V roce 2004 jsem měl možnost působit pro charitativní organizaci Lékaři pro třetí svět se sídlem v německém Frankfurtu, která sponzoruje práci praktických lékařů v chudinských slumech v 9 rozvojových zemích JV Asie, Afriky a Jižní Ameriky.
V ordinacích se střídají bez nároku na odměnu lékaři většinou z Německa. Léky a činnost organizace je sponzorována především z darů německých farností a věřících. Na Filipínách pomáhá tato organizace ve třech lokalitách.
Filipíny jsou velmi pestrá země, kde zhruba 70 milionů obyvatel pocházejících z rozmanitých etnik je rozmístěno na 7 000 ostrovech. Hlavním náboženstvím je Španěly importované křesťanství. Tento stát je obklopen muslimskými zeměmi a na příhraničních ostrovem vnikají separativní snahy a proto vše, co souvisí s ostatním křesťanským a zejména americkým světem Filipínci přijímají velmi otevřeně.
Během své několikaměsíční působnosti se mi podařilo navštívit vícero ostrovů ale zejména jsem se připravoval na působnost na ostrově Mindoro, kde jsme se střídali v lékařských návštěvách ve vesnicích kmene Mangyan, který vytrvale lpí na tradičním způsobu života připomínajícím dobu kamennou. Jedná se o etnikum uctívající přírodní náboženství, které se stáhlo do nepřístupných hor ostrova a vyznačuje se extrémní ostýchavostí a nedůvěrou ke všemu cizímu a úmyslnou izolovaností. Do této oblasti nevedou silnice a cesta džípem korytem vyschlých řek zabere více než den.
Situace je komplikována tím, že v posledních letech se do této těžko přístupné oblasti stáhlo jakési méně úspěšné partyzánské levicové hnutí a proto bez podrobné informovanosti a průvodcovství místních tlumočníků a spolupracovníků nelze oblast navštívit. Sice jsem byl minulým režimem připraven na odborné diskuse o problematice marxismu leninismu formou státní zkoušky, ale při nechtěném setkání by uvedené partyzány zřejmě zajímaly více imperialistické Jeepy a vybavení.
Na předhůří ostrova jsem se účastnil přípravy materiálu a dvou jeepů a dosti mne zamrzelo, když jsem se dozvěděl, že v souvislosti s presidentskými volbami bylo vyhlášeno vícero dní státního státku a volna. Protože místní spolupracovníci odjeli volit za rodinami, byl odjezd jeepů odložen o dva týdny a to jsem bohužel již musel vystřídat odlétajícího kolegu v městě Bagong Silank. Chtěl jsem se vyhnout předvolebnímu kabaretu, kdy všemi městy projížděli auta s tlampači, rozdávali sáčkové polévky a suvenýry s portréty kandidátů.
Přitom z rozhovorů se známými dosti nepokrytě vyznívalo, že se už jaksi stejně počítá, že vyhraje ten co si koupí více hlasů a že tento výdaj potom nepřímo vybere ze státní pokladny jako jakýsi nutný výdaj. Rekord v tomto drží předminulý president – herec oblíbených telenovel s přiléhavým jménem Joseph Estrada, který statní pokladnu vytuneloval tak, že se o tom našim tunelářům ani nezdá. Nepřísluší mi abych hodnotil volby v jiném státu a občas mám pocit, že někteří naši politici jdou do voleb se stejnými záměry a ještě ušetří za kvanta reklamních portrétovaných polévek pro chudé.
Pár volných dnů jsem se rozhodl strávit cestou za horským kmenem Ifugao, který byl v minulém století obávanými lovci lebek. Dnes je tato oblast, díky takzvanému osmému divu světa (rýžovým terasám) cílem individuálního turismu osamocených světoběžníků a vhledem k zlepšující se dostupnosti autobusy oblast navštěvují i studenti ze západních zemí pro neopakovatelné kouzlo horské turistiky po vesničkách v rýžových terasách s domy na dřevěných nožkách se slaměnými střechami někdy připomínajícími chaloupku z pohádky Mrazík.
Dříve byly tyto chýše ověšeny lebkami ulovených zvířat a nezřídka i nepřátel z okolních vesnic. Nyní se do krojů s luky a šípy odívají už jen starší občané a to spíše proto, aby nalákali náhodně procházejícího turistu a nabídli mu k prodeji dřevěné suvenýry připomínající dřívější doby. Obyvatelstvo je zde k cizincům přátelské, ale okolní sousedé si od nich drží uctivý odstup protože při řešení sporů např. při eventuální dopravní nehodě zde pořád hraje roli zakořenělé rodové právo a krevní msta.
Z Manily lze dojet do správního střediska Banaue celkem pohodlně po deseti hodinách dálkovým nočním autobusem. Zádrhelem bylo, že v době presidentských voleb dálkové autobusy nejezdily a protože jsem nemohl ztrácet čas rozhodl jsem se pro poslední místo v jiném autobusu s tím, že přestoupím na Jeepney.
U pokladny si mě prodavačka prohlédla a opakovaně zdůraznila, že se jedná o středové sedadlo. To co tento termín znamená jsem pochopil, až když po nástupu do autobusu mi bylo ukázáno na místo na podlaze a obdržel jsem dřevěný stupínek. To že si mám na něj sednout jsem sice pochopil, ale jak to konkrétně provést, když objemem a délkou nohou zabírám místo asi jako tři Filipínci nebylo jasné ani mě a asi ani samotnému řidičovi. Po šesti hodinách jsem přestat vnímat bolest nohou a začal vážně uvažovat o nabídce spolustojícího, že v příští vesnici vystupuje, pozve mne na čaj a vysvětlí, kde přestoupit na Jeepny.
Vhledem k tomu, že byly tři hodiny ráno, bylo mi jasné, že přistoupením na nabídku si koleduji o přepadení, ale pořád mi to připadalo příjemnější než pokračovat v cestě. Spolucestující mě nocí vedl různými uličkami na okraj města a potěšilo mě, že tam stál opravdu dům jeho rodičů, rozestavěný patrový domek, což je na místní poměry dosti nadstandard. Vysvětlil mi, že se vrací z práce v Egyptě a všechny úspory dával do tohoto domku.
Jeho maminka mi uvařila čaj a popisovala jak se otec vrátil z nemocnice jak kašlal a co mu tam dávali a nyní už zase začíná kašlat. Otec dýchavičně přitkal a začalo mi být jasné, že byl v nemocnici k zahájení léčby pokročilé tuberkulosy. Podobně postižené pacienty jsem míval v ordinaci často, ale že bych musel riskovat nákazu na výletě mi nepřipadalo rozumné, a proto jsem uctivě dopil čaj a našel sílu k další cestě jeepney.
Jeepney je Jeep s přeplněnou autobusovou přístavbou takže kvalita jízdy byla srovnatelná s předcházejícím autobusem.
Správní centrum Banaue je městečko mezi dvěma horskými masivy připomínající městečka z Maiovek o divokých horách Kurdistánu. Liší se však tím, že je zde množství horských potůčků používaných k zavodňování údajně 2 tisíce let starých umělých rýžových teras, které se táhnou v širokém okolí.
Zajímavý byl i rozvod vody po samotném městě formou zahradních hadic spolu s elektřinou na sloupech el. vedení. V městečku je malé muzeum popisující zajímavé tradice okolních kmenů. Kromě dříve zmíněného a již zakázaného preparování lebek nepřátel a jejich věšení před dřevěné chýše jsou zde popisovány i jiné tradice. Kmen Bontok mívá například ve středu vesnice stavení zvané Olog, kde přebývá zhruba 10 vdavekchtivých dívek. Ženatým mužům je vstup zakázán, ale svobodní zde mohou s vyhlédnutou dívkou po jejím souhlasu strávit delší dobu s tím, že pokud dívka otěhotní jsou vázáni slibem si ji vzít, pokud neotěhotní slib se ruší.
Sousední kmen má zajímavý rituál pohřbívání, kdy lehce mumifikovaný nebožtík je posazen na židličku před chýši a příbuzní se každý večer u něj scházejí a předvádějí veselé scénky z jeho života, dokud neztleje. Hned jsem začal zjišťovat, jak se k uvedeným kmenům dostanu, ale vzhledem k nutnosti několikadenního pochodu jsem se rozhodl omezit na blízké okolí.
Dvojice francouzských turistů si právě v muzeu dohodla průvodcování po rýžových terasách od místní studentky. Komplex zavodněných rýžových teras, jejichž kamenné či hliněné hráze stavěly desítky generací nešlo projít bez průvodce. I s průvodcem se jednalo o několikahodinovou cestu s krásnými výhledy na malebné svahy střídající odstíny vodní hladiny a zelených výhonků rýže. Odpoledne jsem sedl na jeepny jedoucí po horských serpentinách do vzdálenější vesničky. Zde jsem si pronajal nocleh v dřevěném pensionu u cesty a dal se do hovoru se starším ochotným majitelem. Ten pochopil že nejsem bohatý Francouz a nabídl mi že ráno vyřeší problém, jak sehnat průvodce za co nejnižší obnos. Ráno mě potěšil oznámením, že průvodce je v ceně podniku a představil mi čokla, který se z uvedené vesnice k němu zaběhl a chodí pro zbytky.
Raťafák skutečně po snídani neomylně vyrazil mezi terasami do příslušné vesnice Bangaan. Krátce před cílem však začalo pršet a schoval jsem se do skalní rozsedliny. Čokl nechtěl venku moknout a proto se ke mně začal lísat a sušit si o mne olysalý kožich. Vyčítal jsem si, že jsem neměl tak šetřit a raději dohodnout včera průvodcování s nějakou studenkou. Protože déšť zmírnil, nechal jsem psa psem a došel jsem do vesnice sám.
Malebná vesnice byla umístěna uprostřed rýžové terasy. Dojem kazilo, že někteří movitější venkované začali měnit rýžové střechy za vlnitý plech. Překvapením pro mě byl i křesťanský kostelíček na okraji, který spravovala starší paní a zvala mě dovnitř. Zde ukazovala kolik mají věřících a velkou tabuli s všemi odnožemi křesťanství počínaje Lutherem přes americké Baptisty a podobně. Zjistil jsem, že tam není Mistr Jan Hus.
Paní nejistě opáčila, že v okolí žádného husitu nezná. Vzpomněl jsem si na obrázek ze staré učebnice dějepisu nesoucí název čeští husité šíří husitskou víru k vlnám Baltského moře znázorňující hrdé bojovníky s praporci u vln oceánu. Chtěl jsem něco udělat pro národ a řekl jsem, že jsem ze středu Evropy - kolébky křesťanství a že máme hodně husitů a že je divné, že oni jich mají nějak málo a že by s tím měli něco dělat. Paní ještě víc znejistěla a prohlásila že pokud nějakého u nich najde, nebo pokud ještě někdo přijde s podobným přáním určitě věc napraví a husitství nechá dotesat na ceduli.
Půjdete li někdo kolem vesničky Babgaan udělejte prosím něco pro dějiny a zkuste paní ukecat a dokončete moji snahu o rozšíření husitství až k vlnám Filipínského moře.
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!