Slavomír Horák
A tak se až následující den vydávám po nové trolejbusové lince, kterou obsluhují české trolejbusy, z Urgenče do Chivy. Je to asi 45 minut v nacpaném trolejbusu u Ostrova nad Ohří.
Konečná je vedle jedné z bran hradbami obklopeného starého města. Vcházím do změti starých domů a brzy se dostávám na hlavní “turistickou zónu” Chiva s hlavními památkami. Konečně také vidím jakýsi turistický symbol Chivy - minaret Kalta Minor, který jsem si pro sebe nazval Tlustý Alí. Hned naproti je emírův palác, který je však v rekonstrukci a zdaleka nenabízí tytéž pohledy jako na obrazech Vereščagina, které lze obdivovat v Treťjakovské galerii.
Neméně zajímavý než historické památky je i současný život místních obyvatel. Jeden z těch, kterého, jak jsem se později přesvědčil, zná celé město, mě zve do svého fotoateliéru. Šurik mě poté seznamuje s půlkou města a je vidět, že místní lidé k němu mají jistou úctu.
“Víš, tady, ve vnitřním městě,” vypráví mi při obědě na jeho dostorchonu (dřevěná lavice, která slouží k posezení a jídlu), “bydlí většinou potomci místních dvořanů, kteří v minulosti tvořili nejbližší chána, jeho úředníci, vezíři a rádci. Já sám mám perské kořeny a Uzbeků zde žije jen málo - ti jsou spíše ve vnějším městě.” A skutečně, Šurik má docela perské rysy, takže by se jeho vyprávění dalo věřit.
Vrcholem jeho pohostinnosti bylo pozvání na pravý domácí uzbecký plov, který se servíroval v míse a jedl rukama, což není, jak jsem zjistil, jen tak jednoduché. Samozřejmě se podle islámské tradice jí pouze pravou rukou (levá slouží k nečistým úkonům) a na shrábnutí a “otočení” spousty rýže je technika, bez které bude jídlo všude kolem, jenom ne v míse.
Po dobrém obědě patří v soukromí anaša, zvláště zde, v západním Uzbekistánu, což je nenápadná rostlinka, ze které se vyrábí hašiš. Mohu však říci, že jsem po zkoušce nic prazvláštního necítil. Asi nejsem ten správný tip. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na Ajtmatovovo Popraviště. V Chórezmu je však kouření anašy zcela běžné, i když, jako všude, zakázané. Ale tato oblast je něco jiného. “My tady nejsme ten pravý Uzbekistán, my jsme vlastně od Uzbekistánu odděleni a trochu jsme tíhli k Íránu a trochu k Turkmenům. My se můžeme vys... na ty v Taškentu, máme svůj vlastní svět,” říká mi Šurikův kolega Fjodor, již trochu omámen anašou. Ale uzbecký regionalismus založený na místní příslušnosti je skutečností, kterou lze vidět v každé části Uzbekistánu.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
