Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Brány do Ztraceného světa

Brány do Ztraceného světa

Kniha Brány do Ztraceného světa je svědectvím unikátních až pohádkových objevů na stolových horách Venezuely. Cestopis Marka Audyho vám vezme dech.



Když podniknete výšlap na stolovou horu ve Venezuele, nemusí to být v dnešní době ještě nic výjimečného. Když ale na oné „tepui" najdete vstup do jeskyně, shodou náhod jste jeskyňář a shodou náhod má vaše výprava s sebou vybavení, abyste se mohli dostat dolů, dá se na to říct jedině: štěstí přeje připraveným.

Objevy mohou být dílem náhody, ale nejlepší je vyjít jim naproti, tak jako poctivě chodí Marek Audy při svých cestách do Jižní Ameriky. Spolu s dalšími venezuelskými, českými a slovenskými jeskyňáři tam objevil jeskyně, o kterých v prvních letech třetího tisíciletí ještě svět neměl tušení.

Na stolových horách Roraima a Chimantá byl díky několika výpravám popsán celý unikátní podzemní svět - můžeme ho tak označit díky ohromným prostorám jeskynních systémů a výjimečnosti umístění tohoto křemencového světa. Marek Audy navíc dokázal objevovat i na povrchu stolové hory, v její fauně a floře. Ano - objevovat! Knih o cestování je mnoho, ale „Do hlubin zapomenuté země" je knihou připraveného cestovatele, který své výpravy dokázal korunovat ve světovém měřítku jedinečným objevem. A jak se dočtete v knize, začalo to přitom tak nevinně...

Marek Audy
(*1969)
Vystudoval VUT, Fakultu strojní. Zaměstnání projektanta však velmi rychle opustil a vydal se na dobrodružnou cestu fotografa a objevitele. Již několik let organizuje výzkumné výpravy na stolové hory Guayanské vysočiny ve Venezuele. Je objevitelem nejdelší křemencové jeskyně světa Ojos de Cristal a spoluobjevitelem dalších významných jeskyní popsaných v této knize. Jako jeskynní fotograf se proslavil po celém světě. Účastnil se speleologických expedicí zkoumajících nejhlubší jeskyně Balkánu. Fotografoval objevování nejdelší solné jeskyně světa v Íránu. Je spoluorganizátorem řady dalších speleologických výprav do Polska, Rakouska a Černé Hory. Kvůli krajinářské fotografii navštívil řadu zemí také v Asii a Africe. V Jižní Americe procestoval Argentinu a Chile. Krátce fotografoval i v Bolívii a Peru. Jeho aktivní vztah ke kajaku a divoké vodě vyvrcholil sjezdem Velkého Jeniseje na Sibiři - od pramene až po první civilizaci. Se svou ženou Světlanou založili začátkem 90. let grafické studio na zpracování digitálního obrazu a tisk velkoformátových fotografií. Společně vychovávají tři děti.

UKÁZKA

Za skalními bloky poházenými v bažinách a mělkými jezírky zakrátko nalézáme nenápadný temný portál skrytý v houští keříkovitých bonetií. Potůček se zaříznul do úzkého hlubokého meandru a zurčí několik metrů pod námi. Prodíráme se mezi pavučinami, kterých je ve vstupu nespočet. Pach aromatických lišejníků rostoucích v zeleném šeru vchodu je s průvanem nasáván do hlubin jeskyně a podtrhuje ještě víc už tak mystickou atmosféru. Dál už je tma neproniknutelná. Bez světla nelze pokračovat. Vracíme se ven a příběh objevu nejdelší křemencové jeskyně na světě by mohl v tomto okamžiku skončit. Historii ale měnívají drobné náhody.

Z batohu, který nechal pod klenbou vstupního portálu, vytahuje Zolo dvě čelovky! Ráno při odchodu si uvědomil, že po setmění nemáme absolutně žádnou šanci udržet se beze světla na pěšině a najít cestu zpět do bivaku.
Ideme!
Suť a závaly ve vstupní chodbě zmizely a podrážky našich promáčených bot kráčí po zkamenělých čeřinách křemitých písků. Prostory mají zvláštní charakter. Strop i dno jsou placaté, profily chodeb jsou obdélníkové.  Jeskyně je téměř horizontální. Povrch Roraimy je temně černý, ošlehaný dešti i slunečním zářením. Tady v podzemí se odstín skal mění od růžové přes červenou až po temně purpurovou. Potůček, který jsme sledovali na povrchu, se objevuje jen občas, spíše ve formě kaluží nebo jezer. Snažíme se přesto sledovat směr toku, který by mohl určovat hlavní směr jeskyně. Podvědomě očekáváme nějaký zlom, kde vodorovná chodba zmizí v hluboké, nekonečné propasti.

Zolo se před lety účastnil expedice do nejhlubší brazilské jeskyně Gruta de Centenario. Tato 481 metrů hluboká puklinovitá propast je zároveň doposud nejdelší křemencovou jeskyní světa. V tektonických trhlinách Brazilci naměřili téměř čtyři kilometry chodeb. Ve freatických, podzemních kanálech Roraimy Zolo vzpomíná, že charakter Centenaria byl ale úplně jiný. Prakticky si prý nepřipadal vůbec jako v jeskyni, ale spíše jako ve shluku balvanů nějakého gigantického závalu.

Náhle se před námi ozývá šum vodopádu. Propast se blíží! Zpomalujeme krok do obezřetného tempa. Skalní práh před námi je však hluboký sotva několik metrů. Za ním se otevírá velký dóm, vyplněný kamennými bloky zřícenými ze stropu. Nepřehledná změť rozbitých skal ukrývá dole pod námi další pokračování.

Krkolomně slézáme pod vodopád. Jednotlivé balvany závalu jsou tak velké, že lze mezi nimi bez problému projít dál. Náhle další cestu uzavírá jezero. Barva vody připomíná silný čaj a tam, kde je větší hloubka, rudou krev. Nenecháváme se odradit. Skáčeme z kamenu na kámen a brodíme se po kolena. Za jezerem se jeskyně větví na několik plazivek. Všímáme si i odboček v bočních stěnách hlavní chodby. Jsou jich tu desítky! Podvědomě ale stále neopouštíme myšlenku odvodnění systémem vertikálních propastí. Tak, jak jej známe z vysokohorských vápencových krasů Alp nebo Jugoslávie.

Svit čelovek slábne, otáčíme zpět. Čtveřice čekající na povrchu má o nás jistě již obavy. Zolo ještě fotí pár fotek, o kterých ještě nevíme, že doma sehrají zásadní roli při agitaci na speciální speleologickou expedici. Cestou k východu objevujeme ve dně chodby dvě kruhové pravidelné jamky plné vody. Půl metru hluboké marmity vypadají jako oči. Lehám si na růžovou jeskynní podlahu, zanořuji ruku až po rameno do chladné vody a nabírám hrst průhledných několik centimetrů velkých oblázků. Připomínají jeskynní perly. Kolik překvapení nám ještě podzemí Roraimy přinese? Do leskla vyleštěné kuličky a válečky jsou z čistého křišťálu. Jeskyni podle tohoto útvaru nazýváme Krystalové oči, španělsky Ojos de Cristal nebo taurepánsky - řečí místních domorodců  Geten chenu [cht dčenu].

PŘEDMLUVA


Příběh této knížky začíná tak trochu pohádkově.

Tři kamarádi, dva se svými ženami a jeden s přítelkyní, si udělají výlet na stolovou horu Roraimu na venezuelsko-brazilsko-guyanském pomezí - tutéž, již si kdysi romanopisec Conan Doyle vzal za model pro dějiště své slavné sci-fi Ztracený svět z roku 1912. Sotva se výletníci po tabulovém povrchu proslulé hory porozhlédnou, najdou v křoví přírodou dobře zamaskovaný vstup do podzemí. Bez ohledu na rizika do něj dva z nich sestoupí. Ač s sebou nemají jinou výzbroj než čelovky a fotoaparát s bleskem, během dvou hodin v temnotách zjistí, že našli něco, o čem se žádnému z nich nesnilo...

Jako dlouholetý fanda venezuelské přírody se přiznám bez bolesti, že jsem byl touto příhodou okouzlen, jakmile jsem si o ní přečetl. (Umožnil mi to Marek Audy svým článkem v populárně vědeckém časopise, vyšlém v květnu roku 2003.)

Jen si představte: na posvátné hoře indiánů, která je zároveň kultovní horou několika generací objevitelských průzkumníků a politicky důležitým rozhraním tří států, na hoře, o níž bylo napsáno a vydáno několik knih a stovky článků - na této veleznámé hoře objeví malá partička Čechů a Slováků prakticky při své první procházce obrovské podzemní prostory, o nichž dosud nikdo neměl tušení.

My Češi jsme stejně jako naši sousedi Slováci na jeskyně a podzemní dómy zvyklí, jsou dnes atrakcemi Českého, Moravského i Slovenského krasu. Kdo se o to zajímá, ví, že průzkumnická disciplina „objevy v podzemí" je dosud ve světě i u nás v plném rozvoji a co chvíli přináší plody v podobě nějaké jeskyňářské novinky. Můžeme se proto ptát: jaká senzace? Čím se od těch ostatních novinek odlišuje objev jeskyně na Roraimě?

Ten objev je jedinečný, a to hned z několika hledisek. Zkusme je vypsat.

Zaprvé: Objevit něco nového na Roraimě je jako byste objevili novou skalní věž v Prachovských skalách. Není druhé stolové hory v Jižní Americe (a že existují kromě Venezuely i v Brazílii, Bolívii, Guyaně a Surinamu), která by byla tak přístupná a navštěvovaná.

Zadruhé: Roraima, stejně jako další stolové hory Guayanské vysočiny, je budována křemitými pískovci a křemenci, tedy horninami, v nichž se za normálních geologických okolností nevytváří kras. Základem vzniku krasu je pozvolné rozpouštění hornin ve vodě. Vzorek vápence - horniny, pro níž je kras typický -, vám rozpustí v každé laboratoři. Zkuste však rozpustit křemen!

Zatřetí: O tom, že v prastarých sedimentech stolových hor existují krasové jevy (děje se tak v důsledku naprosto specifického geologického a hydrologického vývoje i přes to, co je napsáno v minulém odstavci),  se vědělo přinejmenším od leteckého objevu propastí na stolové hoře Sarisariňama v roce 1964 a venezuelsko-britského sestupu do jeskyně-tunelu v boku posvátné hory indiánů Piaroů Autany v roce 1971. Propasti a další pseudokrasové jevy byly pak zjištěny i na jiných stolových horách. První detailnější průzkum se podařil v roce 1991 italské expedici na stolové hoře Auyán Tepui v systému jeskyň a propastí, nazvaném Aonda, popsaném Venezuelci už v roce 1983. Rozdíl všech těchto jevů proti Křišťálovým očím (jak nazvali Audy a spol. svůj objev) je v tom, že na Roraimě se jedná o klasickou uzavřenou ponornou jeskyni, kdežto jinde jde o propasti, otevřené jeskyně či v případě Aondy o systém, vzniklý rozšiřováním svislé tektonické pukliny. Křišťálové oči jsou unikum.      

Začtvrté: Objevitelé nemusí být ještě těmi, kdo dotáhnou průzkum svého objevu do konce. Obzvláště ne tehdy, jedná-li se o objev, na zemském povrchu neviditelný a vzdálený na tisíce mil od domova objevitelů. Tyhle věci, k nimž přičtěme i administrativní překážky, v jejichž kladení jsou - a teď mluvím z vlastní zkušenosti - venezuelští úředníci přeborníky, by odradily devět lidí z deseti. Naštěstí autor této knížky patří k lidem, kteří jsou schopni překážky překonávat - obzvlášť tehdy, vidí-li za nimi jasný cíl.

Nabízí se krásný paradox. Jasným cílem je tady něco, co je po miliony let zahaleno neproniknutelnou tmou. Ale tomu, kdo ví, co je Audy zač, nemusí tahle formulace připadat jako fráze. On je totiž tím, kdo dovede onu pravěkou tmu zjasnit. Ač vystudovaný strojař, dnešním zaměstnáním je tento cestovatel, jeskyňář a kanoista (s profesionální zdatností a zkušenostmi ve všech těchto amatérsky provozovaných činnostech) specialistou ve fotografických a digitálních technikách. A ze spojení koníčka a profese vzniklo specifické umění: nasvícení a fotografie podzemních prostor. Jen si to představte: po slaňování, šplhání a plazení různými otvory, kterými se často jen tak tak protáhnete, se najednou octnete v obrovském dómu. Prozradí vám to šajnující baterky, ale to je prostředek skutečně jen orientační. Žádný reflektor do jeskyně nedostanete, i kdybyste ho na povrchu měli k dispozici (což je na stolové hoře, vzdálené stovky kilometrů od civilizace, dost iluzorní). A to je chvíle pro Audyho - zkouška jeho organizačních a technických schopností a zúročení zkušeností, nabytých v jeskyních tří světadílů. Výsledkem jsou obrazy něčeho majestátního a svým způsobem nádherného, toho, co - pokud někdo nezavede do jeskyní elektřinu, což snad v případě venezuelských stolových hor ještě nehrozí - lidstvo nemá šanci vidět.

To nás přivádí k druhé části příběhů této knížky, která je skoro stejně pohádková jako ta první.

Fotografie jeskyně Ojos de Cristal, získané při druhé návštěvě Roraimy o rok po té iniciační, umístil jejich autor na internetu. Způsobily v kladném i záporném smyslu senzaci.

Nejprve to negativní. Z hlediska venezuelských předpisů šlo o ilegální akci. Roraima není součástí sousedního národního parku Canaima, ale je to takzvané Monumento Nacional, kde platí stejná a možná ještě přísnější pravidla ochrany. Audy a jeho spolupracovníci si sice nic  - žádný křišťál, endemickou rostlinu či živočicha - neodvezli, nic nepoškodili a nechali všechno na místě, ale prováděli průzkum bez příslušných razítek (která by pravděpodobně nikdy nedostali). Do útoku zavelel především žárlivý venezuelský jeskyňářský spolek, čemuž se mimochodem nelze divit. Nechat si vyfouknout takovouhle senzaci před nosem!

To pozitivní ovšem překonalo všechno očekávání. „Jak jste to člověče takhle dokonale vyfotografoval?" mailoval muž, jehož jméno znělo Audymu povědomě. „A jak se vám podařilo napálit naše bdělé venezuelské orgány?"

Tím, kdo se takhle tázal, nebyl nikdo jiný, nežli Charles (Charlie) Brewer Carías (1938),  člověk jehož sláva už dávno překročila venezuelské hranice, ačkoliv během celého svého života průzkumníka, fotografa a botanika tyto hranice nepotřeboval fyzicky překročit. Materiálu k průzkumu měl habaděj: vždyť venezuelská část Guayanské vysočiny se svými tepuis, stolovými horami tyčícími se v mnoha případech z neprostupného pralesa, je stále ještě jedním z nejméně prozkoumaných území na světě. Brewer, člověk se skvělým organizačním talentem a zároveň průkopník metod přežití v krizových situacích (cvičně se nechával opustit v divočině bez základních potřeb a zásob),  byl jedním z prvních, kdo se pustil do víceméně systematického průzkumu stolových hor. Na konci šedesátých a během sedmdesátých let minulého století, kdy Venezuela žila své období prosperity, dokázal přesvědčit státní a armádní orgány o nutnosti průzkumu tepuis za pomoci moderních prostředků, především vrtulníků. Stal se vedoucím řady expedic, na něž přibíral sympatizanty z řad největších přírodovědeckých odborníků, vesměs tehdy známějších než byl on sám. Pro všechny to byl splněný sen, podívat se nahoru. (Nezapomeňme, že Roraima je se svou relativně snadnou přístupovou výstupní cestou výjimkou a že kilometrové svislé srázy mnohých stolovek dosud nenašly pokořitele.) Jedinou profesí, kterou Brewer při sestavování vrtulníkových expedic zásadně ignoroval, byl fotograf. Na fotografické knihy o dobývání tepuis, v nichž zároveň shrnul i přírodovědecké poznatky svých druhů (nebo jim přenechal celé kapitolky), měl proto dlouho monopol - což mu zajistilo takřka nedostižný náskok i v době, kdy se několik konkurenčních výprav dostalo k průzkumu částí vrcholů velkých tepuis, jako jsou Marahuaca, Auyán nebo členitá Chimantá.

Právě toto poslední jméno, označující popravdě nikoliv jednu, ale hned sedm stolových hor, oddělených širokými údolími, si mohl Audy přečíst v Brewerově dopisu: „Před týdnem jsme objevili jeskyni v masivu Chimantá..."

Po zdvořilé Markově odpovědi následoval další dopis, pak další a další. Rychlosti, s jakou létaly domluvy přes Atlantik, se skoro přiblížila rychlost příprav, protože v těch domluvách se setkali dva muži činu. V únoru 2004 Brewer objevil jeskyni, vzápětí nabídl Audymu spolupráci, ten ji přijal, a už v květnu téhož roku přistál na jedné ze sedmi stolovek, dohromady skládajících masiv Chimantá, vrtulník s Charliem a jeho dvěma syny, dalšími dvěma Venezuelci, jedním Čechem a jedním Slovákem. Ti dva poslední byli kromě samotného Brewera nejdůležitější, protože uměli vyměřovat a fotografovat jeskyně.

Tady si neodpustím jeden trochu osobnější odstavec. Prožil jsem ve Venezuele větší část sedmdesátých let a první stolovku jsem viděl v době, kdy Marek ještě ani nechodil do školy (bylo to Cerro Venado, zvedající se jako kulisa nad rajskou scenérií vodopádů na řece Carrao, vytékající z Auyánu Tepui). Brewerova sláva tenkrát prudce stoupala. Jako začínající tepuidiota (venezuelský novotvar, rozšifrovatelný jako „blázen do tepuis") jsem jeho počinky v rámci možností sledoval. Jestliže kariéra zubního lékaře pro něj skončila brzy po obdržení diplomu, pak následující kariéra průzkumníka, fotografa a přírodovědce neskončila dodnes. Až na jedno krátké intermezzo. V roce 1979 využil nastupující prezident Herrera Campins jeho popularity a jmenoval ho ministrem sportu a mládeže. Charlie nevydržel v ministerském křesle ani rok. Sebral tlupu svých mladých obdivovatelů, vypravil se s nimi na hranici se státem Guyana a odstranil hraniční sloupky (z nichž jeden je na Roraimě), protože podle venezuelské verze by se měla větší část dřívější Britské Guyany vrátit do venezuelských rukou. Stát Guyana mobilizoval armádu a letectvo. Ministr, který jednal jako neřízená střela a málem způsobil válku, musel padnout. Pikantní na celé věci je to, že Brewer je po dědečkovi, který se dostal do Venezuely jako celník - Brit. Chudá jihoamerická země nebyla na konci devatenáctého století schopna platit Velké Británii dluhy a jako odškodnění nechala evropskou velmoc pobírat veškeré zisky ze svého hlavního přístavu La Guaira. Jedna z nejlepších caracaských rodin, Caríasovi, ovšem chudá nebyla, takže celník si našel dobrou partii a změnil vlast.  

Je přirozené, že osobnost, jakou je Brewer Carías, má kromě obdivovatelů i nepřátele, ale bylo by možné je v dané situaci nemít? V konkurenci objevitelů a průzkumníků v jedné z posledních opravdových divočin na světě? Při nasazení, jaké je Brewer schopen udržovat po desítky let, to ostatně žádný konkurent nemá lehké. Výhodnější je být s ním na jedné lodi. Brewer je Brewer, a nabídka spolupráce při průzkumu tepuis, kterou od něj dostal Marek Audy, je něco podobného, jako kdyby fotbalistovi nabídl Pelé, aby si s ním přijel zakopat.

Sám znám na rozdíl od Roraimy nebo sousedního Kukenánu masiv Chimantá jenom ze vzduchu - z jediného přeletu ve dvanáctimístném letadle po někdejší lince, spojující několik indiánských vesnic na jihovýchodě Venezuely s pohraničním městečkem Santa Elena de Uairen. Dnes už linka neexistuje a jediný realistický způsob, jak se dostat k úpatí, je najmout si v Santa Eleně avionetu.

V osmdesátých letech se uskutečnil v pěti etapách jeden z těch průzkumů, na nichž neměl Brewer podíl. Prováděla ho „Vědecká společnost Chimantá" a vyšla o něm pěkná kniha s kapitolami, napsanými zúčastněnými odborníky v disciplinách, jako jsou geologie,  pedologie, hydrometeorologie, botanika a zoologie. O krasových jevech v ní není ani zmínka - pravděpodobně z toho důvodu, že se průzkumníci soustředili na ta z tepuis, která tyto jevy postrádají. Anebo snad proto, že si vědci nepřibrali speleologa? Přinejmenším v tomto ohledu se ukázalo, že na Brewera jsou ostatní průzkumníci krátcí, protože to, k čemu přizval Audyho, jakoby ani nebylo z tohoto světa.

„Nezlob se, ale zavázal jsem se Charliemu, že tuhle informaci nikomu neřeknu, dokud to on sám neuzná za vhodné," odpověděl mi Marek na otázku, na kterém z tepuis pracovali. Neměl jsem mu to za zlé, protože vím, že přírodovědecké a geografické objevy jsou choulostivé zboží, které se dá ukrást. Takhle bych byl alespoň při eventuálním úniku informací mimo podezření. 

Teď už jméno té stolovky znám, i když jsem se je dověděl se zpožděním, do nějž se vešly další dvě cesty obou hlavních protagonistů objevu na Chimantá. Na těch dalších přistáních se objevili i Audyho slovenští přátelé - především nepřekonatelný filmař adrenalinových výprav Pavol Barabáš. Po jejich návratu se mi přece jen dostalo důvěry, takže už vím, kde přistát, abych se ocitl na tepui, skrývající jedny z největších jeskynních prostor na světě.

Ale stejně to jméno neprozradím. Ostatně na pouhou předmluvu už jsem toho řekl dost, a to si přitom od začátku říkám, že snaha doplňovat nějak podstatně Audyho text a skvělé fotografie by byla malicherností. O doplňování tu skutečně nejde. Byl bych jen rád, kdyby se čtenář z těchto řádků vzal jako poslání to, co autor a objevitel Marek Audy sám nikde nenapsal.

Než to poslání zformuluji, pokusím se mu při vší skromnosti dodat váhu tím, že jsem člověk, jenž v Jižní Americe a především ve Venezuele žil a cestoval a nikdy o ní nepřestal shromažďovat přírodovědecké a geografické informace.

Milý čtenáři - a to je tedy poslání této předmluvy -, držíš v ruce knihu o objevech, jaké se poštěstí dosáhnout jednou za mnoho a mnoho let. Kdybychom hledali jejich obdobu v pomyslné kolonce „české a slovenské objevy v Jižní Americe", museli bychom se zřejmě vrátit do starších generací. K uskutečnění takových objevů je zapotřebí kromě štěstí i odvahu a připravenost. Příběh této knížky svědčí o tom, že v tomto směru si štěstí našlo ty pravé.

Vladimír Plešinger

Vydalo nakladatelství JOTA, cestopis si můžete zakoupit i skrze nový eshop HedvabneStezky.cz.

Brány do ztraceného světa


23.11.2008,


Diskuse


Karel
Karel
Vynikající knížka! Fantastické fotky i text.
05. 11. 2008, 15:31:45

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Úsmevu rozumejú na celom svete.