Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Afrika v nás: na co se můžete těšit

Afrika v nás: na co se můžete těšit

Již brzy vyjde výpravná obrazová publikace trojice českých autorů, kteří se ve své tvorbě specializují na subsaharskou Afriku. Velkoryse pojaté snímky doplňují příběhy lidí i zvířat či popis dramatických okolností, za kterých vznikaly.



O tvůrcích a jejich nápadu

Celý projekt je unikátním propojením dvou rozdílných pohledů fotografky-ženy a fotografa-muže, z nichž se každý soustřeďuje na jiná témata a jinak je zpracovává.

Lenka Klicperová se zabývá převážně světem, který postupně mizí. Zachycuje přírodní národy, které postupně pohlcuje rozpínající se západní civilizace, ale také životem běžných Afričanů, jež se vyvíjí a mění každým rokem rychleji. V její tvorbě se silně projevuje reportážní prvek, který upomíná na její profesi novinářky. Jako novinářka také fotografovala ve válkou zasažené východní části Demokratické republiky Kongo.

Václav Šilha se soustřeďuje na fotografování divoké přírody, a to nejen v Africe. Afrika je ale jeho srdeční záležitostí, již několik let se cíleně věnuje zachycení jedné z největších migrací zvířat na této planetě, nekonečné pouti afrických kopytníků z východoafrické Tanzanie do Keni. Snaží se vytvářet fotografické příběhy tak, aby si divák z pouhého zachyceného okamžiku mohl domyslet celý děj. Jeho fotografie jsou živé, dramatické a osobité. Kromě africké přírody se soustřeďuje i na environmentální témata.

Oba fotografy propojuje třetí spoluautorka Olga Šilhová, manželka Václava Šilhy. Klicperová a Šilha spolu v Africe nikdy nepracovali, zato s Olgou Šilhovou podnikla Lenka Klicperová cesty do Demokratické republiky Kongo a do severní Keni. Olga je také autorkou textů, jež doplňují fotografie Václava Šilhy. Autorská trojice je propojena nejen osobním přátelstvím, ale hlavně láskou k Africe, ke kontinentu, který lze jen milovat, nebo nenávidět, a nic mezi tím.

Ženy z Nangidy chodí dvakrát denně pro vodu k řece Ewaso Ngyiro, Keňa

Jak se na to díváme?

Už když jsme zahlédli Jižní smečku, bylo to jasné. Čenichy při zemi a zarputilá vytrvalost, se kterou psi hyenoví sledovali neviditelnou stopu, budila strach. Jsou na lovu! Okolní svět se smrsknul do jediného pachu, který znamená, že bude co žrát. Zdálo se, že neexistuje nic, co by lovce mohlo odvést od jejich záměru, a že stopa, kterou sledují, bude tou poslední, kterou po sobě jejich budoucí oběť zanechá...
(Olga a Václav Šilhovi)

Sopa, oye! Habari? Mzuri!" nesou se ránem pozdravy Samburek. Do vesnice zavítala návštěva. Stará žena s koženým vakem přes rameno, oblečená do červené kůže. Obřezávačka Cecilia Lepalo. Lepalo znamená zkušená v obřezávání.

Před maňatou se schází hlouček žen. V jeho středu Cecilia obléká mladé dívce tradiční kožený oděv, obarvený hlinkou na rudo. Navléká jí náhrdelník, uši ozdobí mosaznými náušnicemi. To vše smí dívka nosit v jeden jediný den - v den, kdy se stane ženou. V den, kdy bude obřezána...
(Lenka Klicperová)

Výpravná reportážně-fotografická publikace tří autorů zavede čtenáře do divukrásné i kruté Afriky. Do světa, kde nechybí dramatické příběhy zvířat, ale i tamních domorodých obyvatel.

 

Samburka Elisabeth, KeňaSamburka Elisabeth, Keňa

Dlouhotrvající sucho způsobilo obrovské škody na stádech Samburů, KeňaDlouhotrvající sucho způsobilo obrovské škody na stádech Samburů, Keňa

Samburka při hloubení základů pro maňatu – obydlí Samburů, KeňaSamburka při hloubení základů pro maňatu – obydlí Samburů, Keňa

 

 

 

 

 

 

 

 

Ukázka z knihy

Garisan je sotva pětadvacet, ale kolem její chatrče se batolí či pobíhají už čtyři děti. Když rodila první dítě, byla na naše poměry vlastně ještě dítě sama. V podstatě hned po první menstruaci otěhotněla.

„Vůbec nic jsem o těch věcech nevěděla. Byla jsem při porodu úplně zmatená. Nenáviděla jsem svého muže, že mi způsobil takovou bolest," říká Garisan. Samburské ženy rodí uvnitř maňaty, ostatní ženy z vesnice při porodu asistují. Jméno však dítěti nedávají hned po narození - čeká se asi čtrnáct dní. Pokud dítě přežije, počká se, až se dostaví jeho otec, který jej pokřtí.

Porody jsou na severu Keni velmi obtížné. Většina žen trpí dlouhodobou anémií, jsou podvyživené, navíc až do poslední hodiny vykonávají těžkou práci, například nošení kanystrů s vodou. Úmrtnost dětí je velká, ženám hrozí také nezanedbatelné riziko. Při nejrůznějších komplikacích, které porody provázejí i ve špičkově vybavených nemocnicích, si pomáhají svéráznými způsoby. „Někdy se stane, že po dítěti nevyjde ven placenta. Pak vezmeme drát, který používáme k výrobě náhrdelníků, a zasuneme ho rodičce do krku. Jak začne dávit, svaly v břišní dutině začnou pracovat tak, že placenta vyjde. Někdy," vysvětluje Josephine, starší vesnice.

Samburky viditelně téma porodnictví zaujalo. Josephine se vyptává na nastřihávání hráze, ptá se, zda to bolí, když se hráz posléze sešívá. Samburové mají podobnou techniku, kterou si ženy pomáhají při těžkém porodu. Nástřih se však provádí dlouhým naostřeným nehtem, kterým disponuje porodní bába (a většinou obřezávačka v jedné osobě). Nehtem hráz roztrhne, na sešívání samozřejmě už poté nedojde.

Komunita Samburek drží spolu. Po porodu všechny ženy z vesnice pomáhají po tři týdny novopečené matce - nosí jí vodu, dřevo, pomáhají s vařením a třeba i péčí o ostatní děti. Pokud má žena tchýni, je na ní, aby snaše pomáhala i poté, co toto období uplyne.

Stává se však, že dítě zemře velmi záhy po porodu. To se pak tělíčko spálí za vesnicí. Jinak je to s pohřbíváním dospělých. Zemřelou ženu zakopou vlevo před vchodem do bomy, muže naopak vpravo. Pokud zemře moran, tedy mladý válečník, prostě jej odnesou do buše a ponechají divoké zvěři, která se už o jeho tělo postará. I ve smrti je volný, jako býval za svého života.

K našemu hloučku s Garisan a Josephine se přidávají další ženy z vesnice a zapojují se do debaty. Probíráme další ženské téma - menstruaci. V buši samozřejmě neexistuje nic, co by připomínalo vložky. Ženy používají smotaný pruh látky, který nosí zavěšený na úzkém pásku kolem boků.

Josephine se nesmírně živě zajímá o život v Praze. Ačkoliv neviděla nikdy nic většího než Archer's Post, zasypává nás opět baterií dotazů. Jak stavíme ty vysoké domy? Dívá se nevěřícně na pohlednici Prahy. A jak je možné, že se tahle věc nepotopí? Ukazuje na výletní parník plující kolem Karlova mostu. Lovím z paměti nějaké základy fyziky, abych se pokusila o vysvětlení, ale moc mi to nejde. Ale Josephine už zase zajímá jiná věc - kolik by musela zaplatit, aby se na lodi mohla svézt.

„A dá se v té řece plavat? Umíte plavat?" Stoupáme v ceně, když vysvětlujeme, že jsme velmi dobré plavkyně a že můžeme plavat několik kilometrů daleko. Toto umění, pro nás tak samozřejmé, se v Africe vidí málokde, plavat umí málokdo. Nedivím se, do řeky Ewaso Ngiro bych si nešla zaplavat, ani kdybych byla olympijský šampion Ian Thorpe. Obávám se, že krokodýli by v tomto souboji zvítězili na celé čáře.

Betynku zase zajímají resturace a to, jestli máme národní parky, jako jsou v Keni, tedy s divokými zvířaty. A Josephine řeší, zda máme v naší zemi také lidi bez domova. Pak se dozvídáme něco, co okamžitě vyvolává hurónský smích - nejprve v nás dvou, pak se k němu přidávají i Samburky.

„A jak je to s těmi penězi? My si myslíme, že vy bílí máte někde tam u vás obrovskou stodolu plnou peněz. Z ní pořád taháte další a další peníze, proto jste tak bohatí!"

Kde se tahle teorie vzala, to už nevypátráme. Pravděpodobně vznikla dlouhodobým pozorováním bílých turistů, rozhazujících na hodinových návštěvách v domorodých vesnicích bankovky těm usmoleným dětičkám, které jsou přece tak roztomilé!

No, máme tu co napravovat.

Josephine, předačka vesnice, nesmírně moudrá a bystrá žena, KeňaJosephine, předačka vesnice, nesmírně moudrá a bystrá žena, Keňa


HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.


23.10.2010,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Vždy vás v tom Rumusnku zabijou?!