S plenkou thajským pralesem

Co je to zase za neodpovědné šílence?

Je možné, že mě někdo bude považovat za šílence. Setkávám se s tím poměrně často. K cestování s dětmi jsme se svobodně rozhodli. Nebylo to rozhodování lehké. Překonali jsme (a překonáváme stále, hlavně já) spoustu obav a pochybností, stále čtu, poslouchám a pozorně v sobě zpracovávám nejrůznější názory.  Ale nakonec jsme přijali tu nesmírnou odpovědnost a práci navíc výměnou za radost, legraci a ten nepopsatelně příjemný, hřejivý pocit „spolubytí", které při cestování s našimi dětmi máme. A zjevně ho mají i naše děti. A to je pro nás důležitější než všechno ostatní.

Není to normální a běžné, raději to nedělejte...

Než jsem poprvé viděla prales, měla jsem o něm dvě základní, idealistické představy. První byl ten snový, zelenozelený Rousseau z obrazů. A druhý naopak jakási kompilace všech drsných a strašidelných příběhů o zákeřně útočících hadech, tygrech a pijavicích, dusnu, vedru a bahně, nebo něco obdobně nelákavého a hrůzu vyvolávajícího.

Od té doby jsem se přece jen posunula o něco dál. Jasně, že po džungli lehkomyslně neběhám v sandálkách a minišatech, ale na druhou stranu nevidím krvežíznivé zuby za každým listem vedle betonového chodníčku před informačním střediskem u vstupu do národního parku.

Před našimi výlety, které popisuji v tomto článku, jsme už v pralese byli. Navíc ani Kaeng Krachang ani Khao Yai jsme loni v únoru a březnu nenavštívili poprvé. Zhruba jsme věděli, co nás čeká (i když prales je pokaždé jiný), týká se to spíše zázemí - stravování, ubytování atd.

Nové ale bylo mít s sebou miniaturní Lolu, které byly teprve necelé 2 měsíce. Dále s námi byl pochopitelně můj muž David, to je ten, co to skoro vždycky vymyslí, ale taky zařídí, Kája, které bylo těsně pod čtyři roky, a zúčastnila se již několika pralesních výletů dříve. A naši kamarádi David, Lonika a pětiměsíční Miky.

Vše to začala takto: NIKAM NEJEDU! Večer před prvním výletem jsem při pohledu na vrnící Lolu, která na mě vážně hleděla tím dojímavě roztěkaným pohledem malého miminka, zpanikařila. Jeďte sami, to je nesmysl, co tam budeme dělat? Jak to zvládne? A jak to zvládnu? Kam nacpu plenky? Atd., atd.  Zkrátka přiznávám, že jsem se pokusila o sabotáž celé výpravy. Ale můj muž, jako obvykle, vytrval a odkýval pomatené matce obrovský batoh nacpaný nezbytnými zbytečnostmi od pudrů na opruzeniny po kombinézku proti mrazu (sic!) na spaní ve stanu. Podotýkám, že jsme jeli na dva až tři dny. A měli jsme pronajaté auto (cestování s dětmi bývá často finančně náročnější, než jsme byli zvyklí jako batůžkáři s minimálním rozpočtem).

Poprvé, ale rozhodně ne naposledy

Následující den, po nákupu dalších zásob (!), jsme se všichni nasoukali do pickupu a vyrazili směr Kaeng Krachan. Jde o největší národní park v Thajsku, doporučovaný hlavně pro pozorování ptáků, ale žijí zde i tygři, leopardi, sloni a spousta jiných zajímavých živočichů. Podobně jako jiné thajské parky nemá mnoho značených a udržovaných cest na pěší túry (podle mých zkušeností Thajci většinou po pralese nechodí, oblíbené jsou spíše hlučné víkendové pikniky v kempech - o víkendu jsme zažili kemp nacpaný do posledního místečka, v neděli večer jsme v něm už ovšem byli jediní). Výhodou je, že jste v pralese zpravidla úplně sami a můžete nerušeně objevovat jeho kouzla.

Zázemí tohoto parku je omezené, ale dostačující. Lze tu kempovat na několika místech, k dispozici jsou studené sprchy, WC a někdy (spíše o víkendech) se i vaří základní jídla v malinké restauraci. Lepší je nějaké základní potraviny mít s sebou. Velkou výhodou cestování s úplně malým miminkem je, že se vlastně pouze kojí.

Do parku lze vjet autem po udržované, prašné cestě (pickup se jeví jako ideální pro sjetí i strmých úseků plných výmolů a přejetí několika brodů, je dle našich zkušeností lepší než jeep, navíc z korby můžete sledovat i cestou prales, což se starší Káje hodně líbilo). Jezdí se v intervalech, to znamená v určité hodiny jedním a v další opačným směrem. Vstupenky do parku se kupují v headquarters (ředitelství parku), které neleží u vjezdu do parku, ale pár kilometrů stranou. Bez nich vás dovnitř nepustí a hlídač závory vám je ani neprodá. Museli byste se vracet a hrozí, že propásnete čas, kdy je možné do parku vjet.

Stanovat je možné buď v dolní části parku, nebo je zajímavější proniknout hlouběji do pralesa (asi 1 hodina pomalé jízdy) a využít vzdálenější tábořiště, ze kterého je blíž do výchozího bodu lepších treků. Na mé naléhání jsme zvolili chybně kemp blíže ke vstupu do parku (zdál se mi strategicky výhodnější pro případný úprk nebo výjezd pro další balíček plínek). Ale i zde je možné vidět přímo od stanu barevné ptáčky a motýly a pozorovat opice. Navíc je nedaleko lizu (místo s minerály, kam pravidelně chodí třeba i sloni) a těsně před vjezdem do kempu je umístěna provokativní cedule s nápisem „LEOPARD HABITAT".

Jedna z mnoha věcí, kterých jsem se zbytečně obávala, bylo spaní s tak malým miminkem v pralese ve stanu. U Káji se nadšení z takového způsobu spaní dalo předpokládat. I Lola však spokojeně ležela na načechraných spacácích a naprosto uchváceně pozorovala namodralé světlo a vánkem rozechvívaný šusťák.  V noci je stan v džungli ideální - všechno zvenku intenzivně slyšíte, cvrkání, kvičení, čmuchání, dupání, křupání a lámání větví a stromů, v určitých fázích noci hlučnější, jindy tlumenější a nad ránem fascinující zpěv gibonů. Jste součást a úplný střed vesmíru, který se rozlévá do nekonečna okolo. V takových chvílích už strach necítím, připadám si naopak úplně bezpečně, povzneseně. A co se týká naší klidné Loly, noc probíhala naprosto stejně jako obvykle. Když dostala hlad, zakňourala a máma byla blízko a s ní jídlo a teplo, takže žádný důvod ke stížnostem nebo obavám.

Co se týká procházek pralesem: Lola se schoulila do šátku, který jsem měla uvázaný na břiše (i přes horko a dusno, je kvalitní šátek vzdušný, miminko se mi v něm nazapařilo ani nepřehřálo a spokojeně spalo). Na zádech jsem si nesla batůžek a v něm zmiňované plenky atd. Poprvé byl těžký, ale při dalších a dalších vycházkách se jeho obsah zmenšoval a nakonec byl zredukován na pár opravdu zásadních věcí (jako je voda nebo třeba repelent). David si naložil foťák a krosničku s Kájou. A pak už jsme jen chodili a koukali. A hekali pod tou tíhou, ale i obdivem a nadšením. První trasu jsme ještě nervózně proběhli, aby Lola celou dobu spala, ale pak se ukázalo, že není třeba spěchat. Je mnohem lepší se i zastavit, šátky rozložit, Lolu a Mikyho vybalit (a přebalit) a nechat protáhnout a rozkoukat. A s Kájou se osvěžit v řece, prohlédnout detailně mraveniště nebo pidiorchideje na okolních stromech.

Je jasné, že trasu a délku treku přizpůsobujeme vždy dětem. Proto se taky občas střídáme a vyrážíme na delší nebo náročnější výlety samostatně, druhý z nás hlídá děti v kempu. Proto s sebou nosíme „lehké" hračky, třeba pexeso, a Kája miluje obrázky a čtení o zvířatech z průvodců a příruček. Také má blok a několik pastelek a všechno si zakresluje. Opravdu se ale osvědčují nejvíce klacíčky a kamínky na opice.

Náš první výlet s Lolou do pralesa byl sice ještě trochu hektický. Ale nejdramatičtější okamžik byl paradoxně, když mi při čekání na ostatní v horním kempu došly plenky (cha cha) a zároveň si Kája vzpomněla, že chce na záchod, v jedné ruce jsem tedy držela Lolu s holým zadečkem (velmi nebezpečné) a druhou jsem přidržovala Káju nad špinavým asijským záchodem.

Nepotřebuju spoustu věcí

No a jak to bylo s tou vložkou do podprsenky? To jsme přebalovali mimina na hezké, nízké travičce a libovali si, jak nám to všechno pěkně jde a zvládáme to. A Loni zcela vážně vyslovila tuhle otázku a já dostala záchvat smíchu, z absurdnosti té situace, o tom se na tomhle místě asi moc lidí ještě nebavilo. Při cestování (nejen do pralesa) totiž zjišťuju, kolika (materiálními) věcmi se nadbytečně zatěžuju v běžném životě. Třeba právě v souvislostmi s dětmi vnímám docela silné tlaky na nakupování dalších a dalších „nezbytností", ale většinu toho, co miminko opravdu potřebuje mám přitom u sebe.

Pijavice, komáři a studená voda

V pralese zažijete pokaždé něco jiného, například v Khao Yai jsme už byli čtyřikrát a z toho s pijavicemi jsme se potkali jen jednou. Proti pijavícím je možné přímo v parku zakoupit látkové návleky, které se nazují do bot a přetáhnou přes kalhoty, sahají přibližně pod kolena, Káje pod zadeček. Jsou bílé, dokud v nich nevkročíte do pralesa, výhodou této barvy je, že na nich lze pijavice snadno zahlédnout a shodit ve chvíli, kdy teprve šplhají vzhůru. Na pijavice pomáhá také nastříkat se repelentem - v Thajsku jsme používali přírodní repelenty s voňatkou (citronellou), kromě jiného příjemně voní.

Podobně s komáry jsme se v době, kdy jsme v parcích byli, významně nepotýkali. Každopádně stan jsme měli stále uzavřený, větrali jsme přes moskytiéry. Vždy do pralesa chodíme s dlouhými nohavicemi a rukávy a s pokrývkou hlavy.

Jednou nám do stanu - uzavřeného - vtrhli makakové. Stan si otevřeli. Uvnitř jsme pochopitelně nenechali nic, co by je apriori mohlo lákat (například jídlo). Přesto našli vlhčené dětské ubrousky, které rozházeli po kempu, a Davidovi zkušeně rozšroubovali plastový vodácký sud a prokousali lepení na loď.

Jako nejsložitější se ukázalo sprchování - ve studené vodě přímo z říčky. Ale pravda, že tohle je hodně subjektivní a tato část mého textu zřejmě neprojde Davidovou cenzurou. Pokud se jako já rádi sprchujete v oblacích páry, snad pochopíte. Navíc večer se v pralese může výrazně ochladit. A nemusí v umývárnách vždy fungovat osvětlení (které stejně na sebe láká tučné můry a jinou havěť). Proto jsme se snažili sprchovat ještě za světla a rychle. S Kájou, která má ke studené vodě podobný vztah jako já, jsme vymýšleli různé zábavné formy sprchování - například jsme ledovou vodu napouštěli do misky a nejprve jsem polévala já jí a pak mi to ona mohla vrátit (a s jakým nadšením). Lola studenou vodu myslím ani nezaregistrovala.

Po prvním výletě do Kaeng Krachanu jsme již naprosto bez pochybností vyrazili na deset dní do Khao Yai, což je národní park severovýchodně od Bangkoku. Zde jsme zčásti spali ve stanu a částečně ve velmi pohodlných bungalovech, které je nutné objednat dlouho dopředu a nejsou nejlevnější, stan mi proto připadá bezkonkurenční. V tomto parku je více tras, mají různou délku, některé jsou lépe průchozí, jiné hůře (spadané stromy, matoucí chodníčky vyšlapané zvířaty). Parkem vede i několik asfaltových cest, přímo z auta jsme opakovaně v podvečer pozorovali slony. Nejdelší trek jsme šli asi 3.5 hodiny. Obvykle chodíme bez místního průvodce, ale je možné si ho najmout, ukáže a vysvětlí spoustu věcí, o kterých jako laici nevíme. V Khao Yai jsou běžní makakové, ale i giboni, přímo v kempu dikobrazi (v noci mi očuchával hlavu přes stěnu stanu), jeleni (sambarové a další), viděli jsme ale třeba i krokodýla anebo medvěda. Žijí tu i levharti a několik tygrů (příběhy o útocích lidožravých tygrů v Khao Yai si v headquarters ale raději přečtěte až na závěr návštěvy parku). Děti zvládly i druhý výlet bez problémů.

Od té doby uběhl rok a právě jsme se vrátili z pralesů střední Ameriky, ale o tom snad v jiném článku.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.