CÍL PROJEKTU
Každý rok se letních Kintari projektů na Lomboku účastní členové Kintari foundation o.s. a jejich přátelé, kteří jsou ochotni a mají možnost ten daný rok vynaložit svůj čas a finance na tak dalekou cestu a především mají chuť přispět svoji pomocí a účastí na dobrou věc. V minulých letech směřovalo působení Kintari foundation o.s. na podporu několika Základních škol na jihu ostrova Lombok, kde je ve školství velká zaostalost. Minulý rok členové Kintari rozdávali během několika týdnů sbírku školních potřeb, oblečení, hraček aj., kterou předtím posílali lodí z Čech a do níž přispěla řada lidí z několika měst ČR. Sešity a tužky pokryly tehdy potřebu 7 Základní škol a hračky, pastelky apod. 5 tamějších školek.
V letošním roce sdružení Kintari připravilo projekt rekonstrukce ZŠ Ngolang, jejíž situace je ze všech okolních škol nejhorší. Střechou zatéká, podlahy tříd jsou plné děr a kamení, o něž zakopávají bosé nohy dětí, které se tlačí až v pěti v lavici určené dvěma žákům. A to je ten lepší případ. Některé třídy nemají lavice vůbec a děti sedí, na čem se dá: na zemi, na provizorních dřevěných deskách, na lavicích o třech nohách, píší na kolenou, nebo na rozbitém pingpongovém stole, který kdysi škola odkudsi dostala. Z těchto důvodů se sdružení Kintari rozhodlo pro rekonstrukci tříd s novými podlahami a vybavit je novým školním nábytkem (lavice, stoly a skříně). Vzhledem k tomu, že finance sdružení jsou skromné, nestačí již k opravě střechy, ale cílem projektu je současně o situaci školy dát vědět příslušným vládním orgánům v Indonésii, aby i oni přispěli na opravu školy, alespoň na novou střechu.
Součástí projektu je také výuka dětí ve všech třídách, které se pravidelně Kintari věnuje již několik let. V loňském roce připravilo s dětmi ze ZŠ Ngolang výstavu obrázků na výstavu „Malujeme po síti", kterou připravil Český Rozhlas OnLine a ZŠ Ngolang získala z výstavy, která byla umístěna v Praze 5 v Portheimce, ocenění. V letošním roce je cílem především výuka anglického jazyka vzhledem k rozvoji oblasti v turistickou destinaci. Snahou je, aby děti, které dnes navštěvují Základní školu, za pár let, až se z oblasti stane navštěvovaná destinace, podobně jako je dnes Bali, byly jazykově vybaveny a měly možnost komunikace s turisty a větší pravděpodobnost získání práce v některém z hotelů, restaurací a jiných zařízení, jejichž stavba již začíná a je součástí výstavby mezinárodního letiště zde na jihu ostrova.
PRVNÍ ZPRÁVY Z TERÉNU
12.7. ´09
Na ostrově Bali se sešel realizační tým letošního projektu sdružení Kintari foundation. Každý rok se projektů v Indonésii osobně účastní jiní členové Kintari, podle jejich časových a finančních možností, ale vždy se jedná o skupinu minimálně deseti humanitárních pracovníků, které často doprovází ještě jejich přátelé, kteří mají zájem se projektu taktéž účastnit. Letos 6 účastníků přilétlo již koncem června a dnes doletěli další čtyři.
13 - 22.7.´09
Tyto dny jsme strávili na Bali. Ti, co zde byli poprvé, vyráželi na průzkum ostrova, a Jana Vozábová, která celý projekt vede, zatím vyřizovala vše potřebné kolem přestavby školy přes internet a telefon.
22.7.´09
Celý tým se přesunul trajektem během noci na ostrov Lombok. Jelo se na několika motorkách naložených batohy a pytli s oblečením a školními potřebami pro děti na Lomboku. Celou cestu přes Bali až do přístavu Padang Bai, odkud vyplouvají trajekty na Lombok, nás provázel tropický déšť, takže za výpravou motorek naloženou až po výfuky, a zabalenou v pláštěnkách se všichni místní zvídavě otáčeli. Situace se opakovala i na cestě z přístavu na Lomboku - Lembaru - až do Kuty. Předchozí dva měsíce zde nezapršelo a od doby, co jsme v Kutě již také ne:o) Zkrátka se rozhodlo pršet zrovna, když jsme to nejméně potřebovali, ale zase to byla dobrodružná cesta.
23.7.´09
V brzkých ranních hodinách přijíždíme do Lembaru, přístavu na ostrově Lombok. Sedáme opět za naše „stroje", které jsme si pronajali dlouhodobě na Bali, a vyrážíme nejprve do hlavního města Mataramu, kde máme již domluvenou schůzku s výrobcem školních lavic. Jejich dílna schovaná v zapadlé čtvrti města je již plná školních lavic, což nás velmi potěšilo. Polovina jich již byla vyrobena a zbytek dle smlouvy má být hotov do 15.8.´09. Jana Vozábová za Kintari podepsala smlouvu s výrobcem panem Munawarem Yusupem, jíž se pan Yusup zavazuje ve své dílně vyrobit za cenu 17.700.000,-Rp (cca 36.000,-Kč) 60 setů lavic se stoly a 3 knihovny. Při podepsání smlouvy byla složena záloha 9.000.000,-Rp. Po radostném zjištění, že polovina lavic byla již vyrobena před samotným podepsáním smlouvy, což jsme ani nečekali, jsme se vydali na jih ostrova do bývalé rybářské vesničky, dnes se postupně rozvíjející turistické destinace, Kuty. A jak jinak než v dešti.
24.7.´09 - 26.7.´09
V těchto dnech navazujeme kontakt s ředitelkou školy a domlouváme dělníky, kteří by rekonstrukci školy zahájili. Osobní schůzku ve škole jsme si dohodli na pondělí 27.7.´09 v prostorách školy. Odpoledne trávíme výukou angličtiny dětí na pláži Mawun, malé rybářské osady 8km od Kuty.
27.7. - 1.8.´09
V těchto dnech chodíme každé ráno do školy učit angličtinu. V šesti třídách (kolik zde mají Základní školy) jsme vždy po dvou. Každé ráno také řešíme a domlouváme s učiteli celý průběh rekonstrukce. Dochází k prvnímu setkání s místními dělníky z okolních vesnic. Nechtěli jsme na práci najímat nikoho z města, neboť cílem bylo dát práci a tak si i vydělat místním lidem. Dohodli jsme cenu za materiál i práci. Cement nám přislíbila jedna firma z Jakarty zdarma, tak čekáme, jak se to vyvine, jsme v kontaktu každý den.
Paní ředitelka o našem záměru rekonstrukce podala zprávu na příslušný úřad ve městě Praya, který zpravuje vládní peníze pro školy a to je zřejmě namotivovalo, nebo bych spíše lidově řekla nakoplo, aby se finančně na přestavbě také podíleli a tak se mohla celá rekonstrukce vzít, jak se říká „jedním vrzem", i se střechou, na kterou naše finance již nestačí.
Děti ve třídách již po týdnu výuky umí základní konverzační věty v angličtině, které na nás radostně volají každé ráno při našem příjezdu do školy. Taky je asi motivují sešity a tužky, které rozdáváme za odměnu žákům, když správně zodpoví anglická cvičení.
2.8.´09
Do školy byla přivezena první várka písku, celkem bude třeba 5 nákladních aut písku, 50 pytlů cementu, tři vodní pojízdné nádrže a plachta na vytvoření přechodného uskladnění vody. Dělníci začali vykopávat staré podlahy a připravovat tak třídy na vybetonování.
3.8. - 4.8.´09
Opět chodíme do školy učit, až na Janu Vozábovou, která v těchto dnech tráví svůj čas v nemocnici sháněním léků pro nemocné děti z vesnice. Jejich problémem je převážně impetigo, kožní infekce, přesto raději jejich příznaky vyfotila a odvezla do Prayi na konzultaci s lékařem, který její předpoklad jen potvrdil. V loňském roce se členka Kintari lékařka Jana Moravcová pokoušela o zničení rozšířeného impetiga ve vesnici a škole a podala léky mnoha dětem, bohužel tato kožní choroba je tak častá, že je velmi obtížné ji zcela zničit, stačí, aby některé dítě léky nedostalo, a za chvíli se choroba mezi dětmi opět rozšíří, především, když děti chodí bosy a snadno si rány rozškrábou.
Dále Jana Vozábová připravuje smlouvu v indonéštině mezi Kintari a vedoucím skupiny dělníků panem Tirah o přestavbě školy a pořízení materiálu. Cena jednoho nákladního auta písku je 400.000,-Rp (cca 800,-Kč) a je jich třeba 5, cena cementu 51.000,-Rp/pytel (cca 100,-Kč) a je jich třeba 50ks, nádrž vody 250.000,-Rp (cca 500,-Kč) a jsou třeba 3, a přechodný bazén s plachtou 300.000,-Rp (600,-Kč). Celkem tedy materiál vyjde na 5.600.000,-Rp (cca 12.000,-Kč).
5.8.´09
Ráno ve škole Jana Vozábová a Pan Tirah podepisují smlouvu o materiálu a rekonstrukci školy. Třídy mají být hotové do 20.8.´09 nejpozději. Je složena záloha 2.000.000,-Rp (cca 4.000,-Kč) za práci dělníků, s tím, že zbytek 3.000.000,-Rp (cca 6.000,-Kč) bude vyplacen po dokončení přestavby. Tentýž den je přivezen zbylý písek, cement i první vodní nádrž, z níž se voda vypustí do již vybudovaného bazénku. Firma, která nám přislíbila cement z Jakarty zdarma bohužel nemá pobočku na Lomboku, a tak nám poslali peníze na cement cash přes Wester Union, aby nám alespoň trochu vypomohli. Jsme rádi, že naše činnost lidi motivuje k dobrým skutkům:o)
6.8.´09
Přijíždíme do školy, kde už je vše na nohou. Pracují nejen dělníci, ale i učitelé a děti. Učitelé a děti stěhují věci z učitelské místnosti i tříd do dalších tříd, aby vyprázdnili třídy, v nichž probíhá přestavba. Děti se baví tím, jak dělníci pracují, skáčou po písku, okukují bazének s vodou, pomáhají nosit lavice...zkrátka jsme pochopili, že než se dokončí přestavba tříd, tak výuka není možná. Jana sice zkusila v jednu chvíli zaměstnat všechny děti angličtinou, ale nahrnuly se jí do třídy děti ze všech tříd, neboť všichni se těší na hodinu angličtiny, ale hodina byla s 300dětmi různého stáří i na Janu dost náročná a hlasivky dostaly víc než zabrat, ale děti se aspoň na chvíli zabavily.
7.8.´09
Další třída je hotová. Přijíždí další nádrž s vodou. Děti pomáhají vykopávat starý beton, některé vozí kolečka s pískem, jiné jen postávají kolem a pozorují dění. Učitelský sbor je již přestěhován do 2 budovy do 1.třídy, kde dělníci jen zazáplatovali díry, ale rekonstrukce zde neprobíhá. Je to provizorní řešení, než se dokončí přestavba 1.budovy. Ve třídách se dělají betonové podlahy bez zahlazení, neboť ze zdrojů, které na náš popud uvolnil příslušný úřad, škola nakoupí a do tříd umístí na beton ještě keramické desky na podlahu hned poté, co proběhne rekonstrukce střechy. Odjíždíme do hlavního města na internet a posíláme tyto první zprávy a 1.fota ze školy. Dnes nás také opouští dva členové výpravy, kteří zde byli jen na měsíc, Eva s Petrem.
Expediční fond je podporován těmito společnostmi:
Partneři Expedičního fondu:
Oficiální partneři:
Významní sponzoři Expedičního fondu:
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.