nedokázal v zemi zůstat. Spolu se svou rodinou se přestěhoval do Belgie, kde si začal budovat nový život.

Kniha Obyčejný muž je dramatická a navýsost dojemná, i když překvapivě střízlivě podaná zpověď prostého člověka, který se řízením osudu a svým pevným charakterem stal skutečným hrdinou naší doby.

Paul Rusesabagina

Je mimo jiné držitelem Prezidentské medaile svobody a Ceny míru Národního muzea občanských práv za rok 2005. V současnosti žije v Bruselu

Tom Zoellner

Přispíval do časopisu Men´s health a jako zpravodaj pracoval pro San Francisco Chronicle. Je autorem knih The Heartless Stone: A Journey Through the World of Diamonds, Deceit, and Desire. Žije v New Yorku.

Ukázka z knihy - Úvod

Jmenuju se Paul Rusesabagina. Jsem ředitelem hotelu. V dubnu roku 1994, během vlny masového vraždění, která vypukla v mé zemi, jsem v hotelu, kde jsem pracoval, dokázal ukrýt 1268 lidí.

Když přišli členové ozbrojených milicí a vojáci s rozkazem povraždit mé hosty, odvedl jsem je do své kanceláře, jednal s nimi jako s přáteli, nabídl jim pivo a koňak a nakonec je přemluvil, aby pro jednou zanedbali svou povinnost. A když se pak vrátili, naléval jsem jim další drinky a přemlouval je, aby od nás znovu odešůi v míru. Tak to šlo celých sedmdesát šest dnů. Nebyl jsem při těch hovorech obzvlášť výřečný. Používal jsem stejná slova, jako kdybych v normálnějších dobách objednával dodávku povlaků na polštáře nebo třeba přikazoval řidiči hotelového autobusu, aby na letišti vyzvedl nové hosty. Dodnes nechápu, proč mi tihle muži se zbraněmi v rukou neprohnali hlavu kulkou a nezmasakrovali všechny, kteří se skrývali v pokojích v poschodí, každopádně to neudělali. V mém hotelu nebyl zabit jediný uprchlík. Nikoho nezbili. Nestalo se, že by někoho odvlekli a nechali ho beze stopy zmizet. Po celé Rwandě lidé umírali pod údery mačet, ale naše pětipatrová budova se stala útočištěm pro všechny, kdo se dostali až k jejím dveřím. Hotel samozřejmě nabízel pouze jakousi iluzi bezpečí, ale tato iluze vydržela, takže spolu s těmi, které jsem skrýval, jsem tu a mohu vyprávět svůj příběh. Není na něm nic vyjímečně hrdinského. Mohu se chlubit snad jen tím, že jsem zůstal na svém místě a pokračoval v plnění běžných manažerských úkolů i v době, kdy zmizely všechny stopy lidské slušnosti. Udržoval jsem hotel Mille Collines v chodu, zatímco se celá země zmítala v chaosu a osm set tisíc lidí bylo vyvražděno svými přáteli, sousedy, spoluobčany.

Příčinou byla rasová nenávist. Většina lidí v mém hotelu byli Tutsiové, potomci bývalé rwandské vládnoucí vrstvy. Ti, kteří se je snažili zabít, byli povětšinou Hutuové, v minulosti především zemědělci. Podle všeobecné představy jsou Tutsiové vyšší, štíhlejší a mají jemnější nosy, zatímco Hutuové mají menší, podsaditou postavu a širší nosy, ale většina Rwanďanů neodpovídá ani jednomu popisu. Toto rozdělení je z velké části umělé, pozůstatek minulosti, ale mnozí je berou velmi vážně a obě skupiny spolu už více než pět set let společné existence neustále soupeří.

Klidně byste mohli říct, že tento předěl vede také někde v mém nitru. Jsem syn hutuského zemědělce a jeho tutsijské ženy. Když jsem vyrůstal, moje rodina se o to vůbec nezajímala, ale poněvadž v Rwandě získáváte kmenovou příslušnost po otci, technicky vzato jsem Hutu. Oženil jsem se s Tutsijkou, do které jsem se vášnivě zamiloval, a narodily se nám děti smíšeného původu. Takto namíchané rodiny jsou ve Rwandě běžné, dokonce i přes naši dlouhou tradici rasových předsudků. Obvykle se příslušnost k jedné ze skupin na první pohled nepozná, ale jinak je ve Rwandě předěl mezi Hutui a Tutsii více než důležitý. Koncem jara a začátkem léta 1994 byl hranicí mezi životem a smrtí.

V době mezi 6. dubnem, kdy bylo raketou sestřeleno letadlo s prezidentem Juvenalem Habyarimanou, a 4. červencem, kdy se tutsijské povstalecké síly zmocnily hlavního města Kigali, bylo zmasakrováno osm set tisíc Rwanďanů. To je číslo, které rozumem nelze postihnout. Je to podobné, jako byste se pokusili - zcela bez přípravy - pochopit vesmír, představit si, že Země je obklopena miliardami obřích plynných koulí podobných našemu Slunci, které se pohybují v nesmírném prostoru věčné tmy. Něco tak ohromujícího se prostě vymyká lidským měřítkům. Zkuste počítat se mnou! Osm set tisíc životů během sta dnů. To znamená osm tisíc mrtvých denně. Víc než pět mrtvých za minutu. Každý člověk svět sám pro sebe. Všichni ti lidé se stejně jako já nebo vy smáli a plakali, jedli, přemýšleli, prožívali radost a smutek. Byly to děti matek, každé zcela nenahraditelné.

A jak zemřeli ... Těžko se na to vzpomíná. Mnozí se dlouho trápili v bolestech od sečných ran, museli sledovat, jak se v prachu pod jejich těly tvoří kaluž krve, možná se dokonce dívali na své vlastní odseknuté končetiny a často jim k tomu v uších zněl nářek jejich rodičů, dětí, manželek či manželů. Jejich těla zůstala pohozená jako nějaký odpad, dlouho hnila na prudkém slunci a nakonec je, až vše skončilo, buldozery zahrnuly do masových hrobů. Nebyla to největší genocida v dějinách lidstva, zato byla nejrychlejší a z tohoto pohledu asi nejděsivější.

Když to tak vezmu, nemohu říct nic víc, než že můj hotel zachránil čtyřhodinovou dávku mrtvých. Vezměte si sto dnů, odečtěte z nich čtyři hodiny a získáte dobrou představu, jak málo jsem toho dokázal tváří v tvář neúprosnému chodu dějin.

Knihu vydalo nakladatelství Jota.


04.11.2007,


Diskuse


Dobrý den viděla jsem tento film a je fakt pěknej líbila se mi tam jedna písnička od těch afrických dětí nemohu jí nikde sehnanat prosím když tak mi jí pošlete na můj mail děkuju
03. 04. 2009, 20:30:15

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nemám nic kromě svobody.