Ty začínají na 30 quetzalech (1 Q = 3 Kč) za dvojlůžkový pokoj, ale spíš se pohybují kolem 50 - 70 Q. Za celou Guatemalu jsme měli průměr 60 Q za noc, což vychází asi 8,1 USD. Výrazně jsme tuhle hranici překročili jen na Vánoce, když jsme v Antiguy spali za 135 Q. Vybral jsem pár míst, kde bylo ubytování zajímavé a možná i inspirující.
Quiriguá
Do Quiriguá přijíždíme kvůli nedaleké archeologické lokalitě. Vesnička samotná leží poblíž hlavní guatemalské silnice Carretera al Atlántico, spojující Guatemala city a přístav Puerto Barrios. O vesnici víme jen to, že se tady dá ubytovat. V místním rozhrkaném autobusku z nedalekého Los Amates (za 2 Q) se ptáme místních lidí na hotel doporučovaný průvodcem.
"Jó, Hotel Royal, to musíte vystoupit právě teď".
Zastávky jsou samozřejmě možné kdekoliv a tak vyskakujeme přímo před hotelem.
Zvenku vypadá Hotel Royal celkem velký a docela luxusní. "Nic jiného nám tady stejně nezbývá, v téhle vesničce víc hotelů nebude", ujišťujeme se navzájem. Podle průvodce má být cena za jednodušší dvojlůžkový pokoj 6,5 USD, tedy necelých 50 Q.
"Máte ubytování pro 2?"...začínáme naši obvyklou frází.
"Samozřejmě, pojďte za mnou".
Jdeme prázdnou restaurací a několika dveřmi do spodní části, kde jsou zřejmě levnější pokoje. Paní otevírá dveře a ukazuje pokoj, který kvalitou patří opravdu na spodní okraj toho, kde jsme bydleli. Sice čistý, ale malý pokojík, kde jsou dvě postele, malý stolek a židlička. Okno je jen do chodby, takže i teď ve dne, je tady prakticky tma. Ještě sociálky. Jsou společné, ale celkem pěkné. Voda samozřejmě jen studená, ale to už jsme si v těchto končinách zvykli.
"90 quetzalů", vystřelí sebevědomě paní. Padá nám čelist, protože to je za tuhle špeluňku opravdu předražené. Nabízíme 60 a nakonec se dohodneme na 70. Normálně bychom šli hledat dál, ale tady by asi nebylo kam. Toho si jsou zjevně vědomi i majitelé. Při zápisu do knihy hostů (kam musím vyplnit např. i svoje povolání) koukám, že jsme tady první ubytovaní po 4 dnech. A jak je vidět, jsme tu dnes taky jediní. Zdá se, že 2 dny před Vánocemi Quriguá moc turistů neláká.
Jdeme se projít podvečerní vesnicí a s údivem zjišťujeme, že tady jsou ještě další dva hotýlky. Na cenu se neptáme, ale zvenku vypadají trochu míň honosně než Hotel Royal. Ve vesnici vládne příjemná atmosféra. Skoro všichni se s námi zdraví. Prostředkem vedou zarostlé železniční koleje. Měla by to být trať Guatemala city - Puerto Barrios, která je snad jako jediná v zemi stále použivaná i když jen pro občasnou nákladní dopravu. O zašlé slávě svědčí rozpadlé dřevěné nádraží, na kterém ještě visí cedule se směrovkami.
Z hlavní trati odbočovala v Quiriguá kdysi vedlejší trať, vedoucí přes banánové plantáže. Plantáže zůstaly, ale z trati jsou vidět už jen kusy kolejí a ještě tak mostek přes potok. Procházka plantáží, osvětlenou večerním sluníčkem, je příjemná. Proti nám jezdí na kolech a motorkách chlapíci s mačetami za pasem. Asi z práce...
San Pedro La Laguna
Do San Pedra La Laguna přijíždíme motorovým člunem lancha z Panajachelu. Městečko jsme si vybrali pro jeho ideální polohu na břehu nádherného jezera Lago de Atitlan a taky prý levné ceny. Hned u přístavu se na nás postupně vrhají nahaněči a i když je všechny odmítáme, často slyšíme jméno hotelu San Francisco.
Hledáme sami, ale protože nemáme mapku, nějak se nám nedaří vůbec nic objevit. Je to divné, protože hotýlků tady má být hodně. To je zjevné i podle počtu turistů, které potkáváme. Nakonec sami dobloudíme k hotelu ... San Francisco.
Tam se nás hned ujímá slečna v kroji, která ale mluví anglicky. S profesionální zkušeností se nám představuje, ptá se na naše jména a odkud jsme. Mezitím nám v zajímavě roztahaném komplexu hotýlku ukazuje 3 pokoje. Ten nejdražší stojí 50 quetzalů, je nejvýš položený a přes velká prosklená okna je z něj krásný výhled na Lago de Atitlán. Má taky vlastní sociálky, prý s teplou vodou. Než se stačíme rozhodnout, vyfukují nám ho Japonci.
Další pokoje jsou ve spodnější části hotýlku, přes ulici. Pokoj za 40 quetzalů je podobně pěkný a s výhledem na jezero, ale je celkem malý. Poslední stojí 30 (cca 90 Kč), je v nejnižším patře a tudíž z něj už není takový výhled. Nemá ani vlastní sociálky, ale ty jsou hned vedle, společné jen pro 2 pokoje. Pokoj je ale útulný, pěkně vymalovaný a velký. Jsou v něm vlastně 3 postele - 1 dvojitá a 2 jednoduché. To se nám libí, protože je aspoň kam dát věci, což je v obvyklých kamrlících maximálně s jedním malým stolkem, celkem problém. Před pokojem je příjemné nádvoříčko s posezením a taky venkovní kuchyňka s vařičem. Ta je společná pro celý hotel.
Bereme si poslední pokoj. Musíme dát za pravdu průvodci, že je San Pedro levné, protože takhle levně a přitom komfortně jsme v Guatemale ještě nebydleli. Ale abych zase nepřechválil, inzerovaná teplá voda se nakonec nekonala a koupel ve studené při večerních 15 C není opravdu žádný požitek.
Jinak je San Pedro příjemné místo, kde toho ale moc zajímavého k vidění není. Dá se tu levně najíst, třeba v naší oblíbené hospůdce Pacha Mama poblíž hotelu. Trvá to tam sice dlouho, protože paní dělá všechno sama a bez polotovarů, ale porce jsou poctivé. Našli jsme taky snad 5 internetových kaváren, kde hodina stojí 8 - 10 Q. Zato okolí San Pedra je moc krásné a dá se tam dělat spousta výletů. Ať už do vesniček kolem jezera Lago de Atitlán, na sopku San Pedro (s předraženým vstupným 100 Q) a nebo do městečka Santiago Atitlán a z něj třeba na další sopky Tolimán nebo Atitlán. V San Pedru je taky několik škol španělštiny a studium v takovém prostředí bude určitě příjemné.
Momostenango
Do Momostenanga přijíždíme ve zvláštní časové kombinaci. Je neděle a zároveň Silvestr. Ale o tom ještě později. Nejdřív je potřeba si najít střechu nad hlavou. Městečko se 7000 obyvateli je dnes určitě plnější než normálně, protože se koná tradiční nedělní trh. Od zastávky autobusu se tak musíme promotat několika uličkami, plnými lidí i stánků, abychom se dostali k vyhlédnutému hotýlku.
Ten leží jeden blok od hlavního náměstí a jmenuje se Hospedaje Paclom. Součástí je i obchůdek a restaurace, takže musíme nejdřív projít kuchyní. Přísná paní majitelka s námi na obhlídku posílá trochu zmatenou dívčinu. Ale zvládáme to a v prázdném hotýlku si vybíráme pokoj sice menší, zato otočený do dvora, kde bude dnes asi trochu větší klid než směrem do ulice. Celé patro je dřevěné a pokoj tak působí útulně, byť je zařízený hodně jednoduše. Kromě dvou obyčejných postelí, je tam ještě malý stoleček. Víc už se tam prostě nevleze, protože by nebylo kudy projít. V plechové střeše je okno, takže pokoj je příjemně prosvětlený.
Zkouším smlouvat, ale paní působí opravdu přísně a neústupně. Ale 50 Q (cca 150 Kč) za pokoj je stejně dobrá cena, takže to nijak nehrotím. Ještě nás upozorňuje, že v patře teče špatně voda, což je taky pravda. Většinou tam neteče spíš vůbec, ale to platí i pro spodní patro, kde je společná koupelka se záchodem a sprchou.
Nedělní trh v Momostenangu opravdu stojí za vidění. Není turistický, ale čistě pro místní indiány z okolních vesniček. Prodává a kupuje se tu tak všechno potřebné od látek na kroje, ovoce, zeleniny, plastových kýblů, křídy, drogérie, CDček ... až po rachejtle, které zabírají snad nejvíc stánků. To věští, co se bude dít večer a hlavně o půlnoci. Totální kanonáda.
Ale trh není jedinou zajímavostí Momostenanga. Dnes je poslední den roku a to se tady konají tzv. Ďábelské tance. Odpoledne se náměstí uklízí od stánků, začíná hrát typická místní dechovka a do toho začínají tančit ďáblové. Postavy oblečené do huňatých kožichů různých barev, které mají na hlavách masky a na zádech velká kartonová křídla. Tančí kolem náměstí a to prakticky bez přestávek od dvou hodin snad do deseti nebo jedenácti večer. Jak ďáblové, tak diváci se posilňují alkoholem a protože na to nejsou moc zvyklí, brzy se potácí a někteří jsou i agresivní. Každopádně je to zvláštní a zajímavý zážitek, stejně jako celý Silvestr v Momostenangu.
Todos Santos Cuchumatán
Už cesta do vesnice Todos Santos Cuchumatán stojí za to. Překonává nejvyšší guatemalské nesopečné hory Sierra Cuchumatanes. Prašná a hrbolatá cesta vede malebnou krajinou plnou obrovských agáve až do sedla v cca 3300 m, aby pak klesla do údolí, kde se v 2500 m rozkládá Todos Santos. Je to známé místo mezi cestovateli a proto tu je relativně rozvinutá turistická infrastuktura. Kromě několika restaurací kolem hlavního náměstí a dalších místních comedorů všude po vesnici, je tu i shluk ubytoven. Není jich moc, ale zase takové davy se tu asi netvoří, takže to stačí.
My jsme zvolili rodinně vypadající (už podle jména) Hospedaje Casa Familiar. Ten provozuje nějaké ženské družstvo a tak tady ani nikoho jiného, než ženy nepotkáváme. V patře dřevěné stavby je 6 pokojů, které jsou zatím všechny prázdné, takže máme možnost volby. Bereme si menší pokoj, ale s manželskou postelí (cama matrimonial), protože ostatní mají postele oddělené. K další výbavě skromného pokoje patří už jen stůl a dvě židle.
Samozřejmě kontrolujeme společné sociálky. Jsou jedny v patře a jedny ještě v přízemí. Slušné, ale teplá voda by v těchto místech byla luxusem. Mají ale zajímavou náhradu. Saunu. Nebo spíš sauničku. Je to malá betonová kobka, kde se vlezou tak 2 lidi a kde se topí ručně dřevem. Cena za jedno použití je 15 Q.
Takže všechno je OK, zbývá dohodnout jen cenu za pokoj. Stojí 60 Q, ale daří se mi umlouvat na 50, tj. asi 150 Kč. Pak se díváme, že cenu mají pevně napsanou v pokoji. No co, neměli se nechat. Však oni nás oberou jinak, třeba hned v zápětí v comedoru, kde se zapomeneme zeptat dopředu na cenu.
V okolí Todos Santos se dá podnikat spousta pěších výletů, ke kterým jsou k dispozici dokonce ručně malované mapky s popisky v angličtině. Ale vesnice je zajímavá i sama o sobě. Třeba tím, že i muži zde nosí kroje, což jinde skoro nebývá. Žádný zdejší kluk nebo muž tak na sobě nemá nic jiného než červenobílé pruhované kalhoty. Ještě jedna zajímavost ... ten večer byla v Todos Santos po španělštině určitě nejvíc slyšet čeština. Potkali jsme se tady totiž náhodně 3 české cestovatelské páry.